|
|
| (Není zobrazeno 11 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.) |
| Řádek 1: |
Řádek 1: |
| − | Dědické právo je soubor právních norem, který určuje, co se stane s pozůstalostí zůstavitele po jeho smrti, tedy komu a jaký díl majetku připadne a vůči komu mohou případní věřitelé uplatnit své majetkoprávní nároky. Římské dědické právo vychází ze zásady univerzální sukcese.
| |
| − | Pozůstalost
| |
| − | Do pozůstalosti nespadala taková práva a povinnosti, která se vázala k zemřelé osobě a její smrtí zanikala (např. nad manželkou, držba, povinnost zaplatit pokutu atd.).
| |
| − | Zůstavitel
| |
| − | Zůstavitel musel být svéprávný římský občan, který byl způsobilý mít vlastní majetek.
| |
| − | Dědic
| |
| − | Dědic musel být svéprávný římský občan, v době zůstavitelovi smrti musel být živ alespoň jako nasciturus a jeho způsobilost být dědicem musela existovat nepřetržitě od zůstavitelovy smrti až po nabytí dědictví.
| |
| − | Otroci, peregríni, odpadlíci od víry, kacíři, děti velezrádců, vdova, jenž porušila smuteční rok aj. se nemohli stát právoplatnými dědici. Otrok se mohl stát dědicem pouze tehdy, ustanovil-li ho zůstavitel (jeho vlastník) v testamentu jako dědice a současně ho propouštěl na svobodu. Jestliže zůstavitel v testamentu ustanovil jako dědice cizího otroka, dědictví přešlo na jeho pána, byl-li způsobilý k dědění.
| |
| − | Spoludědicové (coheredes)
| |
| − | Jestliže dědilo po zůstaviteli více osob, pak byla každá z nich v postavení univerzálního sukcesora. Pro účast na pozůstalostních právech a závazcích byla rozhodující velikost dědického podílu osoby. Dědický podíl pak musel být určen zlomkem celého dědictví, nikoli jako jednotlivá určitá věc nebo právo. Pohledávky a pozůstalostní dluhy byly tudíž rozděleny dle velikosti podílů spoludědiců.
| |
| − | Pokud bylo ustanoveno více dědiců a jeden se dědicem nestal, pak byl jeho podíl poměrně rozdělen mezi ostatní dědice. Byl-li tento podíl obtěžkán nějakým právním břemenem, přirůstal uvolněný podíl i s tímto břemenem.
| |
| − | Kollační povinnost (collatio)
| |
| − | Kollační povinnost je povinnost vnesení vlastního majetku do pozůstalosti. Získal-li emancipovaný syn zůstavitele při emancipování část rodinného jmění, bylo nutné tuto část započítat do pozůstalostního jmění, aby se mohlo rozdělit mezi všechny spoludědice. Podobně tomu bylo u dcery, která dostala za života otce věno.
| |
| − | Dědická posloupnost
| |
| − | Přechod práv a závazků ze zemřelé osoby formou univerzální sukcese jedním rázem na dědice.
| |
| − | Delace
| |
| − | Též známé jako povolání k dědictví. Dědicem mohl být ten, kterého zůstavitel určil jako dědice ve svém testamentu nebo koho povolával k dědictví zákon. Testament a zákon jsou delačními důvody a na jejichž základě se někdo mohl stát dědicem. Jsou to důvody, proč se dědictví deferuje.
| |
| − | Dědická posloupnost
| |
| − | Posloupnost v testamentu měla přednost před posloupností zákonnou. Jestliže byl ustanoven dědic v testamentu a jeho podíl nevyčerpal celou pozůstalost, nemohli být povoláni zákonní dědicové, ale dědic získal pozůstalost celou. I přesto existoval institut nepominutelného dědice. Byla-li osoba blízká zůstaviteli opominuta v závěti, pak byla tato osoba povolána proti testamentu.
| |
| − | Podle důvodu, který je podkladem dědické posloupnosti rozlišujeme:
| |
| − | a) Hereditas testamentaria
| |
| − | b) Hereditas legitima
| |
| − | Právní postavení dědiců
| |
| − | Buď se dědictví osobě nabídlo (hereditas voluntarii) nebo osoba nabývala dědictví bez vlastního projevu (heredes necessarii).
| |
| − | a) Dědicové dobrovolní (heredes voluntarii)
| |
| − | Osoby žijící mimo domácnost zůstavitele. Tyto osoby mohly právo dědictví přijmout nebo odmítnout. Přijmout dědictví bylo možno buď formálně nebo neformálně. U neformálního přijetí stačilo, když se delát začal chovat jako dědic.
| |
| − | b) Dědicové nutní (heredes necessarii)
| |
| − | Jednalo se o osoby, které byly domácími příslušníky zůstavitelovy rodiny nebo domácnosti. Tyto dědici se dále dělí na dvě podskupiny:
| |
| − | Heredes sui et necessarii – osoby, které v okamžiku smrti zůstavitele podléhali jeho moci a ty pak okamžitě dědily nezávisle na své vůli. Do vzniku praetorského beneficium abstidendi neměli právo na odmítnutí dědictví.
| |
| − | Heredes necessarii – testamentární dědicové, jenž byli zůstavitelovy otroci a současně byli testamentem osvobozeni nebo byli zůstaviteli nepřímo podřízeni (např. vnuk). Osvobozeným otrokům nebylo udělováno beneficium abstidendi.
| |
| − | Formy přijetí dědictví
| |
| − | Postačilo, když se delát začal jakýmkoli způsobem chovat jako dědic (např. uhradil pohřeb zůstavitele). Nicméně existovala i slavnostní ústní forma přijetí dědictví.
| |
| − | Důsledky přijetí dědictví
| |
| − | Po přijetí se stal dědic subjektem všech práv a závazků zůstavitele, což znamenalo, že věřitelé zůstavitele se mohli dožadovat uspokojení svých pohledávek i tehdy, pokud byla pozůstalost předlužená. Přijetím došlo ke konfuzi, tedy ke splynutí pozůstalosti a dědicova majetku.
| |
| − | Nežádoucí faktory konfuze:
| |
| − | a) Pasivnost pozůstalosti – přijetí poškodilo dědice i věřitele. Ve prospěch dědice bylo udělováno beneficium inventarii (dědic měl pak právo ručit pouze do výše hodnoty pozůstalosti).
| |
| − | b) Aktivnost pozůstalosti – dědicův majetek byl předlužen. Splynutí vyvolalo negativní důsledky pro věřitele zůstavitele. Ve prospěch pozůstalostních věřitelů a odkazovníků bylo udělováno beneficium separationis, pokud by ohrozilo zadlužení dědice jejich nároky a pohledávky vůči zůstaviteli.
| |
| | | | |
| − | Ležící pozůstalost (hereditas iacens)
| |
| − | Takto byla označována pozůstalost, než byla převzata dědicem či dědici.
| |
| − | Propadnutí dědictví (caducum)
| |
| − | Pokud povolaný nemohl nabýt majetkový prospěch ze závěti a nebylo jiných dědiců. Vyskytovalo se v souvislosti se zákonem ius Iulia et Papia Poppaea, dle kterého nemohli nabývat dědictví z testamentu lidé, kteří nebyli ve svazku manželském (caelibes). Připadlo dědictví státní pokladně (aerarium), později císařské pokladně (fiscus).
| |
| − | Odúmrť (bona vacantia)
| |
| − | Neboli dědictví, které nikdo nenabyl. Na tuto pozůstalost měl výhradní právo fiscus, který přebral i dluhy a odkazy zůstavitel.
| |
