Rozhodnutí prezidenta republiky
Obsah
Rozhodnutí prezidenta republiky
Prezidentu republiky přísluší výkon celé řady pravomocí, z nichž některé spočívají ve vydávání rozhodnutí. Tyto pravomoci mohou být výslovně uvedeny v ústavních zákonech. Nejznámější z nich jsou upraveny v čl. 62 a 63 Ústavy. Může však jít i o pravomoci upravené prostými zákony.[1]
Povaha rozhodnutí prezidenta republiky
Pojmem rozhodnutí se tradičně označují individuální právní akty tvořené v procesu aplikace práva správními (či soudními) orgány. Rozhodnutí prezidenta však nemusí vždy nutně splňovat obvyklé formální náležitosti individuálního právního, resp. správního aktu. Rozhodnutí typicky nebývá formálně vydáno, jelikož v konkrétním případě nebylo doručeno adresátovi. Rovněž rozhodnutí často nebývá řádně odůvodněno. Zda jde o správní rozhodnutí se posuzuje materiálně, tedy podle svého obsahu. Správním rozhodnutím tak je například i dopis prezidenta adresovaný ministru školství, ve kterém informuje o svém záměru nejmenovat navrženého kandidáta profesorem. Více k povaze prezidenta jako správního orgánu níže.
Akt prezidenta se však svou podobou může blížit normativnímu právnímu aktu. Tak je tomu v případě amnestijních rozhodnutí, právě pro jejich hromadnou, resp. obecnou povahu. Amnestijní rozhodnutí se navíc stejně jako typické normativní právní akty zveřejňují ve Sbírce zákonů.
Pro určení, jestli má dané rozhodnutí prezidenta povahu správního rozhodnutí nehraje přímo roli, zda je k platnosti rozhodnutí třeba spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
Dvojí role prezidenta republiky
Ústava řadí prezidenta mezi orgány moci výkonné. Je však třeba od sebe odlišit rozhodnutí, která vydává prezident jako správní orgán sui generis a akty prezidenta jako ústavního orgánu. Toto rozlišení je zcela zásadní, protože pouze správní rozhodnutí, nikoliv ústavní akty, podléhají přezkumu ve správním soudnictví.
Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu vymezila dvě základní kritéria pro určení, zda je konkrétní výkon pravomoci prezidenta správním rozhodnutím. Prvním kritériem je, že výkon takové pravomoci musí být vázán zákonem. Příkladem může být pravomoc jmenovat soudce, která, přestože je zmíněna v čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy, je primárně podrobně upravena zákonem o soudech a soudcích. Naopak při udělování milosti je prezident vázán primárně Ústavou, neboť tato pravomoc není dále podrobněji upravena v žádném zákoně, a nemůže proto jít o správní rozhodnutí.[2]
Druhým kritériem je, že výkonem pravomoci musí prezident zasahovat do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. Správním rozhodnutím tak nebude akt pravomoci prezidenta, na který není právní nárok, není tedy subjektivním právem.
Prezident republiky jako správní orgán
Doposud bylo judikováno, že jako správní orgán sui generis vystupuje prezident při jmenování soudců a jmenování vysokoškolských profesorů.
Prezident republiky jako ústavní orgán
Prezident podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevystupuje jako správní orgán, ale jako orgán ústavní v případě udělování milosti či amnestie ve formě agraciace a rehabilitace. Volné uvážení je prezidentu dáno také například při jmenování členů Bankovní rady České národní banky a členů vlády. Ve správním soudnictví není přezkoumatelné ani rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny.
Přezkum rozhodnutí prezidenta Ústavním soudem
I v případech, ve kterých prezident nevystupuje jako správní orgán, ale jako orgán ústavní, zůstává stále orgánem veřejné moci a jeho rozhodnutí může být přezkoumatelné v řízení o ústavní stížnosti pro zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.[3] Tak bylo judikováno v případě vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny.[4] Naopak amnestijní rozhodnutí prezidenta považuje Ústavní soud za v zásadě nepřezkoumatelné.[5]
[1] Ústava České republiky, Čl. 63 odst. 2.
[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 211/2022 – 31 ze dne 4. 10. 2022.
[3] Zákon o Ústavním soudu, § 72 odst. 1 písm. a).
[4] Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/09-3, ze dne 15. 9. 2009.
[5] Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/13-1, ze dne 5. 3. 2013.
