Smlouva o úvěru
Obsah
Pojem
Smlouva o úvěru je upravena v části čtvrté (relativní majetková práva), hlavě druhé (závazky z právních jednání), dílu druhém (přenechání věci k užití jinému) a oddílu sedmém zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Ustanovení § 2395 OZ vymezuje úvěr takto: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Podstata smlouvy
Podstatou smlouvy o úvěru je povinnost úvěrujícího „rezervovat“ dohodnuté peněžní prostředky pro úvěrovaného a následně tyto peněžní prostředky úvěrovanému na jeho žádost poskytnout a na druhé straně oprávnění úvěrovaného žádat vyplacení těchto prostředků až do dohodnuté částky a následně tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit za ně úroky.[1] Smluvní strany si mohou ujednat lhůtu, ve které má úvěrovaný právo žádat vyplacení peněžních prostředků, nicméně platí, že pokud taková lhůta ujednána nebyla, má úvěrovaný možnost své právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy o úvěru trvá, tedy až do zániku takové smlouvy. Povinnost pro úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky tedy nastává až žádostí úvěrovaného o jejich poskytnutí. Úvěrovaný má možnost ve své žádosti stanovit lhůtu pro poskytnutí peněžních prostředků, avšak v případě, že takovou lhůtu pro úvěrujícího nestanoví, má úvěrující povinnost peněžní prostředky poskytnout bez zbytečného odkladu. Jestliže úvěrující nesplní svou povinnost poskytnout peněžní prostředky ve lhůtě stanovené úvěrovaným, dostává se do prodlení, které se považuje za prodlení dlužníka dle ustanovení § 1968 až 1974 OZ.[2] Úvěrovaný je povinen po poskytnutí úvěru vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty s tím, že v téže měně platí i úroky. Smluvní strany si mohou ve smlouvě (mimo jiné) sjednat i účel, pro který se poskytnuté peněžní prostředky použijí s tím, že v takovém případě může úvěrující poskytnutí peněžních prostředků takovým účelem omezit. Účel úvěru může být vymezen smluvními stranami různě široce, proto například u spotřebitelských úvěrů je tak možné učinit druhovým označením zboží, na které mohou být finanční prostředky použity či dokonce určením konkrétního kusu zboží.[3] Zároveň platí, že pokud jsou peněžní prostředky použity v rozporu se sjednaným účelem, tak může úvěrující odstoupit od smlouvy od úvěru a požadovat od úvěrovaného, aby bez zbytečného odkladu peněžní prostředky vrátil a zaplatil úroky. Úvěrovaný je povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit úvěrujícímu ve sjednané době. Splatnost může být smluvními stranami stanovena různými způsoby (požádání, podmínka,…).[4] Pokud si smluvní strany nesjednaly dobu, ve které mají být peněžní prostředky vráceny, platí, že mají být úvěrovaným vráceny do jednoho měsíce ode dne, kdy byl k vrácení peněžních prostředků úvěrujícím požádán. Forma požádání není zákonem stanovena, proto je možná i ústní forma. OZ taktéž myslí na situaci, kdy úvěrovaný vrátí peněžní prostředky před smluvenou dobou. V takovém případě, pokud si smluvní strany neujednaly něco jiného, bude úvěrovaný povinen k zaplacení úroků pouze za dobu od poskytnutí peněžních prostředků do jejich vrácení, nikoli tedy za celkově sjednanou dobu. V rámci spotřebitelského úvěru je však kogentně stanoveno, že předčasné splacení úvěru je možné vždy, a to bez jakéhokoli zpoplatnění.[5]
Smluvní strany
Účinností OZ došlo ke změně označení smluvních stran smlouvy o úvěru, neboť do jeho účinnosti se smluvní strany označovaly jako „věřitel“ a „dlužník“.[6] Z citovaného vymezení smlouvy o úvěru je patrné, že se smluvní strany nově označují jako úvěrující a úvěrovaný. Úvěrující je smluvní strana, která poskytuje úvěr, a úvěrovaný je smluvní strana, které je úvěr poskytován, resp. která úvěr přijímá. Smluvní stranou smlouvy o úvěru může být právnická i fyzická osoba.[7] Je důležité upozornit, že v určitých případech, kdy je úvěrovaným spotřebitel, se právní vztah řídí též zákonem o spotřebitelském úvěru (k tomu viz níže).[8]
Povaha smlouvy
Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou, tedy není nezbytné, aby k předání peněžních prostředků došlo ihned při uzavření smlouvy, resp. uzavření smlouvy není podmíněno okamžitým plněním, neboť úvěrující se toliko „zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,…“ (ust. § 2395 OZ). Z toho důvodu smlouva o úvěru vzniká již shodou stran na obsahu smlouvy a zakládá vynutitelnou povinnost k poskytnutí peněžních prostředků.
Předmět úvěru
Předmětem úvěru mohou být pouze peněžní prostředky v libovolné měně s tím, že úvěrovaný následně úvěrujícímu vrátí peněžní prostředky v téže měně, a to i s úroky. Úvěrující se tedy smlouvou o úvěru zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout úvěrovanému peněžní částku, což znamená, že se zavazuje mít tuto částku připravenou tak, aby mohl vyhovět žádosti úvěrovaného.[9] Peněžní prostředky mohou být poskytnuty v hotovosti i bezhotovostně. V právní úpravě smlouvy o úvěru nalezneme nekonzistentní terminologii, kdy v ustanoveních § 2395, 2396, 2398, 2399 a 2400 se používá pojem peněžní prostředky, ale v ustanoveních § 2397 a 2398 nalezneme pojem peníze. Ačkoliv je v právní úpravě smlouvy o úvěru výše uvedená terminologie nejednotná, tak při interpretaci jednotlivých ustanovení zákona nevyplývá důvod přikládat každému z výše uvedených pojmů odlišný význam.[10] Předmět úvěru a pojmová úplatnost úvěru jsou hlavní aspekty, které odlišují úvěr od zápůjčky, podle které je možné přenechat jakékoli věci zastupitelné a může být ujednána i bezúplatně (ust. § 2390 OZ). Pokud by tedy smlouva o úvěru nezakládala právo úvěrujícího na úroky, nejednalo by se o smlouvu o úvěru, ale o smlouvu o zápůjčce či smlouvu inominátní.
Úrok
Jak bylo výše uvedeno, tak smlouva o úvěru je pojmově úplatná. Samotný úrok může být sjednán různými způsoby (procentní sazbou, částkou, aj.). Výše úroku však není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, a proto v případě její absence je nutné aplikovat ustanovení § 1802 věta druhá OZ („Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy“) (ust. § 1802 OZ). Je důležité upozornit, že pokud je výše úrokové sazby stanovena smluvními stranami sjednaným způsobem, musí být tento způsob založen na objektivních kritériích (tedy nikoli na kritériích závislých pouze na vůli některé z těchto smluvních stran) a musí dojít i ke sjednání rozhodného dne pro změnu stanovené výše úrokové sazby, neboť takto sjednaný den pro změnu výše úrokové sazby nemá za následek změnu původní smlouvy, ale jedná se o určení konkrétní výše úrokové sazby k rozhodnému datu.[11] Zároveň platí, že pokud ve smlouvě není výslovně sjednáno, jakého období se úroky týkají, uplatní se vyvratitelná právní domněnka, že ujednaná výše úroků se týká ročního období (ust. § 1803 OZ). Celková částka úroků, kterou může úvěrující od úvěrovaného požadovat, je limitována ustanovením § 1805 odst. 2 OZ, který zakazuje přiznání dalších úroků věřiteli, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu, tak že úroky činí tolik co jistina, avšak od ode dne, kdy své právo uplatnil u soudu, mu další úroky již náleží.[12]
Poskytnutí úvěru
Samotným poskytnutím úvěru rozumíme převedení příslušných peněžních prostředků z vlastnictví úvěrujícího do vlastnictví úvěrovaného či do vlastnictví třetí osoby určené úvěrovaným. Je tedy možné, aby poskytnutí úvěru bylo ujednáno jako „nepřímé“, tedy může být smluvními stranami ujednáno například složení do notářské úschovy, z níž budou peněžní prostředky následně převedeny úvěrovanému.[13] Úvěrovaný je do doby poskytnutí peněžních prostředků věřitelem úvěrujícího, a naopak úvěrující je do této doby jeho dlužníkem. Úvěrovaný se dlužníkem stane až v situaci, kdy úvěr čerpá a má povinnost jej vrátit a zaplatit úvěrujícímu úroky.[14] K převedení vlastnického práva k peněžním prostředkům může dojít v případě, kdy je úvěrující vlastníkem těchto peněžních prostředků, či za podmínek uvedených v § 1109 an. OZ.[15] Ačkoliv je tedy smlouva o úvěru systematicky zařazena do dílu s názvem „přenechání věci k užití jinému“, přesto dochází k převodu vlastnického práva k peněžním prostředkům, neboť úvěrovaný se nezavazuje vrátit stejné, jím převzaté bankovky, ale zavazuje se k vrácení peněžních prostředků ve stejné nominální hodnotě a zaplacení úroku.
Forma smlouvy
Pro smlouvu o úvěru není předepsaná písemná forma, proto je možné ji uzavřít ústně či konkludentně („mlčky“). Písemná forma smlouvy by byla nutná pouze tehdy, pokud by smlouva o úvěru měla obsahovat ujednání smluvních stran, pro které zákon písemnou formu vyžaduje.[16] Požadavek písemné formy je však obligatorní pro smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť tak stanovuje zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpotřÚ“) (konkrétně tak stanovuje ust. § 104 SpotřÚ).
Vývoj právní úpravy
V prvé řadě je nezbytné upozornit, že Obecný zákoník občanský (dále jen „OZO“) smlouvu o úvěru neupravoval. OZO upravoval toliko smlouvu o zápůjčce, a to ve svém ustanovení § 983. Přesto je vhodné poukázat na jeden z institutů OZO, a to konkrétně na tzv. přípravné smlouvy o zápůjčce, kdy v rámci této přípravné smlouvy musel být sjednán např. čas pro uzavření budoucí smlouvy, nebo také podstatné náležitostí budoucí smlouvy. Přípravná smlouva upravena v OZO tedy připomínala smlouvu o úvěru v dnešním pojetí, ale i tak nebyla považována za smlouvu o otevření úvěru. Otevření úvěru však bylo považováno za zvláštní smlouvu, která nebyla OZO upravena.[17]
Vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 smlouvu o úvěru neupravoval, pouze myslel na zápůjčku.[18]
Ani občanský zákoník z roku 1950 smlouvu o úvěru neupravoval. Upravoval pouze půjčku, čímž nahradil tradiční pojem zápůjčka.[19]
Podstatná změna v právní úpravě přichází až přijetím Občanského zákoníku z roku 1964, který místo půjčky, resp. zápůjčky jako reálné smlouvy, zavedl peněžitou půjčku jako konsenzuální smlouvu. Touto změnou došlo k tomu, že tehdejší půjčka začala mít obdobný charakter jako úvěr upravený v dnešní účinné právní úpravě.[20]
Zákoník mezinárodního obchodu upravoval po vzoru občanského zákoníku z roku 1964 půjčku jako konsenzuální kontrakt, čímž se blížil dnešnímu pojetí smlouvy o úvěru.[21]
Úvěr byl dle hospodářského zákoníku vyhrazen pro smluvní vztahy mezi socialistickými organizacemi. Naproti tomu mezi smluvními vztahy mezi občany a organizacemi nebo občany navzájem byl vyhrazen pojem půjčka. „Poskytování úvěrů mezi socialistickými organizacemi bylo zakázáno, ale právní předpisy mohly poskytováním úvěrů pověřit jiné peněžní ústavy nebo jiné orgány. Podrobnosti poskytování jednotlivých druhů úvěrů bankami socialistickým organizacím byly upravovány vyhláškami Státní banky československé.“[22] „Teprve novelizací hospodářského zákoníku provedenou zákonem č. 98/1988 Sb. byl do hospodářského zákoníku vložen § 382a, který stanovil, že banka poskytuje úvěr zpravidla na základě úvěrové smlouvy."[23] Zákon č. 103/1990 Sb. stanovil, že v úvěrové smlouvě se dohodnou podmínky úvěrování, zejména rozsah poskytnutého úvěru, způsob a časový plán jeho čerpání a splácení a zpravidla způsob a formy předkládání vzájemných informací a podkladů, zajištění úvěru, pravidla úrokování a postup při neplnění úvěrové smlouvy.[24]
„Obchodní zákoník koncipoval smlouvu o úvěru jako konsenzuální smlouvu mezi věřitelem a dlužníkem, ve které se věřitel zavazoval poskytnout na požádání dlužníka v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazoval poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“[25] Obchodní zákoník též umožňoval, aby úvěr poskytla jakákoliv osoba.[26]
Odlišení smlouvy o úvěru a zápůjčky
Předmětem smlouvy o úvěru mohou být toliko peněžní prostředky s tím, že úvěrovaný se následně zavazuje zaplatit úvěrujícímu i úrok, avšak v případě smlouvy o zápůjčce mohou být předmětem smlouvy nejen peněžní prostředky, ale i jakékoli zastupitelné věci s tím, že smlouva o zápůjčce může být uzavřena i bez úroku, tedy bezúplatně. Dalším podstatným rozdílem je skutečnost, že smlouva o zápůjčce je tzv. reálnou smlouvou, tedy k jejímu uzavření je nezbytné předání předmětu smlouvy, což v případě smlouvy o úvěru neplatí, neboť v případě smlouvy o úvěru se jedná o smlouvu konsenzuální,[27] tedy vzniká již dohodou stran na obsahu smlouvy a zakládá vynutitelnou povinnost k poskytnutí peněžních prostředků.[28]
Spotřebitelský úvěr
Je nutné zmínit, že spotřebitelský úvěr není zvláštním typem smlouvy, což vyplývá z formulace obsažené v ustanovení § 2 odst. 3 písm. b) SpotřÚ, ze kterého plyne, že se uzavírá smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, jinými slovy spotřebitelský úvěr je toliko „obsahem některé smlouvy“.[29] Zároveň je nezbytné upozornit, že spotřebitelský úvěr je dle ustanovení § 2 odst. 1 SpotřÚ „odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli“ (ust. § 2 odst. SpotřÚ), tedy oproti smlouvě o úvěru upravené v OZ je definice mnohem širší a spotřebitelským úvěrem může být i zápůjčka. Spotřebitelský úvěr je upraven mimo OZ, a to konkrétně v SpotřÚ, avšak SpotřÚ upravuje pouze některá práva a povinnosti, jež souvisejí se spotřebitelským úvěrem, proto je pro posuzování dalších práv a povinností nezbytné použít smlouvu, kterou smluvní strany mezi sebou uzavřely, či ustanovení OZ, jež se týkají daného typu smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami, a též se při posuzování nesmí zapomenout i na obecná ustanovení a principy, které jsou obsažené/vyplývají v/z OZ.[30] Právní úprava spotřebitelského úvěru významně zlepšuje postavení spotřebitele, což je ostatně i cílem SpotřÚ, neboť spotřebitel je tzv. slabší stranou.[31] Co se týče druhé smluvní strany, tedy té smluvní strany, která poskytuje/slibuje finanční službu spotřebiteli, tak přesné vymezení v SpotřÚ nenalezneme, ale při použití směrnice Evropského parlamentu a Rady o smlouvách o spotřebitelském úvěru[32] (tato směrnice je implementována do SpotřÚ, proto je možné z ní vycházet) zjistíme, že se má jednat zásadně o podnikatele, avšak z SpotřÚ vyplývá, že dopadá i na případy, kdy „úvěrující“ není podnikatel, ale to pouze za podmínky, že ve smluvním vztahu vystupuje zprostředkovatel, který podnikatelem je. Zároveň „úvěrující“ může být fyzickou osobou i osobou právnickou, a dokonce je lhostejno, zda svou podnikatelskou činnost vyvíjí oprávněně, nebo neoprávněně.[33] Mezi důležitá opatření pro ochranu spotřebitele zakotvena v SpotřÚ můžeme zařadit např. omezení sankcí za pozdní splátku úvěru, umožnění úvěru na bydlení předčasně splatit bez vysokých poplatků, zákonem stanovená neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, pokud nebude řádně posouzena spotřebitelova úvěruschopnost, zákaz uzavírání rozhodčích doložek, apod.[34] Co se týče novinek ve spotřebitelském úvěru, které zavedl SpotřÚ, tak pojem „spotřebitelský úvěr“ se nově váže i na bydlení, dále například nová právní úprava opouští dřívější omezení působnosti zákona, kdy se předchozí právní úprava nevztahovala na tzv. mikropůjčky, což byly úvěry pod částkou 5.000 Kč, a nevztahovala se ani na úvěry vyšší než 1.880.000 Kč. Jinými slovy tedy nová právní úprava nestanovuje žádná omezení co do výše úvěru. Novinkou je taktéž skutečnost, že nad dodržováním povinností vyplývajících z výše citovaného zákona vykonává dohled Česká národní banka.[35]
Spotřebitelský úvěr - judikát
Okresní soud v Nymburce i Krajský soud v Praze odmítly řešit, zda je RPSN vypočtena správně, protože i v případě vadné kalkulace by byla splněna základní podmínka, kterou požaduje zákon o spotřebitelském úvěru – tedy že RPSN byla uvedena ve smlouvě.
Podle NS ale platí, že uvede-li úvěrová firma některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, například omylem nebo v důsledku početní chyby, nesplní povinnost stanovenou zákonem.
„Takové pochybení, uplatní-li je spotřebitel u věřitele, zákon striktně sankcionuje tím, že pokládá spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou," stojí podle HN v rozsudku.
Diskontní sazba ČNB byla v roce 2008 2,75 procenta, v roce 2011 0,25 procenta a nyní je 0,05 procenta. RPSN u některých půjček přitom dosahuje i desítek procent.
NS se zároveň podle deníku nezabýval tím, zda je RPSN ve smlouvě vypočtena správně. To mají vyřešit soudy, kterým spor vrátil. Pokud ale dojdou k tomu, že RPSN špatně vypočtená je, pak se Essox v tomto konkrétním sporu nedočká požadovaných peněz a do budoucna může přijít o další, uvádí HN.
- ↑ BÁNYAIOVÁ, Alena. In ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1501 (§ 2397).
- ↑ Tamtéž, s. 1503.
- ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008, sp. zn. 6 TDO 937/2008.
- ↑ PETROV, Jan. In PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1 (§ 2399).
- ↑ Ustanovení § 117 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
- ↑ BÁNYAIOVÁ. Občanský zákoník V…, s. 1497.
- ↑ ELEK, Štefan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 698 (§ 2395 OZ).
- ↑ Zákon č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ BÁNYAIOVÁ. Občanský zákoník V…, s. 1497.
- ↑ PETROV. Občanský zákoník. 2. vydání…, marg. č. 7 (§ 2395).
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2006, sp. zn. 1000/2004.
- ↑ ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 702.
- ↑ PETROV. Občanský zákoník. 2.vydání…, marg. č. 2 (§ 2395).
- ↑ BÁNYAIOVÁ. Občanský zákoník V…, s. 1497.
- ↑ ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 699–700.
- ↑ KNOBLOCHOVÁ, Vladimíra. Smlouva o úvěru. Fulsoft.cz, publikováno dne 7.4.2019, citováno dne 1.6.2022. Dostupné na: https://www.fulsoft.cz/33/smlouva-o-uveru-uniqueidmRRWSbk196FNf8jVUh4EnhEl8yvqwHRY3mRgmF0k-ECD-vMUnwPlw/.
- ↑ ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 694.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 694-695.
- ↑ Tamtéž, s. 695.
- ↑ Tamtéž, s. 695-696.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ Ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 179/2013 Sb. účinném ke dni 01.07.2013.
- ↑ ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 696.
- ↑ ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 704.
- ↑ PETROV. Občanský zákoník. 2. vydání…, marg. č. 1 (§ 2395).
- ↑ SLANINA, Jan a kol. In SLANINA, Jan a kol. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 6 (§ 2 SpotřÚ).
- ↑ SLANINA. Zákon o spotřebitelském úvěru…, s. 6.
- ↑ BALCAROVÁ, Anna. Nový zákon o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 8/2017, s. 272.
- ↑ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.
- ↑ SLANINA. Zákon o spotřebitelském úvěru…, s. 6.
- ↑ ODDĚLENÍ 3603, odbor 36. Spotřebitelské úvěry. Základní informace. www.mfcr.cz, publikováno dne 28.2.2019, citováno dne 11.4.2022. Dostupné online na: https://www.mfcr.cz/cs/soukromy-sektor/spotrebitelske-uvery/zakladni-informace.
- ↑ BALCAROVÁ, Anna. Nový zákon o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 8/2017, s. 272.