Kauzalita

Kauzalita je velmi širokým fenoménem, který obecně spočívá ve vztahu mezi příčinou a následkem; již v antické filosofii můžeme nalézt myšlenku, že vše, co vzniká, vzniká působením určité příčiny, i. e. nic nemůže vzniknout bez důvodu. Jak je patrno, kauzalitu nemůže ignorovat žádný obor myšlení, právo (vč. římského práva) nevyjímaje. Aby mohlo býti docíleno celostního pochopení konkrétních projevů kauzality v římském právu, je nutné ponejprve nazřít na kauzalitu jako takovou. Za tím účelem zde bude nastíněno pojetí několika autorů se svými specifickými přístupy, kteří se otiskli do historie tohoto institutu.

Aristoteles

Jednoduše nadnesená premisa výše byla rozvíjena celou řadou myslitelů, přičemž jedny z nejpodstatnějších závěrů zde patří Aristotelovi ze Stageiry který stanoví, cum grano salis: vše je buď v možnosti, anebo v uskutečnění. Tak když dřevo hoří, je v uskutečnění, jelikož skutečně hoří, a souběžně se nachází v možnosti, že nehoří, což je ovšem toliko možnost, nikoliv již skutečnost. Z logiky věci pak plyne, že dřevo může být buď ve stavu, kdy hoří nebo ve stavu, kdy nehoří, avšak nemůže být v obou těchto stavech současně. Změnou stavu uskutečnění do stavu možnosti pak Aristoteles vysvětluje pohyb. „Je tedy nemožné, aby vzhledem k témuž, a týmž způsobem bylo něco pohybujícím a pohybovaným, čili aby samo sebe pohybovalo.“

Pokud si uvědomíme tento prostý fakt, vylučující samopohyb, který je sám sobě příčinou i následkem (tedy perpetuum mobile v tom nejširším možném smyslu) pak musíme nutně učinit i následující vývod: vše, co se proměňuje, resp. vzniká, se může proměňovat jen tím způsobem, že se změní uskutečnění proměňovaného a naplní se tak některý z jeho stavů možnosti; toto ovšem dotyčné proměňované není logicky způsobilé učinit samo o sobě (sc. nemožnost samo sebe pohybovat), nýbrž ke změně proměňovaného jsoucna „A“ ze stavu uskutečnění do stavu možnosti, je třeba jiného jsoucna „B“, které je samo v uskutečnění, a které zapůsobí na proměňované „A“, a vyvolá tak jeho změnu. Jinými slovy, jakékoliv proměňované jsoucno může naplnit jakýkoliv svůj stav možnosti jenom tak, že mu bude toto jeho nové, potenciální uskutečnění „uděleno“ prostřednictvím jiného proměňovaného jsoucna v uskutečnění. „Tedy vše, co je pohybováno, musí být od jiného pohybováno.“. Ergo toto „jiné“ je působící příčina.

Aristoteles (a další) formuloval tuto základní myšlenku kauzality per se, to však zdaleka nebylo vše; Aristoteles totiž svou teorii kauzality dále rozvinul. Konkrétně hovořil o čtyřech druzích příčin (nebo spíše čtyřech aspektech příčiny [αἰτία]):

• materiální (causa materialis),

• formální (εἶδος/μορφή), (causa formalis),

• účinná (ἀρχή τῆς κινήσεως), (causa efficiens),

• cílová (τέλος), (causa finalis).

Uvedené příčiny lze vysvětlit na příkladu bronzové sochy:

• bronz samotný je příčinou materiální,

• jelikož je odlit do určitého nového tvaru (formy) je toto příčinou formální,

• umění umělce, který sochu vytvoří (jeho působení) / to z čeho pochází počátek změny) je pak příčinou účinnou,

• účel, za kterým je socha vytvářena je příčinou cílovou.

Tyto jednotlivé příčiny neměly být ztotožňovány a měly působit vždy společně (jsou to de facto aspekty jednoho pojmu příčiny largo sensu). Jelikož potom Aristotelova kauzalita operuje i. a. s účelovostí, je tak možné jeho teorii kauzality označit za teleologickou.

Výše je na pozadí všeobecně uznávaných autorů nastíněna základní myšlenka kauzality jako takové. Kauzalita ve zmíněném smyslu bude v tomto článku nadále zvána „kauzalitou klasického pojetí“.

Další vývoj klasického pojetí kauzality

Dlužno podotknout, že klasické pojetí kauzality výše dobře ilustruje její základní myšlenku, avšak je třeba si uvědomit, že takovéto smýšlení o kauzalitě, jako o něčem, co je součástí vnějšího světa, bylo později konfrontováno s řadou modifikací v rámci mnohých teorií nejrůznějších autorů. Obecně lze ale konstatovat, že v mnoha směrech nastal odklon od klasického pojetí kauzality a začala být akcentována toliko causa efficiens, jakožto jediná relevantní příčina, přičemž ostatní příčiny Aristotelovy začaly být považovány jen za odvozeniny příčiny účinné. Tento trend navíc můžeme v běhu historie pozorovat nejen v rámci filosofie, ale i v rámci postupně se etablujících přírodních empirických věd. Item právo, se odklonilo od klasického pojetí kauzality a jeho recentní uchopení tohoto fenoménu tak vychází především z příčiny účinné a pozdějších teorií.

Za příklad obecného odklonu od klasického pojetí kauzality, který se vehementně promítl i do práva může posloužit teorie velkého proponenta empirismu Davida Huma. Jeho redukcionistické teorie totiž zpochybnily dosavadní náhledy na kauzalitu tím, že celý její koncept byl zredukován a subjektivizován; podle Huma tak kauzální spojitost může být odvozena jen prostřednictvím poznávajícího subjektu a to na základě zvyku, resp. na základě induktivní operace, že co jsme viděli již mnohokrát, to předpokládáme implicitně i v obdobných případech; „[…] fenomén č. 2 následuje fenomén č. 1, a jelikož se to děje pravidelně, považujeme fenomén č. 1 za příčinu fenomému č. 2 […]“. Hume tedy popřel logickou nutnost kauzální spojitosti (Aristoteles a další), jelikož dle něj může být tato poznávána toliko v závislosti na zkušenosti (a nikoliv tedy mimo ni).

Do opozice k Humovu přístupu se následně postavil Immanuel Kant, kterého je pro ilustraci vývoje smýšlení o kauzalitě taktéž záhodno zmínit. Pro snadnější kategorizaci kauzality je zde účelné uvědomit si, jak Kant nahlížel na soudy; ty totiž mohou dle Kanta nabývat následujících kvalit:

• analytické soudy – „predikát B náleží k subjektu A jako něco, co je v tomto pojmu A (skrytě) obsaženo“,

• syntetické soudy – „B leží zcela mimo pojem A, přestože se s tímto pojmem spojuje“.

K tomu je ještě nutné uvažovat kvalitu soudů:

• a priori – poznání získané nezávisle na zkušenosti,

• a posteriori – poznání získané ze zkušenosti.

Pokud bychom tedy pro systematické účely uvažovali aplikaci výše zmíněné Kantovy typologie soudů na Humovo chápání kauzality, dospěli bychom k závěru, že Hume nahlížel na kauzalitu ve smyslu syntetického soudu a posteriori (tedy dle Huma se jedná o soud následný, plynoucí ze zkušenosti).

Naproti tomu samotný Kant sice také odmítl chápat kauzalitu v podobě jejího klasického modelu, avšak uchopil ji, na rozdíl od Huma, jako syntetický princip a priori. Tedy představa kauzality není vytvářena zkušeností a zvykem (Hume), jelikož je nutnou podmínkou vytvoření zkušenosti an sich.

Kant posléze vytváří dva druhy kauzality, a to kauzalitu přírodní a kauzalitu svobody. Tedy dle Kanta jednak existuje kauzalita příčino-určených/nutných vztahů, a jednak existuje lidské volní, svobodné jednání coby příčina vzniklých následků. Člověk totiž může jednat tak jak chce, jak si sám stanoví, a není „vláčen“ příčino-určenými vztahy jinak nutné přírodní kauzality. V souvislosti s tím pak Kant operuje s pojmem přičitatelnosti, který byl později využit též jurisprudencí. Tato argumentační linie ovšem nebude dále rozvíjena, jelikož se nachází mimo předmět tématu tohoto článku.

Tento „pozdější“ vývoj smýšlení o kauzalitě je zde uveden především proto, že navazující teorie, o nichž je pojednáno níže, vycházejí i. a. z redukcionistických myšlenek, které konstituovali, nebo výrazně upravili, právě tito „pozdější“ autoři, jejichž příklady můžeme vidět výše.

Kauzalita v právu

Právo se z hlediska teorií kauzality přidrželo redukcionistických náhledů, kdy bylo především využito dvou teorií kauzality:

• teorie kontrafaktuální,

• teorie podmínek (a její pokračovatelé).

Teorie kontrafaktuální vychází z učení Davida Huma, kdy lze její závěry shrnout následovně: „kdyby se nebylo stalo c, pak by se nebylo stalo e“. Ptáme se tedy, zda by za daných okolností došlo k následku, který se stal, kdyby nebylo okolnosti, kterou posuzujeme.

Teorie podmínek potom vychází z teorií Johna Stuarta Milla, který tvrdil, že příčina je souhrn všech podmínek/eventualit, jejichž realizace bude bez výjimky doprovázena shodnými následky. Cum grano salis slovy pozdějších precizátorů Millových teorií: zároveň je ovšem nutno do tohoto řetězce započítat toliko události rozhodující pro následek. Ptáme se tedy, zda za daných okolností byla posuzovaná okolnost nutným členem souboru podmínek, který byl dohromady dostatečný k vyvolání následku, i. e. zda by zbývající množina podmínek byla dostatečná k vyvolání následku, kdyby předmětná podmínka neexistovala.

Obě tyto teorie (a jejich následovníci) mají zodpovědět otázku, jaké byly kauzálně relevantní podmínky vzniku určitého následku. Jedním z konkrétních testů, který vykrystalizoval z uvedených teorií a jenž má na nadnesenou otázku odpovědět, je test nutné podmínky, resp. condicio sine qua non. Tento test je pro kauzalitu naprosto kruciální. Jedná se o takovou podmínku, kterou kdybychom si odmysleli, stanuvší následek by se nestal. Problémem zde samozřejmě je fakt, že v případě condicio sine qua non jsme nuceni komparovat reálně proběhlý sled událostí s událostmi které by se snad byly mohly stát, kdyby onen reálně proběhlý sled událostí neproběhl – tedy srovnáváme reálné s hypotetickým. Tím samozřejmě vyvstanou nové problémy, jelikož najednou musíme odhlédnout od jedinečností konkrétního případu, ergo od singularistické teorie kauzality a posunout se nutně do generální kauzální teorie; musíme totiž dovozovat co by se hypoteticky stalo za hypoteticky existujících okolností, tedy jsme nuceni uchýlit se k typizaci příčiny a následku v obdobných situacích, jelikož uvažujeme o hypotetické skutečnosti, která pojmově neexistuje a ani nebude (je to nenávratně ztracená hypotetická budoucnost nahlížená optikou minulosti, která je tak pro nás jakožto pozorovatele, již jen nenávratnou hypotetickou minulostí).

A nyní se již dostáváme k římskému právu. Aplikovat teorii condicio sine qua non na římské právo je nicméně obtížnou záležitostí, jelikož smýšlení starých Římanů bylo v důsledku zaměřeno poněkud méně abstraktně, než tomu bylo ve starém Řecku. Z toho důvodu nebyla stran římské jurisprudence vypracována žádná ucelená teorie kauzality. Jak ovšem plyne z výše napsaného, problematice kauzality se nelze zcela vyhnout v žádném oboru lidského myšlení, a tak se s tímto problémem, byť toliko na praktické úrovni, muselo vypořádat i samo římské právo. Jen na málo aspektech římského práva je promítnutí vypořádávání se s kauzalitou tak patrné, jako je tomu u legis Aquiliae. Proto bude zbytek článku věnován právě tomuto zákonu, ve snaze nastínit uchopení kauzality v římském právu na tomto konkrétním příkladě.

Akvilský zákon

Ut supra, pro římskoprávní vnímání kauzality byla naprosto stěžejní lex Aquilia (de damno), a její pozdější vývoj. Tento republikový zákon se týkal jedné z obligací z deliktu, konkrétně protiprávního poškození cizí věci, i. e. damnum iniuria datum.

Problematika poškození cizí věci byla do vydání Akvilského zákona upravena toliko fragmentárně (a kazuisticky). Proto lex Aquilia znamenala přelom, jelikož jí došlo ke komplexnímu uchopení damnum iuniuria datum a ke sjednocení roztříštěných kazuistických úprav (i když kazuistika nebyla opuštěna); před Akvilským zákonem totiž můžeme najít jen dílčí řešení konkrétních případů poškození cizích věcí, např. škodu způsobenou pokácením stromů (actio de arboribus succisis), nebo pasení na cizí pastvě (actio de pastu) či podpálení domu (actio aedium incensarum). Přínos lex Aquilia tak spočíval především v její univerzálnosti.

Lex Aquilia se skládala ze třech kapitol, z nichž relevantní pro tento článek jsou pouze kapitoly 1. a 3.:

• první kapitola – D. 9, 2, 2 pr. Gaius 7 ad ed. provinc.:

„Ut qui servum servamve alienum alienamve quadrupedem vel pecudem iniuria occiderit, quanti id in eo anno plurimi fuit, tantum aes dare domino damnas esto“

„Jestliže někdo protiprávně usmrtí cizího otroka nebo cizí otrokyni nebo cizí stádní čtyřnohé zvíře, musí dát vlastníkovi tolik asů, jaká byla v tom roce nejvyšší hodnota.“

• třetí kapitola – D. 9, 2, 27, 5, Ulpianus, libro 18 ad edict.:

„Ceterarum rerum praeter hominem et pecudem occisos si quis alteri damnum faxit, quod usserit fregerit ruperit iniuria, quanti ea res erit in diebus triginta proximis, tantum aes domino dare damnas esto“

„Jestliže někdo druhému způsobí škodu jinak než zabitím otroka nebo stádního zvířete tak, že protiprávně zapálí, zlomí nebo poškodí, ať je povinen dát vlastníkovi tolik asů, jaká byla cena věci v nejbližších třiceti dnech.“

Pro účely tohoto článku je třeba si uvědomit, že skutkové podstaty 1. a 3. kapitoly předpokládaly naplnění několika podmínek, mezi něž patřilo i. a. způsobení škody, v rámci, něhož bylo nutné vyřešit rovněž kauzalitu. Ohledně kauzality, resp. condicio sine qua non, v první kapitole lex Aquilia tak lze uvést tento Ulpianův příklad z 18 knihy k ediktu:

„Celsus autem multum interesse dicit, occiderit an mortis causam praestiterit, ut qui mortis causam praestitit, non Aquilia, sed in factum actione teneatur. Unde adfert eum qui venenum pro medicamento dedit et ait causam mortis praestitisse, quemadmodum eum qui furenti gladium porrexit: nam nec hunc lege Aquilia teneri, sed in factum.“

„Celsus však říká, že je velký rozdíl mezi tím, když někdo zabije, a tím, když někdo způsobí smrt, neboť ten, kdo pouze způsobí smrt, nepodléhá Aquiliovu zákonu, ale je odpovědný na základě žaloby na popsání skutkového stavu. […] kdo podal jed místo léku, a ten způsobil smrt, stejně jako ten, kdo dal šílenci meč, ani ten totiž nepodléhá Aquiliovu zákonu, ale je odpovědný na základě žaloby na popsání skutkového stavu.“

Tedy jinými slovy, onen podavač jedu z uvedeného příkladu je odpovědný za smrt své oběti, ale nikoliv na základě lex Aquilia, nýbrž na základě žaloby založené na popisu skutkového stavu (actio in factum). Římské právo tedy odlišovalo přímé působení (corpore suo datum/damnum corpore corpori datum), v podobě zabití, tedy occidere, a nepřímé působení (damnum corpori non corpore datum/damnum corpore sed non corpore datum), v podobě „pouhého“ zapříčinění smrti, tedy mortis causam praestare. V přímé aplikaci lex Aquilia na uvedený příklad potom brání jednak absence přímého fyzického působení a jednak, což je pro tento článek důležitější, absence kauzálního řetězce (od něhož římské právo zpočátku vyžadovalo preciznost právě v podobě přímého působení, viz níže).

Ut supra, tedy nutnost pohnat k odpovědnosti toho, jenž podal jed místo léku a způsobil smrt, se nám může pozdávat nanejvýše logická, avšak původní koncepce samotného římského práva s uvedeným zpočátku nepočítala. Původně byla totiž ona příčinná souvislost spojována jen a pouze s přímým působením (damnum corpore corpori datum). Teprve pozdější činnost praetorů (a jurisprudence) umožnila postihnutí taktéž působení nepřímého, a to prostřednictvím actionum legis Aquiliae utilis a actionum in factum (viz výše fragment); dokonce se uznávala i varianta, kdy škůdce útočil toliko nepřímo, aniž by u toho porušil integritu předmětu útoku (například pokud škůdce uvolnil pouta otrokovi, který tak díky tomu utekl).

Původní spojování kauzality toliko s přímým působením je patrně logické, i když z našeho pohledu poněkud nespravedlivé. Je třeba si totiž uvědomit, že kauzalita je u příkladu z fragmentu výše skutečně do jisté míry přerušena; my sice podáme jed, ale bezprostřední příčinou otravy je až vlastní vypití jedu stran otráveného (stejně tak šílenec se zabije vlastní rukou, i přestože jsme mu do ní meč vložili my). Ergo tento původní požadavek římského práva, vyžadující přímé působení, sledoval i. a. právě dosažení nepřerušeného/bezprostředního kauzálního řetězce. Extenze kauzality i za hranice tohoto přímého působení tak byla dalším logickým krokem; i když to patrně vypovídá o římské jurisprudenci to, že se zřejmě vůbec nezabývala kauzalitou obecně a řešila ji toliko v právu, a to ještě kazuisticky.

S onou extenzí kauzality tak zřejmě můžeme zpětně dovodit vznik jistého rovnítka mezi mortis causam praestare a condicio sine qua non, jelikož nutnou podmínkou, bez níž by dotyčný člověk nebyl otráven, je i podání jedu místo léku; tedy condicio sine qua non je nejen přímé působení, ale i působení nepřímé. Tento vývod je ovšem dovozován až z dnešního pohledu; samotné římské právo totiž s nepřímým působením evidentně condicio sine qua non de facto spojovalo, nicméně co do teorie ohledně tohoto zůstávalo mlčenlivé. Teorie condicio sine qua non a kauzality obecně tak nebyla římským právem vnímána natolik intuitivně jak bychom si snad mohli představovat (alespoň na teoretické bázi).

Stejné principy jako výše u první kapitoly, včetně vývoje přímého a nepřímého působení, potom můžeme nalézt i u kapitoly třetí lex Aquilia. Skutkové podstaty obou předmětných kapitol se tak lišily pouze co do předmětu útoku, případně co do intenzity. Rozdílem oproti první kapitole je tak především to, že se má jednat nikoliv o zabití či zničení (nebo jeho nepřímo působící obdoby), ale o toliko poničení věci. Jednotlivé způsoby, tedy urere, frangere, rumpere, zde rozebírány nebudou. Hodí se jen zmínit, že řada autorů považuje konkrétní výčet těchto způsobů poničení věci za redundantní konkretizaci širšího pojmu poničení věci obecně, tedy corrumpere, kterýžto aspekt měla dle nich vnímat již římská jurisprudence.

Nyní bude zmíněno několik dalších příkladů vztáhnutých k lex Aquilia, za účelem demonstrace kauzality v římském právu a vysvětlení jejího fungování v dosud nezmíněných situacích. Uvažme tedy následující příklad, který se stal kamenem úrazu mezi právnickými školami proculiánů (konkrétně Celsus) a sabiniánů (Gaius), D 9, 2, 7, 7: otrok je shozen z mostu do řeky, přičemž konečným následkem tohoto shození do řeky je jeho smrt. Tato ovšem může nastat ve třech různých okamžicích: buď zemře už v důsledku úderu, kterým byl shazován do řeky, nebo zemře v důsledku toho, že neumí plavat v několika chvílích po dopadu, nebo plavat umí a zemře v důsledku vyčerpání či podchlazení. Celsus řadil všechny tři uvedené situace pod rozsah pojmu occidere, tedy zabití (přímé působení), a umožnil by tak přímou aplikaci lex Aquilia, jinými slovy dle Celsa je kauzální řetězec ryzí a nepřerušený u všech výše uvedených případů. Gaius se s Celsem shoduje co do prvních dvou nastíněných situací, avšak nikoliv již v řešení situace třetí; tam totiž dovozuje toliko nepřímé způsobení smrti (mortis causam praestare). Onu poslední situaci by tak podle Gaia bylo nutno žalovat nikoliv prostřednictvím actionis legis aquiliae, ale prostřednictvím actionis legis Aquiliae utilis (viz výše).

Ohledně výše nastíněných filosofických východisek teorií kauzality se zde hodí podotknout, že pokud uvedený případ konfrontujeme s fragmentem D. 9, 2, 7, 5, pak uzřeme zajímavé dokreslení toho, jak římské právo vnímalo condicio sine qua non;

Ulpianus zde slovy Labeona říká:

„Sed si quis servum aegrotum leviter percusserit et is obierit, recte Labeo dicit lege Aquilia eum teneri, quia aliud alii mortiferum esse solet.“

„Pokud však někdo lehce udeřil nemocného otroka a ten zemřel, říká Labeo správně, že je odpovědný podle Aquiliova zákona [sc. za occidere], neboť pro každého je smrtelné něco jiného.“

Uvedené odhaluje především skutečnost, že římskému právu evidentně nezáleželo na tom, jaká je „pádnost“ inkriminovaného kauzálního úkonu. Jinými slovy, mohli bychom říci, že hlavní příčinou otrokova úmrtí nebyla rána škůdce, ale jeho nemoc. Římské právo však od důležitosti jednotlivých podmínek odhlíží a zaměřuje se toliko na zkoumání condicio sine qua non; tedy pokud by otrok stále žil, kdyby mu škůdce nedal ránu, pak je škůdcova rána nutnou podmínkou a tento bude odpovídat za occidere (nehledě na to, že nemoc byla příčinou „větší“).

Výše byly zatím nastíněny příklady projevů kauzality tak, že s ohledem na římské právo bylo možno tuto vždy dovodit. Je nicméně potřebné uvědomit si, ideálně též na konkrétním případu, kam naopak kauzalita v římském právu neextendovala. Takový příklad lze nalézt ve fragmentu D. 9, 2, 23, 1: zde Ulpianus Iulianovými slovy říká, že pokud byl dědic propuštěn závětí a touto zároveň ustanoven za dědice, pak náhradní dědic (nebo zákonný) nebude úspěšný se svými nároky na ocenění pozůstalosti nebo onoho otroka podle lex Aquilia proti tomu, kdo otroka zabil ještě za života zůstavitele. Důvodem je fakt, že jako pouhý náhradní dědic by nedostal ničeho, pokud by otrok nebyl zabit, jelikož by vše zdědil právě tento otrok. V uvedeném příkladu tedy očividně chybí kauzalita mezi jednáním škůdce a vznikem újmy na straně náhradního dědice.

Je též vhodné vnímat, že v reálném světě se mnohdy přihodí situace taková, kdy se na založení inkriminovaného kauzálního řetězce podílí více škůdců v různých konstelacích. Aby tedy teorie kauzality v právu fungovala, ať už je jakákoliv, nesmí tento aspekt pominout. Tak rozeznáváme kauzalitu přerušenou, kumulativní a alternativní.

Uvedenou situaci týkající se shození otroka z mostu do řeky tak můžeme dále modifikovat: představme si, že otrok je shozen škůdcem do řeky, avšak podaří se mu přežít a dostat se z řeky ven. Při pádu se ovšem zraní tak vážně, že se sice dokáže dostat do bezpečí, avšak jeho zranění jsou tak vážná, že je jisté, že zemře. V průběhu toho, co umírá, se ovšem objeví jiný škůdce, který smrtelně zraněného otroka zabije. Tedy kauzální řetězec, který založil první škůdce byl přerušen jiným kauzálním řetězcem založeným druhým škůdcem, který se naplnil dříve než první započatý kauzální řetězec, i. e. přerušená kauzalita. Kdo má ovšem nyní odpovídat za occidere? První škůdce, druhý, nebo snad mají odpovídat oba? Uvedená modifikovaná situace se stala předmětem dalšího slavného teoretického právního sporu, tentokrát především mezi Julianem na jedné straně a Celsem, Ulpianem a Marcellem na straně druhé.

Tak Julianus tvrdí, že by oba škůdci měli odpovídat za occidere, jelikož první škůdce jej zranil natolik explicitně smrtelně, že ho de facto stejně zabil, akorát s jakýmsi odkladem. Naopak druhá skupina římských právníků v čele s Celsem tvrdí, že první škůdce odpovídá pouze za zranění otroka (tedy zaplatí cenu otroka jakou měl 30 dní po způsobení zranění, viz výše), kdežto za zabití otroka odpovídá toliko druhý škůdce (ten zaplatí nejvyšší cenu, jakou měl otrok v posledním roce). Na tomto modifikovaném příkladu je vidno, že Julianus se poměrně odchýlil od řekněme „klasičtějšího“ římskoprávního názoru, ježto uvažoval o odpovědnosti škůdce za toliko hypotetický následek, který se ovšem fakticky nerealizoval.

Můžeme zde tedy spatřovat odlesk pozdějších teorií, včetně teorie nutné podmínky, které akcentovaly odklon od singulární teorie kauzality směrem ke generální teorii, jen jaksi jinak, než je popsáno výše; pokládáme si zde totiž otázku, zda by otrok na následky svých zranění skutečně zemřel, kdyby ho nebyl druhý škůdce zabil. Na rozdíl od teorie nutné podmínky nám zde ovšem nejde o to, zda bylo jednání prvního škůdce nutnou podmínkou následku, protože daný následek nenastal; otrok sice zemřel, ale nikoliv v důsledku kauzálního řetězce založeného prvním škůdcem. Zkoumáme tak toliko otázku, zda by otrok býval zemřel, kdyby nebyl býval kauzální řetězec založený prvním škůdcem přerušen. To činí z důsledků Julianovy myšlenky, vzhledem k počáteční úzkostlivosti římského práva akcentující zcela explicitní a bezprostřední kauzalitu (viz výše, počáteční nutnost přímého působení), přinejmenším zajímavý počin.

Pokud bychom měli dále pokračovat v modifikaci původní situace s otrokem shozeným do řeky z mostu s ohledem na další typ kauzality s více škůdci, pak bychom nahlédli opět do Digest, konkrétně do fragmentu D. 2, 11, 4; tedy v kontextu výše zmíněného modelového příkladu, pokud více škůdců shodí otroka z mostu tím, že na něj společnými silami hodí trám a tím otroka zabijí, odpovídají všichni současně, anžto condicio sine qua non je zde suma jejich společného jednání. Uvedená modifikace odpovídá kauzalitě kumulativní.

Pokud bychom modelovou situaci modifikovali tak, že by tentokráte otroka nikdo z mostu neshazoval, ale více různých škůdců by si nezávisle na sobě naplánovalo přepadnout jej a zabít na mostě, jednalo by se o kauzalitu alternativní. Najednou by tedy vyběhlo několik škůdců a všichni naráz by prokláli otroka svými meči. V takovéto situaci nelze s jistotou říci, kdo ze škůdců způsobil rozhodující škodu, a tak se uplatní již výše zmiňované stanovisko Julianovo ve fragmentu D. 9, 2, 51; tedy odpovídají všichni za occidere. Tentokrát však s Julianem souzní též Ulpianus.

Dlužno podotknout, že takovýto závěr, že tedy všichni zúčastnění odpovídají tak, jako by následek spáchal každý z nich, jelikož nelze spolehlivě zjistit, kdo jej skutečně způsobil, je opět (jako v případě přerušené kauzality) značně hypotetická úvaha. Uvedené plyne ze skutečnosti, že zde budou odpovědni všichni škůdci za tentýž následek, a to i přestože tento následek byl patrně způsoben jen jedním z nich; otrok de facto zemřel již v důsledku rány prvního škůdce, ale býval by zemřel též na základě ran ostatních (takřka současně vedených), i kdyby tyto byly bývaly provedeny samostatně. Tedy posuzujeme zde hypotetickou situaci, kdy jsme nuceni si představit každou z ran jednotlivých škůdců samostatně a posoudit, zda by v těchto svých samostatnostech jednotlivě postačovaly ke škodnímu následku. Ve zkoumání této reálně neuskutečnitelné otázky tak uvedený koncept připomíná zkoumání kauzality přerušené (viz výše).

Ostatně tato paralela rovněž vyvstává najevo uvědomíme-li si, že na obě situace lze aplikovat stejný Julianův fragment D. 9, 2, 51. Lze tak konstatovat, že jediným rozdílem přerušené a alternativní kauzality Julianova pojetí, zde bude časové hledisko, které zapříčiní, že nejsme schopni jednoznačně říci, kterým ze současně vedených úderů toho kterého škůdce nastala smrt (kauzalita alternativní), a kterým jen smrtelné zranění, které by jistě ke smrti později vedlo (kauzalita přerušená). Odpovědnost škůdců v rámci kauzality přerušené a alternativní tak bude dle Juliana stejná.