Tradice
Tradice vycházela historicky z práva národů (ius gentium). Spolu s mancipací a injurecessí je odvozeným způsobem nabytí vlastnického práva. Sloužila k převodu mancipačních i nemancipačních věcí.
- tradicí se nabylo kviritské vlastnictví - římské právo civilní - nemancipační věci
- tradicí se nabylo praetorské bonitární vlastnictví - římské právi civilní - mancipační věci
Narozdíl od mancipace a injurecesse byla tradice kauzální a neformální. Svou neformálností si brzy získala velkou oblibu, vyhovovala rozvoji hospodářství. Nakonec se v justiniánském právu stala jediným způsobem odvozeného převodu vlastnického práva mezi živými. [1]
Aby k převodu mohlo dojít, musel být převodce majitelem věci v okamžiku převodu. Dále musel mít způsobilost k právnímu jednání. Pro převod mohl majitel věci využít svého zástupce. Tradicí rozumíme předání věci z ruky do ruky, zde projevená vůle dosavadního majitele. Tradice v širším slova smyslu: Za typické kauzy tradice je možno považovat koupi a prodej, darování, zřízení věna, poskytnutí úvěru, úschova, odevzdání věci poživateli.[2] Za tradici v užším slova smyslu chápeme uskutečněné odevzdání věci.
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.), Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997, 385 s.(173 s.). Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1.
