Volby

Z Iurium Wiki

Obsah

Volby

Volby jsou jedním z možných mechanismů pro obsazování mandátů, a to vedle jmenování či losu. Volby jsou kolektivním aktem, voliči jako kolektiv volí kandidáty. Příkladem jsou volby poslanců a senátorů do Parlamentu ČR. Tím se volby odlišují od jmenování, které je aktem monokratickým, tedy projevem vůle jednotlivce, volby jednotlivce obdařeného zákonnými pravomocemi. Jako příklad lze uvést jmenování guvernéra ČNB Prezidentem republiky. 

Oproti losu se volby liší tím, že volič vybírá konkrétního kandidáta či stranu sám dle svého uvážení, zatímco u losu rozhoduje o vítězi a poraženém náhoda. Je však vhodné uvést, že los bývá využíván i ve volbách, například u volby senátorů do Senátu ČR [1], za předpokladu, že dva nejúspěšnější kandidáti ze stejného volebního obvodu získají v druhém kole stejný počet hlasů. [2] [3]

Obsah

I.             Funkce voleb

II.            Přímá a nepřímá (zastupitelská) demokracie, přímé a nepřímé volby

III.          Volby v demokratických a nedemokratických režimech

IV.          Volební práva a povinnosti

Volební právo

Principy volebního práva

V.           Svobodné volby

VI.          Volební systémy – vymezení

Volební proces

Volební procedura

VII.         Přehled druhů volebních systémů

VIII.       Většinový volební systém

IX.          Proporční volební systém

X.            Smíšený volební systém

I.     Funkce voleb

Volby jsou legitimizačním prvkem státní moci. Volby jako takové jsou v dnešní době základním předpokladem i projevem demokratického státu, ve kterém je na základě voleb legitimizována politická reprezentace v rámci zastupitelské demokracie. Sami lidé hlasují a svými hlasy určují a vybírají své politické zástupce.

Existují dva protichůdné názory na funkci soutěživých voleb. Dle prvého názoru jsou volby mechanismem, pomocí kterého lze politiky volat k politické odpovědnosti a skrze to, aby politici přijímali taková politická opatření, ve kterých se odráží veřejné mínění. Zde se zdůrazňují funkce voleb zdola nahoru jimiž jsou: reprezentace, výběr politiků, formování vlády a ovlivňování politické linie. Druhý proud shledává volby jako nástroj elit pro kontrolu obyvatelstva. Tento názor klade důraz na funkce voleb shora dolů. Spočívá v ovlivňování veřejného mínění, vytváření legitimity moci a posilování moci elit. Lze však na volby nahlížet jako na obousměrnou cestu, kdy na jedné straně voliči mají vliv na politickou reprezentaci, ale současně i politici mají vliv na hlasování voličů. [4]

K hlavním funkcím voleb dle Heywooda patří nábor politiků, sestavování vlád, zajišťování reprezentativnosti za předpokladu soutěživosti a korektnosti voleb, ovlivňování politické linie, výchova voličů skrze přístupné informace, legitimizování a posilování elit, kdy lze shledat volby jako nástroj k manipulaci mas.[5]

„V teorii se volbám přisuzuje několik funkcí. V. Klokočka sumarizuje možné chápání voleb následovně: 1. Volby jako prostředek legitimace politického systému (a vládnoucí strany anebo vládnoucích stran) na základě reprezentace názorů a zájmů voličů a přenesením jejich důvěry na strany a osoby. 2. Volby jako pro společnost přijatelný prostředek výběru politické elity. 3. Volby jako procedura pokojného řešení politických konfliktů ve společnosti, která pomocí procesních pravidel a ,sečtením vůlí´ umožňuje převést konkurenční boj o politickou moc do zápasu na základě pravidel hry. 4. Volby jako prostředek, který (rovněž svojí pravidelností) aktualizuje možnost mocenských změn. 5. Volby jako prostředek mobilizace voličů pro určité hodnoty, cíle a programy a tím nástroj posilňování občanského vědomí a účasti lidu na politickém životě.“[6]

K legitimizačnímu procesu státní moci, (i) skrze volby, se Česká republika hlásí v článku 2 Ústavy, kde uvádí, že „Lid je zdrojem veškeré státní moci“[7]. A dále se zavazuje k ochraně demokratického státu, lidských práv a základních svobod [8] a uvádí, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního řádu je nepřípustná“[9].

Volby se však nemusí týkat pouze zastupitelské demokracie, nemusí tedy spočívat jen ve volbě zástupců, byť nejčastěji se o volbách hovoří právě v tomto smyslu. Volby mohou být i projevem přímé demokracie, kdy občané, nadáni volebními právy hlasují přímo o určitých otázkách, které mají zpravidla celospolečenský dopad. Přímá demokracie, přímý výkon státní správy občany se v současné době děje i v rámci referend, a to na místní a krajské úrovni na základě článku 21 Listiny [10]. V současné době v České republice je základem zastupitelská demokracie doplněná o prvky demokracie přímé.

II.    Přímá a nepřímá (zastupitelská) demokracie, přímé a nepřímé volby

Volby lze dělit dle několika kritérií. Prvním kritériem je povaha politického systému. Demokracie lze dělit na demokracie přímé a zastupitelské (nepřímé). Jako příklad přímé demokracie si lze uvést volby v antických Aténách, kdy svobodní občané na lidových shromážděních rozhodovali o zákonech či v otázce války a míru. Jako příklad zastupitelské demokracie si lze uvést současný politický systém České republiky. S přímou demokracií se pojí přímé volby. S přímou volbou se lze však setkat i v zastupitelských demokraciích, kde tvoří doplněk zastupitelských demokracií prostřednictvím referend.

III.  Volby v demokratických a nedemokratických režimech

S volbami se však lze setkat i v autokratických a totalitních režimech, v takových případech slouží jako legitimizační prvek přítomného režimu, nicméně o demokratických zásadách a náležitostech svobodných voleb v tomto případě nelze hovořit.  „Legitimita moci znamená odůvodnění, ospravedlnění, určení jejího zdroje a způsobu odvození moci od tohoto zdroje. (…) Rovněž moderní diktátoři zdůvodňují svou moc zpravidla transcendentně, tj. bez konkrétní vazby na reálný zdroj moci (odkazy na historickou předurčenost, vůli mas apod.) Na rozdíl od monarchií však v totalitních režimech není jako legitimní uznávána dědičnost postavení, proto smrt diktátora znamená vždy legitimační krizi, která se manifestuje v celkové politické labilitě, popřípadě otevřené krizi dosavadního režimu“.[11]

V demokratických zemích lze rozlišovat volby parlamentní, prezidentské, regionální a komunální, v rámci Evropské unie nadto i volby do Evropského parlamentu.[12]

IV.  Volební práva a povinnosti

Existuje mnoho faktorů, které mají vliv na výsledky voleb i na volby samotné. Kupříkladu lze uvést existenci, obsah a kvalitu volebních svobod a práv, volební censy a někdy také i volební povinnosti, a to jak vymáhané (jako je tomu v Austrálii), nebo nevymáhané (jako je tomu například v Řecku). Nicméně je vhodné uvést, že u obou zmíněných zemí je umožněno vhodit prázdný papír namísto kandidáta. Volební povinnost má zabránit abstencionismu, tedy nízké účasti voličů u voleb, ale zároveň skrze prázdný hlasovací lístek umožnit faktické nevolení konkrétního kandidáta.[13] Další vliv má také typ volebního systému a volební obvody, volební kampaně, prediktabilita volebního chování voličů a mnohé další.

Volební právo

Volební právo znamená právo volit a právo být volen. Volební právo je zakotveno jak na zákonné úrovni, tak i ústavní, vnitrostátní a mezinárodní.

Zákonnou úpravu voleb nalezneme v zákoně o prezidentských volbách[14], zákoně o volbách do Parlamentu ČR [15], zákoně o volbách do zastupitelstev krajů[16], zákoně o volbách do obecních zastupitelstev[17], a zákoně o volbách do Evropského parlamentu.[18]

Na ústavní úrovni jsou hlavními prameny úpravy Ústava a Listina základních práv a svobod. Z Ústavy se voleb týká preambule, článek 5 zakotvující svobodnou soutěž politických stran, hlava druhá upravující zákonodárnou moc a hlava třetí týkající se moci výkonné, zejména úprava týkající se prezidenta republiky, hlava čtvrtá moc soudní, zejména úprava ústavního soudu a jeho pravomoci ve věci rozhodnutí o volbě poslance a senátora a dále hlava sedmá upravující územní samosprávu. V rámci Listiny základních svobod lze zdůraznit článek 20 a 21 týkající se voleb obecně.

Dále je úprava voleb zakotvena v mezinárodních smlouvách a paktech, jako příklad lze uvést Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.[19]

Právní úprava tak stanoví způsoby, formy a podmínky, kdy, jak a kdo má volební právo a jak jej může uplatňovat.

Volební právo lze dělit na volební právo objektivní a subjektivní. Objektivní volební právo je tvořeno veškerým souhrnem právní úpravy upravující volby, pravidla, principy a opatření. Subjektivní volební právo je volební právo osoby, jednotlivce volit, či být volen. Volební právo lze dělit také na aktivní a pasivní volební právo. Aktivní volební právo znamená právo volit-voliči. Pasivní volební právo znamená právo být volen-kandidáti.[20]

Principy volebního práva

Volební právo v demokratických státech stojí na několika základních pilířích, principech. Jsou jimi princip všeobecného volebního práva, princip rovného volebního práva, princip přímého volebního práva a tajnosti hlasování.

Princip všeobecného volebního práva znamená, že voleb se mohou účastnit všichni obyvatelé země za předpokladu, že jsou způsobilí, respektive volby nejsou znepřístupněny některým skupinám obyvatel například na základě pohlaví, náboženství, vyznání, rasy a podobně. Princip všeobecného volebního práva je tedy projevem rovnosti občanů. Princi všeobecného volebního práva však nebyl v minulosti, a na některých místech dodnes, samozřejmostí. Dříve se ve značné míře vyskytovaly takzvané volební cenzy, které volební práva omezovaly.[21] Dodnes se zachovaly dva censy, a to i v demokratických zemích. Jedná se o census věku a census občanství. Tyto censy v rámci volebního práva však lze shledávat jako legitimní požadavky volebního procesu. Dalšími příklady censů mohou být censy gramotnosti, tedy volební právo je limitováno určitou minimální úrovní vzdělání, censy majetku, censy kastovní, ty se však v demokratických společnostech, dle současného pojetí nevyskytují. Přísnější omezení v rámci volebního práva lze shledat v právu pasivním, pro kandidaturu je stanovena vyšší věková hranice (census věku), jako příklad lze uvést volby do Senátu ČR, kdy kandidát musí překonat minimální věkovou hranici, která činí 40 let. [22] Překážkami pro výkon volebního práva jedinců je také omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu a zbavení způsobilosti k právním úkonům. [23] [24] S principem všeobecnosti úzce souvisí princip rovnosti, jak je chápán v článku 21 odst. 4 Listiny, kde je uvedeno rovné pasivní volební právo, tedy stanovení rovných podmínek pro přístup k voleným funkcím a jiným veřejným funkcím. [25] Tento článek v sobě zahrnuje (i) deklaraci rovného pasivního volebního práva a zároveň odmítnutí preference či diskriminace některých skupin občanů, před jinými skupinami, co se týče přístupu k veřejným funkcím.[26]  

Princip rovného volebního práva. Formální rovina principu rovného volebního práva je představována tak, že každý volič má jeden hlas, případně více hlasů, vždy ale stejný počet s ostatními voliči. Materiální rovina principu rovného volebního práva je představována stejnou vahou každého hlasu. O rovnosti hovoří již článek 1 Listiny ve větě první, kde stanoví, že „lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech“ [27], jedná se o obecné ustanovení, nicméně dopadající i do oblasti voleb. Nerovnost volebního práva lze poté dělit na otevřenou a skrytou. Otevřená nerovnost spočívá v existenci většího pročtu hlasů ve prospěch určitých voličů, či větší sílou jejich hlasu. Příkladem otevřené nerovnosti volebního práva bylo hlasování v kuriálním systému habsburské monarchie. Kurie velkostatkářská měla větší váhu než kurie vesnická. [28] Dalším příkladem bylo tzv. pluralitní hlasování ve Velké Británii, kde hlas vzdělance měl větší hodnotu, než hlas méně vzdělaného jedince.[29]

Skrytá nerovnost hlasovacího práva může spočívat v odlišné velikosti volebních obvodů. V systému poměrného zastoupení s více mandátovými volebními obvody, jako je tomu u voleb do Poslanecké sněmovny. Rovnosti je v České republice dosaženo pomocí počtu mandátů přiřazovaných do jednotlivých krajů v závislosti na velikosti obvodů prostřednictvím tzv. republikového čísla. [30]

„Dalším principem je princip přímého volebního práva. Přímost znamená, že volič volí své zástupce přímo, bez prostředníků. Tady je ale nutné upozornit, že přímost jako jeden ze základních principů svobodných voleb platí pro volby do dolních komor parlamentů. Mnoho horních komor parlamentů a hlav států je ve světě voleno nepřímo, aniž by to vnášelo jakýsi prvek nedemokratičnosti do těchto zemí.“[31] Vzhledem k tomu, že přímost hlasování vylučuje delegaci, musí každý volič hlasovat osobně, zastoupení není možné. Nepřímé volby se konaly na našem území kupříkladu v roce 1945 pro zvolení Prozatímního národního shromáždění, které bylo voleno delegáty národních výborů a správních komisí na zemských sjezdech.[32] Od nepřímých voleb je třeba odlišovat volbu prováděnou státním orgánem, jak tomu bylo například u volby prezidenta ČR do roku 2012, kdy prezident byl volen Parlamentem. Přímé prezidentské volby probíhají například ve Francii a České republice, nepřímé v USA.[33]

Tajnost hlasování je imanentní součástí demokratického volebního práva. Tajnost hlasování spočívá v anonymitě volby kandidáta voličem, tedy volič může volit kandidáta bez toho, aniž by bylo zjistitelné, komu dal svůj hlas. Tajnost hlasování se nevztahuje jen na okamžik volby, ale existují opatření k zajištění tajnosti, která předcházejí i následují samotné hlasování. Tajností hlasování má být vyloučen jakýkoliv sociální, politický, hospodářský, náboženský či jiný nátlak na voliče.[34]

V.   Svobodné volby

Svobodné volby dle Commonwealthské parlamentní asociace jsou volby, ve kterých mají voliči možnost vyjádřit svoji vůli svobodně a transparentně. Náležitosti svobodných voleb jsou tvořeny s respektem k lidským právům a svobodám zejména pak k svobodě slova, smýšlení, shromažďování i možnosti účastnit se voleb jako kandidát – pasivní volební právo. Poctivé volby jsou pak takové volby, které jsou prosty korupcí či nátlaků ze strany samotných politických uskupení či jiných zájmových skupin. Prostředky k jejich dosažení spočívají v organizování voleb nikoliv politickými stranami, všeobecným volebním právem, přístupností hlasovacích místností, nezávislou kontrolou a sčítáním hlasů, svobodným přístupem k informacím a v neposlední řadě i ústavní ochranou poskytovanou Ústavním soudem.[35] Znaky svobodných voleb tvoří samotná možnost volit, být volen či jinak se účastnit volebního procesu.

Možnost volby v sobě zahrnuje jednak svobodné rozhodnutí voliče o účasti na volbách, tedy zda bude či nebude volit a dále jakého kandidáta nebo stranu zvolí. Ať se rozhodne volič jakkoliv, nesmí být z důvodu svého rozhodnutí diskriminován či vystavován sankcím či zákazům.[36]

K naplnění smyslu voleb je třeba, aby byly přítomny další atributy jako je soutěživost a pravidelnost. „Soutěživost voleb je chápána dvojím způsobem. Za prvé, o jeden mandát se musí ucházet alespoň dva kandidáti, přičemž volič musí mít možnost výběru mezi různými politickými alternativami. Za druhé soutěživost voleb předpokládá, že strany (kandidáti) disponují svobodou slova, shromažďování a pohybu čili nezbytnými atributy provádění volebních kampaní. Kromě toho musí pro všechny strany (kandidáty) existovat stejné právní podmínky pro jejich účast ve volbách. Pravidelnost voleb znamená, že volby se konají pravidelně v předem stanovených lhůtách (volební období).“ [37]

Definitivnost voleb je pak také nezbytnou součástí svobodných voleb. Zde se však klade důraz jak na kandidáty, tak na voliče, kdy definitivností je myšlena potřeba, aby neúspěšní kandidáti a jejich voliči uznali porážku a za jediný způsob zisku mandátu považovali výhru v následujících svobodných volbách.[38] V případě, že ale existují oprávněné pochybnosti o splnění všech zákonných atributů voleb, lze podat návrhy k přezkumu a posouzení správnímu soudu. Soud tak může rozhodnout i o neplatnosti voleb a hlasování. Soudní řízení týkající se voleb a referend jsou v pravomoci správních soudů, společná úprava je ve správním řádu [39] v části třetí, hlavě II. dílu 4 a 5. Bližší informace a náležitosti podání uvádí jednotlivé záklony vztahující se k daným volbám.   

Svobodné volby mají také své cíle, k nimž směřují. Mezi ně patří vznik reprezentace – zvolení zástupců lidu; shoda vůlí zvolených zástupců a občanů-voličů; politická stabilita; pozitivní selekce elit [40]– zvolení nejlepších kandidátů pro daný mandát a s tím spojená povinnost skládat účty a politická odpovědnost jež je umožněna a zároveň i projevena v pravidelné volbě s možnou obměnou reprezentantů.

Funkce voleb v demokratických státech a nedemokraciích plní rozdílnou úlohu. Svobodné volby v demokratických režimech plní funkci legitimizační tím, že jediným způsobem, jak lze legálně získat moc, je vítězství ve volbách. Odpovědnostní funkce je další funkcí svobodných voleb, kdy osoba volená má politickou odpovědnost vůči voličům, která se promítá v možnosti volit či nezvolit znovu tohoto kandidáta v následujících volbách s ohledem na jeho současné politické vystupování. Umožnění reprezentace politických menšin je třetí funkcí, znamená možnost do budoucna účastnit se voleb, ucházet se o mandáty a stát se politickou většinou.[41]

VI.  Volební systémy – vymezení

Volební systém se skládá z pravidel volby umožňující a upravující jejich proces. Nastavení samotných pravidel má pak význam pro míru soutěživosti a svobodnosti voleb. Volební systém jako takový lze pak chápat v dvojakém pojetí, širším a užším. „Širší pojetí zahrnuje veškeré faktory regulující konání voleb a můžeme je rozdělit do tří hlavních skupin:

a)       volební proces

b)      zásady volebního práva ve smyslu podmínek účasti obyvatel ve volbách

c)       volební procedura

V užším pojetí, se volební systém chápe jako způsob uskutečnění voleb a stanovení jejich výsledků, tj. přiznání určitého počtu mandátů jednotlivým politickým stranám. ´“ [42]

Volební proces

Volební proces zahrnuje normované postupy, lhůty a procedury, které je nezbytné splnit a dodržet k tomu, aby byl zajištěn hladký průběh voleb. Volební proces lze dělit do čtyř etap, přičemž rozlišujícím kritériem je hledisko jednotlivých subjektů. Etapy volebního procesu tak lze dělit na etapy z hlediska voličů, kandidátů, organizátorů voleb a z hlediska stanovení výsledků voleb. Z hlediska voličů zahrnuje vyhlášení voleb se stanovením data případně i místa-volební obvody. Z hlediska kandidátů obsahuje registraci kandidátů, na základě které vznikají kandidatury a dále také volební kampaně a případné zaplnění uvolněného mandátu v průběhu volebního období. Z hlediska organizátorů voleb sem lze zařadit vyhlášení voleb, rozeslání hlasovacích lístků, vytvoření seznamu voličů, identifikaci voličů ve volební místnosti, zajištění průběhu hlasování, sběr a součet platných hlasovacích lístků.[43]

Volební procedura

Volební procedura je třetím pilířem volebního systému. Volební procedura je volebním systémem v užším pojetí. Vlastností volebního systému rozumíme účinek volebního systému. Technologie volebního systému je pak chápána jako konstrukce volebního systému, tedy z čeho se volební systém skládá, jak funguje, jaké principy má. Na základě vlastností a technologií volebního systému lze učinit rozčlenění do tří základních typů volebních systémů, a to na většinové, proporční (poměrné) a smíšené.

               Volební systém je většinový tehdy, když probíhá volba v obvodech, obvykle jednomandátových, kde vítěz bere vše, jde o systém tzv. „první v cíli“. Každý volební systém, ve kterém probíhají volby ve více mandátových volebních obvodech a kde jsou zvoleni dva a více kandidátů na základě „nejvyššího počtu hlasů“ je volebním systémem poměrným.[44] Další vlastnosti volebních systémů, například týkající se výběru vítěze či vítězů voleb však dichotomní rozdělení volebních systémů na většinové a poměrné narušují. Právě proto, že některé systémy nejsou čistě poměrnými ani čistě většinovými systémy, se vytvořila skupina smíšených volebních systémů. Je třeba zároveň uvést, že aby se jednalo o skutečně smíšené volební systémy, musí být využita kombinace systémů většinových a poměrných v rámci jedné volby, jedné komory.[45]

Základní systémy se dále dělí do dalších podkategorií. Je vhodné upozornit, že mezi autory panují různé varianty členění, jde však mnohdy pouze o odlišné označení systému za současného nezměnění obsahu. Problém se samotným dělením volebních systémů na většinové a poměrné volební systémy však nastává již se samotnými imanentními znaky jednotlivých volebních systémů. Většinový volební systém poukazuje pouze na volební kritérium, že vítěz bere vše, zatímco poměrný volební systém naznačuje, že výsledek voleb by měl být poměrný, voliči by měli být tedy zastoupeni v určitém poměru. Z výše uvedeného vyplývá, že kritéria na základě, kterých se dělí systémy na většinové a volební nejsou vzájemně k sobě v poměru antonym. Vzhledem k této skutečnosti, tedy nemožnosti podřadit všechny systémy buď pod systémy poměrné, či pod systémy většinové se vytvořila třetí kategorie, a to smíšené volební systémy. O smíšené volební systémy, jak bývá někdy mylně interpretováno, nejde v případě, kdy například horní komora parlamentu je volena na základě jiného systému než dolní komora. Aby se jednalo o smíšený volební systém musí být smíšeny kritéria poměrného a většinového volebních systému v rámci jedněch voleb do jedné komory.[46]

VII.       Přehled druhů volebních systémů

I.                   Většinový volební systém

1.      Volební systém prosté většiny

2.      Volební systém absolutní většiny

a)      dvoukolová varianta hlasování

b)     alternativní hlasování

3.      Volební systém kvalifikované většiny

II.                 Proporční volební systém

1.       Proporční volební systém kandidátních listin

a.       Přísně vázaných

b.       Vázaných

c.       Volných

2.       Volební systém jednoho přenosného hlasu

III.               Smíšený volební systém

1.      Systém závislé kombinace

a)      Vyrovnávací volební systém

b)     Podmíněný smíšený volební systém

c)      Supersmíšený volební systém

2.      Systém nezávislé kombinace

a)      Koexistenční smíšený volební systém

b)     Navrstvující smíšený volební systém

c)      Fúzní smíšený volební systém

VIII.      Většinový volební systém

Ve většinovém volebním systému platí, že mandát získá kandidát či strana, která zvítězí, tedy získá nejvíce hlasů ve volebním obvodě, politická strana tak získá veškeré mandáty, které se volbou ve volebním obvodě obsazují právě na základě dosažení nejvyššího počtu hlasů či většiny, to se týká vícemandátových volebních obvodů. Častěji se však lze setkat s jednomandátovými volebními obvody, existují nicméně i smíšené volební obvody. Ostatní, neúspěšní kandidáti či strany nezískají žádný mandát, uplatní se zde pravidlo „vítěz bere vše“, což lze považovat také za hlavní nevýhodu tohoto volebního systému, jelikož i za předpokladu malého rozdílu výsledků voleb co do počtu hlasů mezi stranou umístěnou na prvním a druhém místě, voliči hlasující pro druhou a následující strany nebudou mít žádné politické zastoupení. Dalším možným důsledkem je, že volič nevolí zcela podle svého přesvědčení dle něj nejvhodnějšího kandidáta za předpokladu, že je očekávatelné, že bude mít nižší šanci na úspěch než jiný kandidát, který ne zcela odpovídá představám voliče, volič tak může hlasovat pro dle něho méně vhodného kandidáta z toho důvodu, aby eliminoval riziko neúspěchu a s ním spojené propadnutí hlasu ve volbách. „Většinové volební systémy se používají pro všechny typy voleb, nejčastěji pro volby do jednohlavých orgánů (prezident republiky, starosta apod.), méně často pro parlamentní volby.“[47] Většinové volební systémy se člení na systémy prosté, absolutní a kvalifikované většiny.

Většinový volební systém je starší než proporční volební systém, typicky se vyskytuje v anglosaských zemích. [48]

Volební systém prosté většiny

„Jedná se o nejjednodušší volební systém. Soutěž se v drtivé většině případů koná v jednomandátových volebních obvodech, výjimečně ve vícemandátových volebních obvodech (je-li tomu tak, hovoříme o volebním systému jednoho nepřenosného hlasu.“[49] Lze se setkat i s označením jednokolový většinový volební systém, neboť probíhá jedno kolo voleb. Volební systém prosté většiny spočívá v tom, že kandidátům stačí k vítězství zisk více hlasů, než mají ostatní kandidáti, čím více kandidátů je, tím méně hlasů zpravidla potřebuje kandidát k vítězství ve volbách. Strany pak vítězí tak, že jejich kandidáti zvítězí ve větším počtu volebních obvodů. Může nastat i taková situace, že byť součet všech hlasů ve všech volebních obvodech pro danou stranu by byl vyšší než součet hlasů druhé strany, tak druhá strana bude vítězem voleb oproti první, protože zvítězila ve více volebních obvodech. Zjednodušeně řečeno důležitý je počet, kvantita dílčích vítězství v jednotlivých obvodech, nikoliv kvalita vítězství, tedy o kolik zvítězil oproti druhé straně. Jako příklad lze uvést, že ve Velké Británii v roce 1974 získali labouristé 37,2 % hlasů, 301 mandátů, zatímco konzervativci získali 37,9 % hlasů, 297 mandátů. 

Tento volební systém je využíván v anglosaských zemích, jinak se s ním lze setkat spíše výjimečně. Mezi výhody patří udržení stabilních a účinných vlád, ochrana před extrémismem. Mezi nevýhody patří propadnutí hlasů spousty voličů, ať již jde o “nadbytečné hlasy“ vítězné strany, či hlasy pro poražené kandidáty, také vede ke zkreslení voličských preferencí, malé strany jsou nedostatečně zastoupeny. A v neposlední řade tento systém tíhne k bipartismu.[50]

Volební systém absolutní většiny

Pro volební systém absolutní většiny platí výše uvedené, odlišností zde je potřeba zisku absolutní většiny, tedy více jak 50 % hlasů k vítězství ve volbách a zisku mandátu. Nejčastější podoba volebního systému absolutní většiny je dvoukolová volba a jednomandátové volební obvody. Systém kvalifikované většiny je pak zpřísněn, kdy nepostačí zisk prosté nadpoloviční většiny, ale vyšší většiny například 60 % všech hlasů.

Dvoukolová varianta hlasování systému absolutní většiny

Dvoukolová varianta systému absolutní většiny spočívá v tom, že se koná 1. kolo voleb, do kterého se hlásí zpravidla více jak dva kandidáti, přičemž získá-li některý z kandidátů v 1. kole absolutní většinu, volby tímto končí a vítěz získá mandát. Častěji však dochází k 2. kolu voleb, do kterého postupují zpravidla dva nejúspěšnější kandidáti z 1. kola, pak hovoříme o tzv. uzavřeném druhém kole. Lze se setkat i s jinými variantami (otevřeným druhým kolem, do kterého postupují všichni ti kandidáti, kteří překročili práh uzavírací klauzule). Vítězem druhého kola se pak stává kandidát, který získá více hlasů. Má-li více hlasů v případě postupu dvou kandidátů do 2. kola, má vždy nadpoloviční (absolutní) většinu a vítězí tak ve volbách. Obecně však pro zisk mandátu v druhém kole voleb postačí zisk většiny prosté (viz otevřené druhé kolo). Otevřené druhé kolo voleb spočívá v tom, že nepostupují jen dva nejúspěšněji kandidáti z kola prvého, ale postup do 2. kole je omezen volebním prahem.  Otevřené druhé kolo používá například Francie pro prezidentské volby, uzavřené druhé kolo používá pro prezidentské volby například Česká republika. Mezi podmínkami voleb může být stanovena i nejnižší možná míra volební účasti.

Za výraznou přednost tohoto systému lze považovat zohlednění volby voliče, kdy v prvním kole volič volí kandidáta dle svého nejlepšího přesvědčení, v druhém kole má pak případně možnost volit dle něj jiného, nejméně nevhodného kandidáta. Mezi nevýhody druhého kola zpravidla patří dohody s poraženými kandidáty a s ním spojené podpory postoupivších kandidátů.[51]

Alternativní hlasování systému absolutní většiny

Alternativní hlasování u volebního systému absolutní většiny, někdy nazývané jako australský volební systém je málo využívaný a náročný volební systém. Systém spočívá na tom, že dochází k udělování preferencí s tím, že volič může udělit tolik preferencí, kolik je kandidátů. Dalo by se říci, že každý volič si může sestavit vlastní žebříček kandidátů od nejoblíbenějších po ty nejméně oblíbené. Při sčítání hlasů se nejprve posuzují první preference. Získá-li na základě prvních preferencí někdo absolutní většinu, vítězí a volby končí. Nezíská-li však nikdo absolutní většinu dochází k prohře kandidáta s nejnižším počtem prvních preferencí a přerozdělení jeho preferencí ostatním kandidátům dle druhých preferencí voličů. Je-li kandidát s absolutním počtem hlasů, proces přerozdělování končí a je stanoven vítěz. Není-li takový kandidát, tento proces pokračuje, dokud nebude nalezen vítěz voleb.

Alternativní hlasování tak umožňuje každému voliči zcela projevit své preference v rámci většinového volebního systému, zároveň napomáhá umírněnosti politiky, jelikož kontroverzní a radikální kandidáti, ledaže by se těšili značné oblibě a zvítězili v prvním kole, nemají v těchto volbách nízké šance na úspěch. Alternativní hlasování je v dnešní době používáno ve volbách do dolní komory parlamentu v Austrálii.

Mezi výhody tohoto systému patří menší „propad“ hlasů, než je tomu u systému s prostou většinou, dále nemožnost dohod úspěšných a neúspěšných kandidátů. Nevýhodami naopak bývá méně proporční systém, čímž jsou upozaděny malé strany.[52]

IX.  Proporční volební systém

Proporční volební systém je založen na proporci, poměru hlasů ku mandátům. Cílem proporčního systému je, aby počet hlasů vyjádřený procenty se rovnal procentuálnímu počtu mandátů. Mezi rysy, které mají proporční systémy shodné, jsou více mandátové volební obvody, dále že k přepočtu hlasů a určení vítěze nestačí pouhé sečtení hlasů, ale používají se různé matematické přepočty hlasů na mandáty. K zisku mandátu není nutné být absolutním vítězem voleb, postačí pouhé překročení tzv. přirozeného prahu, volebního kvora. „Na druhé straně, i když se u všech poměrných volebních systémů vyžaduje, aby se hlasy převáděli v „určitém poměru“, tento poměr se pohybuje po široké škále – od téměř dokonalé shody ke značně nedokonalé, tedy velmi disproporční korespondenci.“[53] Proporční volební systémy jsou využívány pro volby v rámci více mandátových volebních obvodů, jako jsou zastupitelstva a parlamenty a v rámci těchto voleb jsou proporční systémy právě nejrozšířenějším druhem volebního systému, zvláště pak proporční systém kandidátních listin.

Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zásadním způsobem vyslovil k ústavním kautelám demokratického utváření parlamentu. Za relevantní v rozhodovaném kontextu nutno považovat nález Pl. ÚS 25/96, v němž byla posuzována ústavnost tzv. uzavírací klauzule pro volby do poslanecké sněmovny. Soud v něm vymezil základní rámec pro uplatnění prvků integrujících politické uspořádání Poslanecké sněmovny v proporcionálním volebním systému: „Z hlediska principu reprezentativní demokracie je přípustné zabudovat do volebního mechanismu samého určité integrační stimuly tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu, že neomezenou proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran, k bezbřehému ,přemnožení‘ politických stran a tím k ohrožení funkčnosti a akceschopnosti, jakož i kontinuity  parlamentního systému (…) „Zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí však ohrozit demokratickou substanci voleb“[54]

Proporční volební sytém lze na základě flexibility kandidátních listin členit na systém volných kandidátních listin, vázaných a přísně vázaných kandidátních listin.

Proporční systém volných kandidátních listin

Volné kandidátní listiny jsou nejflexibilnější variantou kandidátních listin, nejvíce reflektují přání voliče.[55]

Proporční systém vázaných kandidátních listin

Systém vázaných kandidátních listin umožňuje voliči měnit pořadí kandidátů na kandidátní listině, volba je však vázána v tom ohledu, že lze volit pouze kandidáta v rámci strany, které dávám hlas.[56]

Proporční systém přísně vázaných kandidátních listin

Přísně vázané kandidátní listiny neumožňují voliči uplatnit vliv na volbu konkrétního kandidáta. Politická soutěž se zužuje pouze na soutěž politických stran, jelikož volič žádným způsobem neovlivňuje pořadí kandidátů kandidující strany.[57]

Volební systém jednoho přenosného hlasu

Systém jednoho přenosného hlasu je flexibilnější než systém volné kandidátní listiny. Systém jednoho přenosného hlasu spočívá ve volbě voliče, který má jeden hlas, ale může vyznačit preference kandidátů, a to napříč politickými stranami. Do popředí tedy vstupuje soutěž jednotlivých kandidátů, upozaděna je politická příslušnost. „Volič tedy čísluje kandidáty, podle škály jeho sympatií (ty, které nechce, nečísluje vůbec) a může udělit tolik preferencí, kolik je v obvodu k obsazení mandátů. Aby byl jeho hlas platný, musí udělit alespoň jednu první preferenci. Mandáty jsou rozdělovány podle výpočtu tzv. Droopovy volební kvóty (viz níže). Existuje-li například čtyřmandátový volební obvod ve které bylo odevzdáno 60 tisíc hlasů, musí kandidát k získání mandátu obdržet alespoň 12001 hlasů (60000÷/4+1/+1=12001). Kandidátů s takovou volební kvótou, je víc, ale většinou ne všichni. Zpočátku jsou sčítány první preference a mandáty obdrží kandidáti, kteří překonali kvótu, a dostali nejvíce prvních preferencí. Zbylé mandáty, tj. mandáty pro kandidáty, kteří nedosáhli kvóty, se přerozdělují dvojím způsobem: 1.Nadbytek hlasů, který již zvolený kandidát nepotřebuje (dosáhl kvóty), se přerozdělí mezi ostatní kandidáty podle počtu jejich druhých preferencí (tento proces se v případě potřeby opakuje). 2. Nejslabší kandidát (s nejmenším počtem prvních preferencí) je vyškrtnut a jeho hlasy jsou identickým způsobem přenášeny mezi zbylé kandidáty.“[58]

Za přednosti systému jednoho přenosného hlasu lze považovat to, že se jedná o vysoce proporční systém. Dále také soutěž jednotlivých kandidátů v rámci jedné strany prospívá k výběru nejlepšího kandidáta na pozici. Za nevýhodu lze považovat, že míra proporcionality se liší v závislosti na stranickém systému.[59]

X.    Smíšený volební systém

Smíšený volební systém, jak už samotný název uvádí je volební systém, který spojuje prvky proporčních volebních systémů s prvky volebních systémů většinových. Smíšení prvků obou systému musí být obsaženo v jediném volebním systému v rámci volby do jednoho kolektivního orgánu. Obecně vzato nikde není uvedeno, jaká část mandátů musí být volena jiným způsobem, v konkrétních případech to uvádí samotná pravidla volebního systému. V obecné rovině však panuje shoda, že alespoň 5 % mandátu má být obsazováno jiným druhem volebního systému, aby se dalo hovořit o smíšeném volebním systému.

V praxi tak může být smíšen systém například v poměru 95:5 či 50:50 poměrný systém ku většinovému, či naopak. [60] V jednotlivých typech smíšeného volebního systému pak může být voličům dána možnost účastnit se obou voleb. To je kritériem dalšího dělení, kdy lze dělit smíšený volební systém na systém kombinace závislé a nezávislé.

Výhodami tohoto systému je možnost zvolit kandidáta a zároveň podpořit jinou stranu, bere se zde tedy v potaz odlišení zastoupení ve volebním obvodu a zastávání konkrétního politického postu. Jako další charakteristiku lze uvést právě na základě smíšení proporčního a většinového volebního systému i dvojí postavení kandidátů. První skupinu tvoří ti, kteří získali mandát, či se o něj ucházeli v rámci proporčního volebního systému, kdy mohou získat mandát i na základě úspěšnosti strany ve volbách, nikoliv na základě osobních kvalit. Druhou skupinu tvoří kandidáti, kteří získali mandát na základě většinového volebního systému, kdy do popředí vystupují kvality jednotlivce.[61]

Smíšený systém – systém závislé kombinace

Systém závislé kombinace obsahuje systém proporční i většinové volby, přičemž jeden z obsažených systémů má vyvažovat účinek systému druhého a naopak. Systém závislé kombinace lze dále členit na systém vyrovnávací, podmíněný a supersmíšený. [62]

Smíšený systém závislé kombinace – vyrovnávací volební systém

Vyrovnávací (kompenzační) volební systém, někdy označován také jako volební systém dvou hlasů či personalizovaný proporční volební systém, je založen za účelem kompenzace ztrát z části většinové volby v části poměrné.[63] Jako příklad vyrovnávacího systému se často uvádí stále platný německý volební systém od roku 1949, jenž je základem vyrovnávacího volebního systému. Další obdobné vyrovnávací systémy jsou pouze jeho úpravou. Vyrovnávací volební systém se uplatňuje v Německu pro volby do Spolkového sněmu. Jedna polovina poslanců se volí většinovou volbou v jednomandátových volebních obvodech, druhá polovina poměrným systémem na úrovni 16 spolkových zemí. Volič je nadán dvěma hlasy, jedním volí konkrétního kandidáta (A), druhým stranu (B). První hlas (A) dává volič kandidátovi, přičemž každá strana má jen jednoho lokálního kandidáta. Druhý hlas (B) dává volič straně, voliči není umožněno zasahovat do stranických soupisek, jedná se o přísně vázané kandidátní listiny. V rámci rozdělování mandátů rozlišujeme tři fáze. První fáze spočívá v součtu hlasů daných stranám (B), mandáty se přidělují podle poměrného systému stranám, které v celostátním měřítku obdržely alespoň 5 % hlasů pro strany, nebo získali alespoň 3 přímé kandidáty (A). V druhé fázi získané hlasy pro strany (B) se převádějí z celostátní na zemskou úroveň, ve třetí fázi jsou přidělovány mandáty konkrétním kandidátům. Přerozdělování probíhá tak, že od mandátů získaných na základě hlasů pro strany (B) se odečtou přímé mandáty (A), zbylé mandáty se přidělí kandidátům strany na základě pořadí na kandidátní listině. [64]   

Smíšený systém závislé kombinace – podmíněný volební systém

Podmíněný smíšený volební systém je obdobou vyrovnávacího systému co do kompenzace ztrát z většinové volby v rámci poměrné volby. Odlišujícím prvkem je zde podmíněnost, že ke kompenzaci zde může, ale nemusí dojít. To záleží na výsledku voleb. Tím se liší od vyrovnávacího volebního systému, kde ke kompenzaci dochází vždy. [65]

Smíšený systém závislé kombinace – supersmíšený volební systém

Supersmíšený volební systém, jak samotný název naznačuje je systém, který kombinuje více způsobů spojení poměrné a většinové části.[66] Voliči mají dva hlasy. „Na samém počátku je 386 mandátů jednokomorového parlamentu rozděleno do 3 skupin. Jedna skupina čítající 176 poslanců se volí v jednomandátových okrscích dvoukolovou absolutní a prostou většinou. (…) V prvním kole se vyžaduje splnění 50 procentního limitu, zatímco v druhém kole (…) postačuje prostá výhra. Do druhého kola postupují aspoň tři nejúspěšnější kandidáti a všichni ti, kteří překonali 15 procentní bariéru. Další skupina 152 poslanců se volí podle poměrného principu ve 20 regionech. (…) Voliči separátně hlasují pro regionální stranickou listinu. Strana má právo na přidělení těchto mandátů tehdy, pakliže překročí 4 procentní volební kvórum v měřítku celé země. Až dosud se jedná o formu „navrstvení“. Smíšený systém je však obohacen, respektive komplikován ještě jednou skupinou poměrných mandátů. Je to 58 „celostátních mandátů“, které se přidělují stranám na základě celostátní kandidátní listiny. K jejich rozdělení ovšem není třeba třetího hlasu. Základem tu jsou všechny propadlé hlasy, neboli součet těch hlasů, které doposud nenašly využití ve smyslu zvolení jakéhokoliv poslance. Supersmíšený systém je tak tvořen kombinací forem „navrstvení-korekce“. V Maďarsku se tento systém vyznačuje tím, že poměrná složka se rozdvojuje, přičemž působí souběžně jak nezávisle, tak i korektivně.“[67]

Smíšený systém – systém nezávislé kombinace

Systém nezávislé kombinace spočívá v nezávislosti obou částí systémů voleb na sobě navzájem. Nedochází zde k vyvažujícímu účinku. Systém nezávislé kombinace má podobu koexistenční, navrstvující a fúzní. [68]

Smíšený systém nezávislé kombinace – koexistenční volební systém

Koexistenční smíšený volební systém je nejjednodušším nezávislým smíšeným volebním systémem. Jeho podstata spočívá v rozdělení volebního území, například státu na dva volební obvody, kdy v jednom probíhá volba mandátů na základě většinového volebního systému a v druhém obvodě probíhá volba mandátů na základě poměrného volebního systému. Výskyt tohoto typu volebního systému je vzácný, jako příklad lze uvést senátní volby do francouzského senátu. [69]

Smíšený systém nezávislé kombinace – navrstvující volební systém

Navrstvující smíšený volební systém, někdy označovaný jako paralelní volební systém stejně jako koexistenční systém obsahuje volbu poměrnou i většinovou. Rozdílným kritériem je, že u koexistenčního volebního systému je území rozděleno na dva volební obvody, přičemž každý volič má pouze jeden hlas a volí pouze v rámci jednoho volebního systému. V rámci navrstvujícího systému území není rozděleno na dva obvody, zůstává jeden obvod, v rámci kterého se účastní poměrné i většinové volby a to tak, že obou voleb se může účastnit jakýkoliv volič, jelikož volič je nadán dvěma hlasy.[70]

Navrstvující systém je nejrozšířenější formou smíšeného systému. Navrstvující systém je užíván například v Japonsku pro volby do poslanecké sněmovny, kdy voleno je 500 poslanců, 300 poslanců jednokolovou prostou většinou v jednomandátových obvodech a zbylých 200 poslanců v 11 regionech poměrným systémem, skrze přísně vázané stranické listiny. Poměrná volba je omezena uzavírací klauzulí, mandáty se přepočítávají pomocí d´Hondtovy metody. [71]

Smíšený systém nezávislé kombinace – fúzní volební systém

Fúzní smíšený volební systém je nejvzácnějším a nejsložitějším volebním systémem. V současné době se používá například ve větších městech ve francouzských komunálních volbách. V rámci fúzního volebního systému dochází ke kombinaci proporčního a poměrného volebního systému v rámci jednoho každého volebního obvodu, nikoliv na celostátní úrovni.[72]

  1. ↑ "Do Parlamentu České republiky se volí na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se volí podle zásad poměrného zastoupení, do Senátu Parlamentu České republiky se volí podle zásad většinového systému.“ § 1 odst. 2 Zákon č. 247/1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  2. ↑ „Zvolen je kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů.“ § 75 Zákon č. 247/1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů."
  3. ↑ „Zvolen je ten kandidát, který získá ve druhém kole více odevzdaných platných hlasů. V případě rovnosti hlasů rozhodne los.“ Zákon č. 247/1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  4. ↑ HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 297.
  5. ↑ Tamtéž, s. 297-299.
  6. ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 364-365.
  7. ↑ Článek 2 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
  8. ↑ Preambule Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
  9. ↑ Článek 9 odst. 2 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
  10. ↑ Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
  11. ↑ GERLOCH, Aleš. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 90.
  12. ↑ Tamtéž, s. 105.
  13. ↑ BLAHOŽ, Josef a kol. Srovnávací ústavní právo. 3. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 274.
  14. ↑ Zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  15. ↑ Zákon č. 247/1995 Sb., o Zákon o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  16. ↑ Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  17. ↑ Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  18. ↑ Zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  19. ↑ Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976, o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ve znění pozdějších předpisů.
  20. ↑ KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 378-379.
  21. ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 365.
  22. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 256.
  23. ↑ GERLOCH, Aleš. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 106.
  24. ↑ § 2 Zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
  25. ↑ Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
  26. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústava a ústavní řád České republiky 2. díl: Práva a svobody. Praha: Linde, 1995, s. 187-188.
  27. ↑ Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
  28. ↑ GERLOCH, Aleš. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 107.
  29. ↑ KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, s. 149.
  30. ↑ Tamtéž, s. 107.
  31. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 257.
  32. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda II. díl, Ústavní právo České republiky část 1. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 156.
  33. ↑ GERLOCH, Aleš. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 108.
  34. ↑ PAVLÍČEK, Václav. HŘEBEJK, Jiří. Ústava a ústavní řád České republiky Svazek I.: Ústava České republiky. Praha: Linde, 1994, s. 83.
  35. ↑ GERLOCH, Aleš. Ústavní systém České republiky: základy českého ústavního práva. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 113-114.
  36. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. I.díl Obecná státověda. Praha: Leges, s. 217.
  37. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 253.
  38. ↑ Tamtéž, s. 253.
  39. ↑ Zákon č. 150/2002 Sb., Soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
  40. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 253.
  41. ↑ Tamtéž, s. 253-254.
  42. ↑ Tamtéž, s. 254.
  43. ↑ Tamtéž, s. 254-255.
  44. ↑ SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství. 2. vydání, Praha: Sociologické nakladatelství (slon), 2011 s. 16.
  45. ↑ Tamtéž, s. 17.
  46. ↑ Tamtéž s. 16-17.
  47. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 259–260.
  48. ↑ Tamtéž, s. 259–260.
  49. ↑ Tamtéž, s. 260.
  50. ↑ HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 300.
  51. ↑ Tamtéž, s. 301.
  52. ↑ Tamtéž s. 302.
  53. ↑ SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství. 2. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství (slon), 2011, s. 15-16.
  54. ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 370.
  55. ↑ PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda. I.díl Obecná státověda. Praha: Leges, s. 226.
  56. ↑ Tamtéž, s. 226.
  57. ↑ Tamtéž, s. 226.
  58. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 264.
  59. ↑ HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 305.
  60. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 264–265.
  61. ↑ HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 304.
  62. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 265.
  63. ↑ Tamtéž, s. 266.
  64. ↑ KLÍMA, Michal. Smíšený volební systém. Politologický časopis. 1998, roč. 5, č. 3, s. 217-218. Citováno dne 1. 9. 2022. Dostupné online na: 1998-3-1-Kl°ma-Sm°Áenž volebn° systām.pdf (politologickycasopis.cz).
  65. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 266.
  66. ↑ Tamtéž, s. 266.
  67. ↑ KLÍMA, Michal. Smíšený volební systém. Politologický časopis. 1998, roč. 5, č. 3, s. 223-224. Citováno dne 1. 9. 2022. Dostupné online na: 1998-3-1-Kl°ma-Sm°Áenž volebn° systām.pdf (politologickycasopis.cz).
  68. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 265.
  69. ↑ Tamtéž, s. 266.
  70. ↑ Tamtéž, s. 267.
  71. ↑ KLÍMA, Michal. Smíšený volební systém. Politologický časopis. 1998, roč. 5, č. 3, s. 222-223. Citováno dne 1. 9. 2022. Dostupné online na: 1998-3-1-Kl°ma-Sm°Áenž volebn° systām.pdf (politologickycasopis.cz).
  72. ↑ CABADA, Ladislav a kol. Úvod do studia politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 267.
Autoři článku: VM
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Volby&oldid=741496“