Slabší strana
Slabší smluvní stranou rozumíme v soukromém právu takový subjekt, který je nejčastěji z důvodů faktické pekážky, omezen v prosazování autonomie vůle. To se projevuje jak v případech, kdy je slabší straně znemožněno ovlivnit základní podmínky závazku (adhézní smlouvy), či je fakticky omezena jeho možnost v prosazení vlastní vůle (např. porucha stroje, kdy na světě existuje jediná firma, která je schopna opravit). Přesnou definici slabší strany NOZ nepodává, proto platí, že slabší smluvní stranou může být každý. Rozhodující tak jsou faktické okolnosti, které jednu ze stran závazku do role slabší strany staví. Těmito okolnostmi může být například informační asymetrie mezi dvěma subjekty, respektive hospodářské postavení dotčených subjektů v rámci hospodářské soutěže.[1]
Nejčastěji je pojem slabší strany spojován s osobou spotřebitele (§ 419 NOZ). § 433 odst. 2 pak stanoví vyvratitelnou právní domněnku "že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.", z čehož dovodíme, spotřebitel bude slabší stranou v zásadě vždy.[1]
Právní řád poskytuje slabší straně právní nástroje k tomu, aby doroval faktickou nerovnost mezi subjekty závazkových vztahů.
Obsah
Ochrana slabší strany v NOZ
Princip ochrany slabší strany je jedním z vůdčích principů nového občanského zákoníku. Jeho dopady se projevují na několika místech, jako například regulace smluv uzavíraných adhézním způsobem (§ 1769), úprava lichvy (§ 1796 an.), neúměrné zkrácení (§ 1793 an.) atd.
Východiskem pro ochranu slabší strany je v NOZ především zakotvení obecné ochrany slabší strany v § 433.
Judikatura
Ústavní soud
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2877/10 ze dne 1. 3. 2011
"Východiskem spotřebitelské ochrany je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem právní úpravy spotřebitelských smluv je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle."
Nejvyšší soud
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.