Rozsudek pro uznání

Charakteristika

Rozsudek pro uznání je zvláštním druhem rozsudku, který se v řadě věcí od toho standartního (běžného) liší. Zejména pak slouží umožnění vydat rozhodnutí se zkráceným odůvodněním v situaci, kdy lze nárok žalobou uplatněný považovat za uznaný ze strany žalovaného. Rozsudek pro uznání je upraven v § 153a OSŘ.

Rozsudek pro uznání je rozhodnutím ve věci samé. Navazuje na procesní úkon, jímž žalovaný nárok uplatněný vůči němu žalobou uznává zcela či jen z jeho části.

Ve spojitosti s tímto typem rozsudku je potom nutné zmínit novelu OSŘ č. 30/2000 Sb. účinnou od 1. ledna 2001, kdy byla do zákonné úpravy přidána tzv. fikce uznání. Smyslem této fikce je, že nedochází k faktickému uznání nároku ze strany žalovaného, ale vzhledem k jeho nečinnosti soud při splnění zákonem přesně stanovených podmínek se tento procesní úkon (uznání nároku) finguje a soud rozhodne rozsudkem pro uznání.

Pro vydání rozsudku pro uznání není zapotřebí splnění dalších zvláštních požadavků. Pro to, aby bylo možné rozsudkem pro uznání rozhodnout, tedy postačuje, aby žalobní návrh obsahoval vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 OSŘ, na základě kterého, bude možné považovat žalobu za projednatelnou. Pokud jsou tedy splněny zákonem předepsané podmínky, je zcela dostačující, aby bylo žalobnímu nároku soudem vyhověno. V případě, že jsou pro to podmínky splněny, soud musí tímto rozsudkem rozhodnout, a to bez ohledu na skutečnost, zda má nárok uplatněný žalobou oporu v doposud provedeném dokazování či nikoli. Uplatněný nárok však samozřejmě musí být z povahy věci v souladu s právem.

Uznání nároku dle § 153a odst. 1 OSŘ

K uznání nároku může dojít několika zákonem stanovenými způsoby, prvním z nich je výslovné uznání nároku ze strany žalovaného. Takové uznání lze chápat jako: „Uznání nároku podle § 153a OSŘ se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy úkon adresovaný soudu), který může být učiněn v jakékoli přípustné formě (srov. § 42 odst. 1 OSŘ) a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobní nárok zcela, z části, nebo v jeho základu uznává. Není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku s účinky podle § 153a OSŘ.“

Prohlášení může být žalovaným učiněno písemně, a to v jakékoli formě, kterou lze učinit podáním k soudu (dle § 42 odst. 1 OSŘ), nebo ústně do protokolu. V případě, že tak žalovaný činí ústně, soud o tom vždy sepíše protokol, přičemž jej žalovaný podepíše. Jestliže žalovaný protokol nepodepíše, soud k tomuto úkonu nebude přihlížet ve smyslu § 41b OSŘ. Přitom musí být jednoznačně zřejmé, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznává, případně v jakém rozsahu. Je tedy jen na žalovaném, v jaké rozsahu nárok uplatňovaný žalobou uznává, tj. zda jej uznává zcela nebo jen z části. V případě částečného uznání nároku, soud pak vydá tzv. částečný rozsudek pro uznání.

Podle platné procesní úpravy není možné zpětvzetí uznání nároku. Lze tak činit pouze v případě, že občanský soudní řád takovou možnost výslovně upravuje. Uznání nároku je možné tedy pouze odvolat, a to za stejných podmínek (§ 41a odst. 4 OSŘ) jako každý jiný procesní úkon, tzn., že odvolání uznání nároku dojde soudu nejpozději současně s úkonem, kterým žalovaný nárok uznává.

Uznání nároku dle § 153a odst. 3

Další možností, kdy lze vydat rozsudek pro uznání je situace má-li se za to, že žalovaný nárok uznal (§ 153a odst. 3 OSŘ). Nedochází tedy k faktickému uznání nároku ze strany žalovaného (§ 153a odst. 1), zákon ale vytváří právní konstrukci, která uznání nároku ze strany žalovaného finguje, dochází tak k jeho fikci.

Jak jsem výše zmiňovala, v OSŘ zakotvenou tzv. fikci uznání, a to v rámci ustanovení § 114b OSŘ. V odstavci 1 tohoto ustanovení je soudům ponechána, za splnění zákonem stanovených podmínek, možnost usnesením žalovaného kvalifikovaně vyzvat k tomu, aby v případě, že neuznává nárok uplatňovaný v žalobě, se vyjádřil a vylíčil všechny rozhodné skutečnosti o něž se opírá a také, aby připojil všechny listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení.

Nesplní-li žalovaný včas bez vážného důvodu tuto povinnost a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom bránil, má se dle § 114b odst. 5 OSŘ za to, že nárok, který je vůči žalovanému uplatňován, žalovaný uznává, za předpokladu, že o tomto následku byl soudem řádně poučen. Z důvodové zprávy vyplývá, že tento institut byl zaveden, aby nedocházelo k opožděným podáním ze strany žalovaného a neprodlužovalo se soudní řízení.

Zákon č. 7/2009 Sb., účinný od 1. července 2009, pak přinesl zcela nové ustanovení

§ 114c OSŘ, kterým byl do civilního procesu zaveden institut přípravného jednání. tento institut umožňuje soudu za splnění určitých podmínek, aby nařídily přípravné jednání. V souvislosti s tím, pak dle § 114c odst. 6 OSŘ může mít neúčast na tomto jednání pro žalovaného následky v podobě fikce uznání podobně jako je tomu v případě § 114b odst. 5 OSŘ.

Fikce uznání dle § 114b odst. 5 OSŘ

K tomu, aby došlo k zákonné fikci, je nutné, aby bylo vždy kumulativně splněno několik podmínek.

Při vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 občanského soudního řádu je třeba mít na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci, podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle § 153a občanského soudního řádu.

První podmínkou kvalifikované výzvy je skutečnost, že takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Co se rozumí povahou věci a okolností případu se věnuje například Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 08. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004.

Další podmínkou je skutečnost, že ve věci lze uzavřít a schválit smír. Tato podmínka je obecná i pro vydání běžného rozsudku.

Zákon dále stanoví, že vydání nebo doručení usnesení podle § 114b odst. 1 OSŘ není možné, pokud již proběhlo přípravné jednání dle § 114c nebo první jednání ve věci. „Prvním jednáním ve věci se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 3 OSŘ rozumí jednání, které soud nařídil v pořadí jako první k projednání věci samé a které se uskutečnilo (nebylo předem odvoláno nebo odročeno), i když při něm k vlastnímu projednání věci samé nedošlo.“

Dále je nezbytné, aby bylo žalovanému řádně doručeno. Dle § 114b odst. 4 OSŘ je stanoveno, že usnesení dle odst. 1 tohoto ustanovení musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, přičemž náhradní doručení je vyloučeno. Výjimkou z tohoto pravidla je doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. V případě tedy, že usnesení není doručeno do vlastních rukou a není možné jej doručit ani do datové schránky, nemohou nastat účinky, jež zákon předpokládá.

V souvislosti s doručováním se rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 01. 2005, sp. zn. 32 Odo 387/2004 zabývá otázkou, komu se doručuje kvalifikovaná výzva v případě, že je účastník zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že se doručuje jen tomuto zástupci.

Někteří autoři s tímto závěrem však nesouhlasí. Závěru Nejvyššího soudu lze oponovat tím, že schopnost uvádět konkrétní skutkové okolnosti má reálně jen žalovaný, nikoliv jeho zástupce, který o skutkovém stavu věci může být informován jen zprostředkovaně [§ 50b odst. 4 písm. a)]. Proto by výzva měla být doručena i žalovanému.

Další zákonnou podmínkou je, že usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. To zcela vyplývá z povahy věci, není-li žalovanému znám žalobní návrh, nemůže se k němu vyjádřit a případně se proti němu tedy i bránit.

V případě, že má být uplatňován § 114b (fikci uznání), musí rovněž toto usnesení splňovat obsahové náležitosti. Soud žalovanému v tomto uloží, aby se v poskytnuté lhůtě písemně vyjádřil ve věci, a za předpokladu, že žalobní nárok neuznává, vylíčil rozhodné skutečnosti, o něž se opírá, a k vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se dovolává, nebo označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Právní kvalifikace uvedených skutečností není nutná, žalovaný není povinen svoji obranu rozvádět do nějakých podrobností, postačí pouze taková tvrzení o skutkových okolnostech, jejichž prokázání by vedlo alespoň k částečnému zamítnutí žaloby. Nastoupením fikce uznání nelze fakticky trestat právního laika za to, že nezná „správné právnické“ argumenty a námitky vůči žalobě, které by mu mohly přinést ve sporu alespoň k částečnému zamítnutí žaloby. Žalovaný může ve svém vyjádření vznášet i procesní námitky, neuvede-li ale ve vyjádření rozhodné skutečnosti ve věci samé a omezí se pouze na námitky procesní povahy, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako by se vůbec nevyjádřil.

Pouhý nesouhlas s žalobou zásadně nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 OSŘ.

Lhůtu k vyjádření, jež je součástí usnesení, soud žalovanému stanoví, a nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Jedná se o tzv. soudcovskou lhůtu, kterou může soudce i prodloužit.

Ustanovení § 114b dále hovoří o včasnosti vyjádření žalovaného na výzvu soudu. Vyjádření tedy musí být adresováno přímo k soudu, který žalovaného vyzval, odevzdáno provozovateli poštovních služeb na základě poštovní licence nebo odesláno k soudu prostřednictvím vlastní datové schránky ve lhůtě stanovené soudem. V případě tedy, že se žalovaný včas nevyjádří, jsou naplněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání.

V případě, že se žalovaný k výzvě vyjádří opožděně, nebo nevyjádří-li se vůbec,

nenastane fikce uznání jen za předpokladu, že žalovaný prokáže vážný důvod, který mu ve včasném podání vyjádření bránil. Tento vážný důvod musí žalovaný soudu sdělit ve lhůtě k podání vyjádření. Výjimečně tak lze učinit později, pokud doloží, že vážný důvod, který mu v podání vyjádření bránil, objektivně nemohl soudu sdělit před uplynutím lhůty. Jak dále rozvádí komentářová literatura, k doložení vážného důvodu v takovém případě musí dojít bez zbytečného odkladu poté, co odpadne překážka, která žalovanému bránila tuto skutečnost soudu sdělit. Takovou překážkou mohou být typicky zdravotní komplikace.

Sankce spočívající v nastoupení fikce uznání postihuje nečinnost a neochotu žalovaného přispět k dosažení účelu řízení, nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se žalovaný ve věci vyjádřil.

Další podmínkou je poučení žalovaného o následcích, v případě, že nesplní výzvu soudu. Těmito následky je nastoupení fikce uznání nároku, ale také eventuální rozhodnutí ve věci vydáním rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ.

Fikce uznání dle § 114c odst. 6 OSŘ

Kromě prosté výzvy podle § 114a odst. 2 OSŘ může soud využít již zmíněnou kvalifikovanou výzvu dle § 114b nebo může postupovat podle § 114c a nařídit přípravné jednání.

Během přípravného jednání mohou nastat situace, za kterých nastane fikce uznání žalobního nároku (stejně jako tomu bylo u § 114b). K tomu, aby taková fikce nastoupila, je potřeba kumulativně splnit několik podmínek.

O první podmínce pro to, aby mohlo být přípravné jednání ve věci nařízeno, hovoří § 114c odst. 1. Pro to, aby mohlo být nařízeno přípravné jednání je, že ve věci samé není možné rozhodnout bez nařízení jednání. Dle ustanovení § 115a OSŘ není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

Zároveň je přípravné jednání možné pouze v případě, že jednání nebylo nebo nemůže být připraveno postupem podle § 114a odst. 2 OSŘ tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, a soud v téže věci nepostupoval podle § 114b OSŘ.

Odst. 1 ještě dodává, že přípravné jednání lze nařídit s výjimkou sporů a jiných právních věcí, v nichž se takový postup jeví s ohledem na okolnosti případu neúčelným.

V případě, že soud přistoupí k nařízení přípravného jednání, je další podmínkou k tomu, aby nastoupila fikce uznání nároku, řádné a včasné doručení předvolání k přípravnému jednání. Stejně jako tomu bylo u § 114b se předvolání k přípravnému jednání doručuje do vlastních rukou, přičemž náhradní doručení je vyloučeno. Opět je zde výjimka, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Na rozdíl od § 114b se předvolání k přípravnému jednání doručuje účastníkům i jejich zástupcům současně. Co se týče lhůty k doručení předvolání, ta nesmí být kratší jak 20 dnů před konáním přípravného jednání.

Další z podmínek fikce uznání podle 114c odst. 6 OSŘ je také skutečnost, že se žalovaný k přípravnému jednání nedostavil, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil.

Odstavec 6 dále hovoří o tom, že musí být žalovanému řádně doručena žaloba. Není ji však nutné žalovanému doručovat do vlastních rukou jako např. zmiňované předvolání k přípravnému jednání.

Stejně jako tomu bylo u fikce uznání dle § 114b je podmínkou, aby bylo ve věci možné schválit a uzavřít smír.

Dalším společným předpokladem jak pro postup podle § 114b, tak pro § 114c je skutečnost, že žalovaný musí být řádně poučen o následcích jeho nečinnosti (neúčasti na přípravném jednání, bez řádné a včasné omluvy). Poučení je součástí předvolání k přípravnému jednání.