Pozitivní právo

Pozitivní právo jakožto ius pozitivum (právo výslovně stanovené) je výrazem lidské vůle, lidské aktivity. Je to tedy právo, vytvořené lidmi a které obsahuje systém pravidel, jehož vynucování a kontrola jsou neodmyslitelně spojeny se státem. Tvůrcem práva je stát, respektive orgány státu se zákonodárnou pravomocí.

Různé definicemi pozitivního práva:

• John Austin: pozitivní právo je právo, které je dáno člověkem člověku – politicky nadřízenými subjekty subjektům politicky podřízenými.

• František Weyer : pozitivní právo je právo výslovně stanovené – proto pojem ,,pozitivní“ ( latinské ponere = vyhlásit, klást )

• N.S.Timasheff : ,,Právo je společenská síla…“

Znaky pozitivního práva

Podle Františka Weyra má pozitivní právo tyto 4 znaky:

1) Pochází od empirického – pochází od skutečného normotvůrce, který je reprezentován lidmi a politickou autoritou.

2) Působí na společnost – vyvolává účinky na společenské vztahy.

3) Je změnitelné – tím, že je pozitivní právo vytvářené lidmi, tak jej lidé mohou též měnit, či rušit – derogovat.

4) Je úmyslně stanovené – za každou právní normou v systému pozitivního práva je nutno vnímat alespoň zdánlivá úmysl.

Zdroje:

1. OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6.

2. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 36-38. ISBN 978-80-7380-454-1.