Vlastnické právo

Z Iurium Wiki

Vlastnické právo je základním absolutním majetkovým právem, jehož ochranu garantuje Listina základních práv a svobod.[1] Toto právo náleží do kategorie práv věcných, přičemž věcná práva jsou absolutní majetková práva vyznačující se bezprostředním právním panstvím nad věcí. Oproti závazkovým právům jsou práva věcná spjata s předmětnou věcí a při změně vlastníka tato práva přechází na nabyvatele.[2]

Vlastnické právo působí vůči všem (erga omnes), přičemž tomuto právu odpovídá povinnost ostatních osob toto právní panství nad věcí respektovat a zdržet se zásahu do jeho výkonu.

Předmět vlastnického práva

Dle ust. § 1011 o.z. se vlastnictvím osoby rozumí vše, co této patří – všechny její věci hmotné i nehmotné. Pro účely vymezení předmětu vlastnictví je však nezbytné rozlišovat mezi pojmy majetek (ve smyslu ust. § 495 o.z.) a vlastnictví (ve smyslu ust. § 1011 o.z.).

Majetek je přitom širším pojmem než vlastnictví, neboť pod tento pojem lze podřadit vše, co dané osobě patří, tedy i práva která nejsou věcmi. Vlastnictvím jsou pak jen hmotné a nehmotné věci, které někomu patří, přičemž nehmotnými věcmi způsobilými být předmětem vlastnictví jsou pouze taková práva, jejichž povaha to připouští (ust. § 979 o.z.) - tedy taková práva, která lze právním jednáním převést na jinou osobu a současně umožňují jejich trvalý či opakovaný výkon. Nehmotnou věcí způsobilou být předmětem vlastnictví je tak například právo nájmu.[3]

Hmotnou věcí se pak rozumí ovladatelná část vnějšího světa mající povahu samostatného předmětu (ust. § 496 odst. 1 o.z.), přičemž za hmotnou věc se považují i obchodovatelné a ovladatelné přírodní síly (ust. § 497 o.z.).

Znaky vlastnického práva

  • Nezávislost

Nezávislost vlastnického práva spočívá v tom, že vlastník je oprávněn s věcí volně nakládat, nezávisle na moci jiné osoby. V nakládání s předmětem vlastnictví je však vlastník omezen, kdy tento nesmí výkonem svého vlastnického práva závažně rušit práva jiných osob či vykonávat činy, jejichž hlavním účelem je někoho obtěžovat či poškodit (ust. § 1012 o.z.).

  • Jednotnost

Vlastnické právo sestává z pozitivních i negativních práv a povinností. Pozitivní stránkou vlastnického práva se rozumí právo vlastníka s věcí libovolně nakládat. Negativní stránkou vlastnického práva je pak právo vlastníka vyloučit z působení na jeho vlastnictví jiné osoby.[4]

  • Úplnost

Úplnost spočívá v právu vlastníka s věcí libovolně nakládat. Jedná se tak o změnu oproti staré právní úpravě, která obsahovala vymezení vlastnických oprávnění.[5]

  • Elasticita

V případě, kdy dojde k omezení vlastnického práva nějakou překážkou, bezprostředně po jejím odpadnutí se vlastnictví obnovuje v původním rozsahu. Stejně tak při vzniku nového omezení se vlastnické právo opětovně zužuje, přičemž lze vlastnictví zúžit až do takové míry, kdy vlastníku zbude pouze tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas) – tedy stavu, kdy se vlastník vzdá všech svých vlastnických oprávnění.[6]

  • Nepromlčitelnost

Vlastnické právo je právem nepromlčitelným.[7]

Obsah vlastnického práva

Obsah vlastnického práva je vyjádřen souborem dílčích práv a povinností vlastníka, přičemž povinnosti vlastníka jsou chápány jako omezení vlastnického práva, neboť je obecně vycházeno z premisy, že vlastnické právo je pojmově neomezené.[8]

Vlastnická oprávnění

  • Právo věc držet (ius possidendi) – tedy tuto fakticky ovládat, mít ji ve své moci
  • Právo věc užívat (ius utendi) – tedy tuto použít k účelu, ke kterému slouží
  • Právo věc požívat (ius fruendi) – tedy oprávnění přisvojit si plody či užitky z této plynoucí
  • Právo s věcí nakládat (ius dispondendi) – tedy oprávnění činit právní jednání týkající se věci, jako ji pronajmout, zastavit či prodat
  • Právo na věc působit (ius abutendi) – tedy oprávnění tuto měnit, jinak působit na její podstatu či ji zničit
  • Právo věc opustit (ius dereliquendi)[9]
  • Právo zabránit jiným osobám v užívání a působení na věc (ius exclusionis)

Omezení vlastnického práva

Vlastník je oprávněn realizovat svá vlastnická práva pouze v mezích právního řádu. Tato omezení vlastnického práva fungují jako korektiv výkonu vlastnického práva zabraňující vlastníku výkonem svých oprávnění záměrně poškozovat jiné osoby či jinak zasahovat do jejich práv. Omezení vlastnického práva lze typologicky rozdělit na omezení ve veřejném, a omezení v soukromém zájmu.

Omezení vlastnického práva v soukromém zájmu

Omezení vlastnického práva v soukromém zájmu umožňuje ust. § 1012 o.z. – tzv. generální klauzule sousedských práv. Tato klauzule spočívá v řešení kolize práv dvou či více vlastníků a jejich oprávnění s věcí nakládat dle libosti.[10]

Ochrana vzájemných sousedských práv pak spočívá zejména ve stanovení:

  • zákazu přivádět imise na sousední pozemek (§ 1013 o.z.);
  • podmínek pro vstup na sousední pozemek a jeho užívání (§ 1021 - § 1023 o.z.);
  • úpravy rozhrad mezi sousedními pozemky (§ 1024 - § 1028 o.z.);
  • úpravy povolení nezbytné cesty přes sousední pozemek (§ 1029 - § 1036 o.z.)[11]

Omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu

Občanský zákoník stanovuje dva případy, ve kterých je možné vlastnické právo omezit ve veřejném zájmu. Těmito případy pak jsou:

Dočasné použití cizí věci

Toto ustanovení umožňuje použití věci (na nezbytnou dobu a v nezbytné míře) bez souhlasu jejího vlastníka ve stavu nouze nebo v případě naléhavého veřejného zájmu. Stavem nouze lze rozumět případy ohrožení života, zdraví nebo majetku, jež byly zapříčiněny vyšší mocí a hrozí zde nebezpečí z prodlení. Příkladem naléhavého veřejného zájmu pak může být bezprostřední hrozba teroristického útoku.[12]

Trvalé omezení vlastnického práva k věci či její vyvlastnění

Trvale omezit, či vyvlastnit předmětnou věc je možné pouze na základě zákona a ve veřejném zájmu, a to jen tehdy, kdy nelze tento zájem uspokojit jinak.[13] Ustanovení § 1039 odst. 1 o.z. dále stanoví, že za takový zásah do vlastnického práva náleží vlastníku plná náhrada odpovídající míře, v níž byl majetek vlastníka dotčen.[14]

Nabývání vlastnického práva

Vlastnické právo lze nabýt na základě různých právních skutečností, přičemž rozlišujeme mezi originárními a derivativními způsoby nabytí vlastnického práva.[15]

Originární způsoby nabývání vlastnického práva

O originárním způsobu nabytí vlastnického práva hovoříme tehdy, neodvozuje-li nabyvatel své vlastnické právo od jeho právního předchůdce. Při takovém nabytí tedy nabyvateli vzniká nové – původní vlastnické právo. Zpravidla se jedná o případy, kdy věc předtím nikomu nepatřila (např. zhotovení nové věci; přivlastnění takové věci, která předtím nikomu nepatřila atd.). Originárním způsobem lze však nabýt i věc, jenž předchozího vlastníka měla (např. vydržením, nálezem nebo nabytím od neoprávněného).[16]

Originárními způsoby nabytí vlastnického práva jsou:

Přivlastnění (ust. § 1045 - § 1050 o.z.)

Přivlastněním se rozumí nabytí vlastnického práva bezprostředním uchopením držby movité věci, jež nikomu nepatří, s úmyslem k této nabýt vlastnické právo. Movitá věc, jež nikomu nepatří, je pak dle ust. § 1045 odst. 1 o.z. taková věc, kterou vlastník opustil s úmyslem ji už dále nemít pro sebe, přičemž za opuštěnou se movitá věc dle ust. § 1050 odst. 1 považuje nevykonává-li její vlastník vlastnické právo k této věci po dobu 3 let. Nemovitá věc se dle ust. § 1050 odst. 2 o.z považuje za opuštěnou, nevykonává-li její vlastník vlastnické právo k této věci po dobu 10 let. Opuštěnou nemovitou věc si však nelze přivlastnit, neboť tato dle ust. § 1045 odst. 1 o.z. připadá do vlastnictví státu.

Nález (ust. § 1051 - § 1065 o.z.)

Nalezenou věc nelze považovat za opuštěnou, a proto si jí nelze bez dalšího přivlastnit. V případě, že si nálezce ponechá nalezenou věc u sebe, vztahují se na něj práva a povinnosti týkající se nálezu. Samotným nálezem věci tak nedochází ke vzniku vlastnického práva. V případě, že nálezce zná vlastníka věci, je povinen ji tomuto vrátit, přičemž má nárok na nálezné a nutné náklady spojené s uchováním věci. Pokud nálezci není vlastník věci znám, je tento povinen nález oznámit obci na jejímž území k nálezu došlo a věc jí předat. V obou případech má nálezce právo na nálezné ve výši desetiny ceny nálezu (ust. § 1056 odst. 2 o.z.). Pokud se vlastník věci o tuto nepřihlásí do 3 let od vyhlášení nálezu, vlastnické právo k věci nabývá obec, nálezce či jiné osoby, kterým byla věc svěřena. Nálezce, který zatají nález věci a tuto si ponechá pro sebe je neřádným a nepoctivým držitelem a tomuto nesvědčí vlastnické právo k věci, stejně tak není oprávněn nález užívat či požadovat nálezné či úhradu nezbytných nákladů.[17]

Přírůstek (ust. § 1066 - § 1088 o.z.)

Vlastnické právo je možné nabýt i přírůstkem, tedy tím, co k věci „přiroste“ a stane se její součástí (není tedy samostatným předmětem). Občanský zákoník pak rozlišuje 3 druhy přírůstků – přirozený, umělý a smíšený. Přirozený přírůstek vzniká zcela či z části bez lidského přičinění. Takovými přírůstky jsou plody nemovitých (ust. § 1066 a násl. o.z.) a movitých věcí (ust. § 1072 o.z.), plody zvířat (ust. § 1073 o.z.), naplavenina (ust. § 1068 o.z.), strž, vznik ostrova (ust. § 1070 o.z.) a vodní koryto vzniklé strží nebo v důsledku vzniku ostrova (ust. § 1071 o.z.). Umělý přírůstek vzniká v důsledku lidského přičinění. Umělým přírůstkem je dle občanského zákoníku zpracování (ust. § 1074 a násl. o.z.), smísení (ust. § 1078 a násl. o.z.), stavba (ust. § 1083 a násl. o.z.) a přestavek (ust. § 1087 o.z.). Za smíšený přírůstek je pak občanským zákoníkem považováno osetí pozemku cizím semenem nebo osázení cizími rostlinami (ust. § 1088 o.z.).[18]

Vydržení (ust. § 1089 - § 1098 o.z.)

K nabytí vlastnického práva řádným vydržením je nezbytné, aby byla držba poctivá, pravá a zakládající se na takovém právním důvodu, který sám o sobě postačuje ke vzniku vlastnického práva. Tato držba musí rovněž trvat po zákonem stanovenou dobu, která u movitých věcí činí 3 roky, u nemovitých věcí pak 10 let. K nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením pak dochází v případě, kdy držitel neprokáže právní titul jejího nabytí a tato držba trvá minimálně dvojnásobek zákonem stanovené doby pro řádné vydržení.[19]

Nabytí vlastnického práva od neoprávněného (§ 1109 a násl. o.z.)

Vlastnické právo lze za určitých okolností nabýt i od toho, kdo k jeho převodu nebyl oprávněn. U nemovitých věcí je nabytí vlastnického práva od neoprávněného vázáno na splnění podmínek materiální publicity. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného k movitým věcem, resp. věcem nezapisovaných do veřejných seznamů je možné za splnění zákonem stanovených podmínek, jimiž jsou existence právního titulu a dobrá víra nabyvatele. Pro případy dle ust. § 1109 písm. c) je rovněž nutná úplatnost tohoto nabytí.[20]

Derivativní způsoby nabytí vlastnického práva

V případě derivativního nabytí vlastnického práva odvozuje nabyvatel své právo od právního předchůdce. Oproti originárnímu nabývání tak nevzniká nabyvateli nové vlastnické právo, ale tento nabývá právo již existující. Za derivativní nabytí vlastnického práva je považován převod práva (obligační smlouvou)[21], přechod práva (např. děděním) či nabytí vlastnického práva na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci.[22]

Ochrana vlastnického práva

Listina základních práv a svobod stanoví, že vlastnické právo požívá ochrany.[1] Tato ochrana vlastnického práva má ústavní základ a je garantována právními předpisy soukromého i veřejného práva. Dle občanského zákoníku lze ochranu vlastnického práva realizovat 2 způsoby, a to soudně[23] nebo svépomocí.[24]

Soudní ochrana vlastnického práva

K soudní ochraně vlastnického práva slouží tzv. vlastnické žaloby. Vlastník je oprávněn domáhat se ochrany svého práva:

  • žalobou na vydání věci (ust. § 1040 o.z.);
  • zápůrčí žalobou (ust. § 1042 o.z.);
  • žalobou na obnovu původního stavu (ust. § 1043 o.z.);[25]
  • žalobou na určení vlastnického práva (ust. § 88 o.s.ř.).[26]

Ochrana svépomocí

Ochrana vlastnického práva svépomocí je možná pouze ve výjimečných případech a při současném splnění zákonem stanovených podmínek. Tyto podmínky obsahuje ust. § 14 o.z., kdy k ochraně práva svépomocí je vlastník oprávněn tehdy, je-li jeho vlastnické právo ohroženo a je zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Svépomoc musí být rovněž přiměřená a na ochranu vlastnického práva musí jednat sám ohrožený vlastník.[27]

Zánik vlastnického práva

Vlastnické právo zaniká absolutně – pro všechny vlastníky věci (např. zánikem věci) nebo relativně – jen pro konkrétního vlastníka (např. vydržením nebo převodem práva). Rozlišovat lze rovněž mezi zánikem vlastnického práva na základě vůle vlastníka (např. opuštěním či prodejem věci) a zánikem bez vůle vlastníka (např. ztrátou věci).[28]

Zdroje

  1. 1,0 1,1 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. (čl. 11)
  2. RONOVSKÁ, K.; DOBROVOLNÁ, E.; LAVICKÝ, P. Úvod do soukromého práva. Zvláštní část. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017, s. 9
  3. DAVID, O.; JUŘÁTKOVÁ, P.; KINDL, M. a kol. Občanský zákoník - komentář s judikaturou. Svazek IX - věcná práva (§ 976-1474). Ostrava: CODEXIS Publishing, 2018.
  4. ELIÁŠ, K. Vlastnické právo. In: Sborník přednášek ze Semináře k novému občanskému zákoníku pro zástupce krajů. Ostrava: CODEXIS Academia, 23.7.2012
  5. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  6. SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C.H.Beck, 2018, s. 52
  7. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. (§ 614)
  8. SPÁČIL. Věcná práva..., s. 52
  9. PLECITÝ, V.; SALAČ, J. a kol. Úvod do studia občanského práva. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 178.
  10. RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 15
  11. PLECITÝ, SALAČ a kol. Úvod do studia..., s. 179.
  12. § 1037 zákona č. 89/2012 Sb.
  13. PLECITÝ, SALAČ. Úvod do studia..., s. 181.
  14. § 1038 zákona č. 89/2012 Sb.
  15. RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 19
  16. SPÁČIL a kol. Věcná práva..., s. 79-80.
  17. Tamtéž, s. 82-83
  18. PLECITÝ, SALAČ a kol. Úvod do studia..., s. 191-194.
  19. RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 22
  20. Tamtéž.
  21. SPÁČIL a kol. Věcná práva..., s. 91.
  22. PLECITÝ, SALAČ a kol. Úvod do studia..., s. 191.
  23. § 12, § 1040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.
  24. § 14 zákona č. 89/2012 Sb.
  25. HURDÍK, J. a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část: absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2018, s. 210-211.
  26. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
  27. PLECITÝ, SALAČ a kol. Úvod do studia..., s. 196.
  28. RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 24.
Autoři článku: SA (Sára Allertová), Holimo00 (Monika Holišová)