Uživatel:Pavla Novotná

Privilegované testamenty

Obsah:

1.      Pojem privilegovaný testament

2.      Privilegované testamenty přísnější formy

a.       Testament slepcův

b.      Testament analfabeta

3.      Privilegované testamenty mírnější formy

a.       Testament pořizovaný na venkově

b.      Testament pořizovaný v době epidemie nakažlivých nemocí

c.       Testament pořizovaný rodiči ve prospěch dětí

4.      Vojenský testament

Pojem privilegovaný testament

Testamentem neboli závětí, rozumíme jednostranné právní jednání, ve kterém je projevena zůstavitelova vůle jmenovat dědice. Jelikož se jednalo o významný projev vůle, byl tento úkon spojován s několika požadavky:

1. Zůstavitel musel mít testamentární způsobilost – testamenti factio activa, tedy způsobilost pořídit závěť, muselo se jednat o osobu s plnou právní subjektivitou a způsobilostí k právnímu jednání – závěť tedy mohl pořídit pouze příslušník římské obce či osoba s ius commercii. Osoby, které neměly plnou právní subjektivitu (ženy, osoby podřízené) mohly závěť pořídit jen se souhlasem poručníka
2. Musela obsahovat ustanovení dědice, a to v konkrétní formě, tedy latinsky a rozkazovacím způsobem. V opačném případě by se nejednalo o závěť, ale pouze o kodicil. V pozdější době již rozkazovacího způsobu nebylo třeba, stačila pouze určitost zůstavitelovy vůle. V dobách Theodosia II. již jmenování dědice mohlo proběhnout i v jazyce řeckém.
3. Dědic musel mít způsobilost být povolán k dědictví – testamenti factio passiva. Jednalo se vesměs o osoby, které mají testamenti factio activa. Dědit nemohly osoby, které byly nezpůsobilé dědit (incapacitas), tedy např. juniánští Latinové nebo v některých dobách osoby neženaté či bezdětné. Vyloučení z dědění byla také osoba zvaná indignus, tedy osoba nehodna dědění, například ta, která se závažně provinila vůči zůstaviteli.

Formy testamentu se v průběhu vývoje římského práva měnily a s nimi i další požadavky, ať již se jednalo o počet svědků, kteří museli být přítomni pořízení závěti, přítomnost osoby vážného, počet pečetí na závětní listině. Tyto požadavky se lišily dle toho, zda se jednalo o testament civilní či praetorský, písemný či ústní, holografní, tedy psaný vlastní rukou zůstavitele, či testament alografní, psaný někým jiným.

Privilegovaným neboli mimořádným testamentem potom rozumíme testament pořizovaný v nějaké specifické situaci, na který římské právo kladlo buďto přísnější požadavky, nebo naopak bylo pořízení ulehčeno.

Privilegované testamenty přísnější formy

Přísnější formu než formu řádnou požadoval testament slepcův. Místo sedmi svědků zde bylo vyžadováno svědků osmi nebo byla vyžadována přítomnost notáře - tabularius. Osmý svědek měl za úkol přečíst závěť, byla-li napsána rukou zůstavitele, nebo byla-li závěť pořízena ústní formou, sepsal ji. Tato listina musela být potom podepsána i zapečetěna všemi osmi osobami.

Pořizovala-li písemný testament osoba, která neuměla psát, musel tuto listinu podepsat octavus subscriptor, neboli osmý svědek.

Privilegované testamenty mírnější formy

a.       Testamentum ruri conditum

Mírnější požadavky na formu se vyžadovaly u testamentu pořizovaného na venkově, kdy stačila přítomnost pěti místo sedmi svědků u řádného testamentu. Toto pravidlo bylo zavedeno převážně z důvodu, že venkov nebyl tak hustě osídlen a je tedy ztíženo najít tolika svědků. Jelikož se předpokládalo, že obyvatelé venkova nejsou příliš kulturně vzdělaní, postačovalo, aby písemný testament podepsal spolusvědek, neuměl-li svědek psát, ovšem za podmínky, že byl svědkovi obsah testamentu znám, musel tedy být svědkům oznámen a po smrti zůstavitele jej museli přísežně stvrdit.

b.       Testamentum pestis tempore conditum

V době epidemie nakažlivé nemoci se také kladlo na pořízení testamentu méně nároků. Tento tzv. morový testament tak mohl být platný i v případě, kdy nebyli všichni svědci současně přítomni jeho sepsání či stvrzení, a to z očividného důvodu, tedy aby bylo zabráněno šíření této nemoci.

c.       Testamentum parentum inter liberos

Speciální formu měl také testament, který pořizovali rodiče ve prospěch dětí či jiných přímých potomků. V tomto případě nebylo vůbec vyžadováno přítomnosti svědků, stačila holografní listina, tedy listina psaná rukou pořizovatele, uvedení doby sepsání, jména potomků a uvedení podílů, v jakých má být majetek zůstavitele mezi jednotlivé potomky rozdělen, přičemž tyto podíly musely být uvedeny slovy. Veškerá ustanovení, ze kterých by plynul prospěch jiným osobám než potomkům, byla neplatná. V této závěti mohl být zřízen odkaz ve prospěch jiné osoby jen za přítomnosti svědků. Zůstavitel tak musel prohlásit, že co je v listině obsaženo je platné a je jím vlastnoručně psáno. Včleněním odkazu tedy jaksi zaniká jeho privilegovaná forma.

Vojenský testament

Další privilegovanou formou testamentu byl testament vojenský neboli testamentum militare Jeho privilegovaná forma plyne hned z několika specifických okolností týkajících se života vojáků. Jednak vychází ze skutečnosti, že vojáci čelili smrti prakticky denně a nikdy nevěděli, kdy nastane jejich konec. Uspořádat své majetkové poměry pro případ smrti tak potřebovali rychle a s co nejmenšími nároky na formu závěti. A jednak ze skutečnosti, že vojáci jako příslušníci vojska trávili většinu života v cizině, daleko od svých blízkých a vytvářeli si tak novou rodinu mezi vojáky. Císař Augustus navíc zakázal vojákům vstupovat do manželství, neměli tak možnost zplodit legitimní potomky. Mezi vojáky se také často nacházeli muži, kteří byli stále v moci otcovské, neměli tedy testamentární způsobilost. Tu měli jen co se týče tzv. peculium castrense, tedy táborového pekulia, což byl majetek, který nabyli ve vojenské službě, tedy jejich žold, odměna či podíl na kořisti.

Tento druh testamentu se vyvinul až v době císařství, jeho předchůdcem bylo testamentum in procintu, neboli testament v šiku, který existoval v době republiky jako protějšek testamentum calatis comitis. Testament kalátní bylo možno pořídit pouze před kalátním shromážděním, které se ovšem scházelo jen dvakrát do roka a pouze v době míru. Testament v šiku bylo možno pořídit také pouze veřejně – před spolubojovníky a pouze v době války a bezprostředně před bitvou.

Právo uzavřít vojenský testament tedy náleželo původně pouze legionářům, tedy Římanům, a to v době bezprostředního ohrožení života. Později bylo rozšířeno i na příslušníky loďstva a vigily, dokonce i na důstojníky v průběhu válečného tažení a osoby, které tažení doprovázely.

Absence jakéhokoli požadavku na formu uzavření vojenského testamentu tedy pramení ze skutečnosti, že vojáci byli vystaveni bezprostřednímu ohrožení života. Lze sice namítat, že mohli pořídit o svém majetku již před bitvou, musíme ovšem vycházet ze zásady, že zůstavitelova vůle je proměnlivá až do posledního okamžiku jeho života.

Aby byl vojenský testament platný, stačilo pouze projevit zůstavitelovu vůli určit někoho dědicem, a to v jakékoli formě, ať již svou poslední vůli nadiktoval písaři, či krví napsal jméno dědice na čepel svého meče. Musí být však vždy zachován požadavek na vážnou vůli zůstavitele při pořízení testamentu, aby se předešlo jeho falšování. Ústnímu testamentu tak museli být přítomni alespoň dva svědci, tedy osoby, které projevenou vůli zaslechli.

Dalším specifikem, kterým se vojenský testament odlišoval od testamentu řádného byla skutečnost, že nemusel obsahovat tzv. dědickou instituci, tedy prohlášení v rozkazovací formě, kterým zůstavitel určuje dědice. V ostatních druzích testamentu muselo toto ustanovení zaznít pod sankcí jeho neplatnosti. Dokonce bylo i upuštěno od požadavku prohlášení latinsky, voják tedy mohl dědice určit i v jazyce řeckém, teoreticky i jiným jazykem.

Oproti řádnému testamentu mohly také dědit z testamentu vojenského i osoby odlišné od Římanů, osoby ve vyhnanství i osoby v otroctví z trestu, ovšem pouze za předpokladu, že v době dědění již nebyly otroky. Voják také mohl pořídit závěť pouze o části dědictví a zbytek majetku se pak rozdělil dle posloupnosti testamentární a intestátní. Mohl také určit lhůtu či rozvazovací podmínku, což by u řádného testamentu učinit nemohl.

Na rozdíl od řádného testamentu bylo lze zrušit testamentum militis pouhým odvoláním zůstavitele, přičemž jinak platí ještě rok po čestném propuštění vojáka z armády. Byl-li však propuštěn nečestně, pozbývá platnosti ihned.