Zásada zákonnosti v hmotném právu

Zásada zákonnosti nebo též zásada zákonnosti, latinsky vyjádřená nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (žádný trestný čin bez zákona, žádný trest bez zákona), je jednou ze základních zásad trestního práva. Vyplývá z ní pravidlo, že pouze zákon stanoví, jaké konkrétní činy jsou trestné, a jakou sankci je za ně možné stanovit.

V současnosti je v českém právním řádu upravena nejen v zákonné právní úpravě (typicky zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, dále TZ), ale má i svůj ústavní pramen v ustanovení Listiny základních práv a svobod či v některých mezinárodních smlouvách o lidských právech, které jsou rovněž součástí ústavního pořádku České republiky.[1]

Historický původ zásady

Ačkoliv je zásada zákonnosti vyjádřena latinsky, nejedná se o římskoprávní institut. Má, podobně jako zásada pacta sunt servanda, svůj původ až ve středověkém právu, kdy reagovala na soudcovskou libovůli. V těchto dobách nebyli soudci omezováni psaným právem, ale uznávali za zločiny jednání, která se příčila jejich právnímu citu, a ukládali za ně tresty dle svého uvážení a tradice.[2]

V dobách novověku na tento stav reagoval např. Jean Jacques Montesquieu ve svém díle Duch zákonů, kde požadoval ochranu občanské svobody od soudcovské libovůle. Cesare Beccaria, italský filozof, na tuto myšlenku navázal s formulací zásady, že pouze zákony smějí stanovit zločiny i tresty za ně.

Jeden z německých filozofů 19. století, Ludwig Feuerbach, vyslovil jako první v návaznosti na osvícenské úvahy o zákonnosti tuto zásadu, a sice: „Nulla poena sine lege, nulla poena sine crimine, nullum crimen sine lege poenali,“ neboli žádný trest bez zákona, žádný trest bez trestného činu, žádný trestný čin bez zákonného trestu.

V této podobě si tato zásada zachovala svůj význam až do současné doby, a to nejen z hlediska právní nauky, ale nalezla i své ústavní vyjádření. První ústavněprávní vyjádření je možné pozorovat již v roce 1789 ve Francii v čl. 8 Prohlášení práv lidských a občanských. V rakouském právu však pravděpodobně pod vlivem Beccarii byla tato zásada zmíněna již v roce 1787 v § 1 Trestního zákoníku císaře Josefa II.[3]

Typy zásady zákonnosti

Jak již bylo řečeno, zásada zákonnosti je ústavněprávní zásadou, neboť je vyjádřena v ustanovení čl. 39 Listiny slovy: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit."[4] Zároveň je nutné zmínit, že se nejedná ryze o českou zásadu, neboť naše právo je součástí většího kontinentálního celku, z něhož vychází i naše pojetí trestního práva jako takového. Takto vyjádřená zásada zákonnosti nám rozšiřuje obecný požadavek zákonnosti v postupování státní moci vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Ústavy[5] a zároveň výhradu u ukládání povinností jednotlivcům vyjádřenou v odstavci následujícím.[6] V TZ se s požadavkem na zákonnost setkáme v § 12 odst. 1. Jedná se zde přitom o zákonné provedení čl. 39 Listiny.

Široké pojetí vyplývající z obecné zásady zákonnosti konkretizuje evropská trestněprávní věda do několika jejich důsledků, které zužují tuto zásadu a konkretizují ji. Jedná se o tyto čtyři zákazy: zákaz obyčejového (nepsaného) práva (nullum crimen, nulla poena sine lege scripta), zákaz analogie v neprospěch pachatele (nullum crimen, nulla poena sine lege stricta), zákaz retroaktivity přísnějšího trestního zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege praevia) a zákaz neurčitosti trestněprávních norem (nullum crimen, nulla poena sine lege certa).[7]

Nullum crimen, nulla poena sine lege scripta

Tedy žádný trestný čin ani žádný trest bez psaného zákona. Zákony v České republice jsou po úspěšném legislativním procesu dle čl. 52 Ústavy a zákona vyhlašovány ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, čímž získávají svou platnost.[8] Platná trestněprávní norma, která by byla v rozporu s Ústavou, může být zrušena Ústavním soudem dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.[9]

Argumentem a minori ad maius můžeme dojít k tomu, že pokud může definici trestného činu a trestnost za něj stanovit právní předpis nižší právní síly, tím spíše jej může stanovit právní předpis vyšší právní síly. Typicky by se mohlo jednat o mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy. Například u Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, který v několika svých částech vymezuje skutkové podstaty některých trestných činů. Jedná se zde o výseč takových trestných činů, které směřují proti samotné podstatě civilizačních základů mezinárodního společenství.[10]

Dále si je také možno jako zdroj trestního práva představit zákonná opatření Senátu (čl. 33 odst. 1 Ústavy), pokud by v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny nastalo nebezpečí z prodlení spočívající v nedostatečné úpravě trestního práva a bylo by třeba toto nebezpečí co nejdříve eliminovat.[11]

Obyčeje nejsou a ani nemohou být zdrojem trestního práva, resp. definičním zdrojem trestných činů ani trestů, stejně jako v případě obecné zásady zákonnosti nemohou být tímto zdrojem práva trestního ani vyhlášky ministerstev či nařízení vlády ani interní normativní instrukce.[12]

V souvislosti s tímto se v minulosti řešila otázka přípustnosti tzv. blanketní skutkové podstaty odkazující na pramen práva nižší právní síly. V praxi to znamenalo, že § 289 TZ postihoval nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnou nebo psychotropní látkou, přípravkem obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzorem a jedem. Jed byl přitom definován ve vládním nařízení,[13] na rozdíl od ostatního jmenovaného. Ústavní soud pak ustanovení trestního zákoníku, které takto odporovalo požadavku psaného zákona, zrušil.[14]

Požadavek na definici trestných činů a trestů za ně pouze zákonem tedy znamená, že jednotlivci nemohou být stíháni nebo potrestáni za činy, které by nebyly výslovně uvedeny v trestním zákonu. Tresty za ně ukládané nemohou být nad rámec zákona upravovány soudy, neboť se jejich vymezením v trestněprávních předpisech musejí držet. Druhy trestů a jejich hranice (tzv. relativně určité tresty) jsou pro soud závazné. Porušením této zásady by však bylo i vymezení tzv. absolutně neurčitých trestů (např. formulací „bude potrestán přiměřeně“) ze strany zákonodárce. Tyto formulace však nejsou obsaženy v českých trestních zákonech.[15] Rovněž i v procesním trestním právu tato zásada bude znamenat požadavek na zákonnost, tedy postupování podle zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízením soudním. Zákaz nepsaného práva funguje jako ochrana občanů před libovolnými zásahy státu do jejich svobody a majetku a zajišťuje rovnost před zákonem. Občan tedy má právo vědět, co je trestné, a jaké následky toto jednání má.[16]

Nullum crimen, nulla poena sine lege stricta

Tedy žádný trestný čin ani žádný trest bez přesného znění zákona. Tato zásada nám vylučuje analogii v neprospěch pachatele. Je velmi podobná ve svém základu předchozí zásadě, neboť taktéž zdůrazňuje, že trestný čin i trest musí být stanoven jednoznačně v zákoně.

Užitím analogie se myslí subsumpce případu pod případ podobný, tedy vyplnění mezery v zákoně.[17] V praxi se může jednat buď o analogii zákona (analogia legis) nebo analogii práva (analogia iuris). Analogie zákona předpokládá užití normy podobné skutkovému stavu, analogie práva oproti tomu představuje užití práva, respektive právních zásad jako takových, a může být brána v úvahu jedině až po vyloučení analogie zákona.[18]

Nelze tedy formou analogie rozšiřovat podmínky trestní odpovědnosti, ukládání sankcí ani tvořit nové skutkové podstaty či zavádět nové druhy trestů a trestních opatření u mladistvých.[19]

Analogie v neprospěch pachatele (analogia in malam partem) tedy není dle smyslu této zásady přípustná. Naopak analogie v pachatelův prospěch (analogia in bonam partem) dovolená je, znamená totiž i zužování trestní represe, což je v souladu s další zásadou trestního práva, a sice se zásadou ekonomie.[20]

V trestním právu procesním je však analogie zásadně přípustná.

Nullum crimen, nulla poena sine lege praevia

Zákaz retroaktivity přísnějšího trestního zákona je další zásadou, která má za cíl chránit právní jistotu občanů státu, která je jedním ze základních atributů demokratického právního státu.

V trestním zákoníku je zakotvena již v § 1, tedy: „Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.“ I v následujícím paragrafu, který již spadá do dílu časové působnosti zákona, lze tuto zásadu spatřit vyjádřenou zejména v prvních třech jeho odstavcích: „Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího.“[21]

Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, tedy podle předchozího zákonu (lex praevia). Podobně je tomu i u trestu ukládaného za takovýto trestný čin, neboť vždy je možné uložit pouze takový druh trestu (popř. ochranného opatření u mladistvých), jaký je možno uložit dle zákona účinného v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 TZ).[22] Toto pravidlo je zároveň vyjádřeno i ve čl. 40 odst. 6 Listiny.[23] Z něj nám rovněž explicitně vyplývá pravidlo pozitivní retroaktivity, tedy případu, kdy se pozdějšího zákona užije v případě, je-li to pro pachatele příznivější. Toto pravidlo je vyjádřeno i v Listině základních práv EU ve čl. 49 odst. 1.

Výjimku u zákazu retroaktivity přísnějšího zákona můžeme spatřovat zejména ve zpětné působnosti retribučního zákonodárství. Tato výjimka je ostatně vyjádřena i v již zmiňované Listině základních práv EU ve čl. 49 odst. 2, který odkazuje na norimberské a tokijské zásady a na důraz, který kladou na válečné zločiny.[24]

Zákaz retroaktivity je rovněž atributem práva na spravedlivý proces. Pokud by v době od spácháním trestného činu do jeho projednání nastala situace, kdy by se stalo účinným několik trestních zákonů, užije se nejmírnějšího z několika účinných zákonů.[25]

Nullum crimen, nulla poena sine lege certa

Požadavek na jasnost a určitost vyjádření trestných činů a trestů v zákoně je posledním z pravidel, která vyplývají z postulátu zákonnosti. Zákonný katalog trestných činů musí obsahovat výčet všech trestných činů, jejich názvy, dostatečně určité a přesné definice, tak i zákonný katalog trestů musí zahrnovat všechny druhy trestů i dostatečně určitá vodítka pro výběr druhu a výměry trestu.[26]

Opět je zde důležitý požadavek právní jistoty občanů, kteří mají právo vědět, co přesně je trestné a jaké přesné následky to má. Pokud by byl například v zákoně zmíněn trestný čin krádeže bez definice, co se tímto trestným činem rozumí, nebyla by zásada nullum crimen, nulla poena sine lege certa splněna.

Takto tomu bylo například v úpravě trestných činů proti republice před rokem 1989, kdy mnohé skutkové podstaty byly formulovány velmi široce, takže umožňovaly takřka libovolný výklad. Typicky u trestného činu rozvracení republiky, kdy byla vedle účasti na násilných akcích uvedena alternativně i „jiná zvlášť nebezpečná činnost.“[27]

Je však třeba zmínit, že i současné znění trestního zákoníku v mnoha případech užívá neurčitých pojmů. Typicky se může jednat o slovní spojení „závažná škoda“ (§ 314 odst.1 písm. b), „jiné srovnatelné chování“ (§ 186 odst. 2), „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ (§ 185 odst. 2 písm. a) apod.[28] I přes obecný požadavek na jasné znění trestních zákonů se zákonodárce v určitých situacích nemůže vyhnout takovýmto méně určitým slovním spojením či dokonce odkazům na mimotrestní předpisy (např. „ukládání nebezpečných odpadů v rozporu s právními předpisy“).[29]

Zásada zákonnosti v platných trestních zákonech

Zásada zákonnosti v českém právním řádu má především za cíl chránit práva občanů, poskytnout jim ochranu proti svémocnému zasahování státu do jejich soukromí a majetku a zároveň právní jistotu.[30]

Jak již bylo zmíněno, jde o pravidlo vyplývající z právních předpisů mající ústavněprávní sílu. Typicky jde o čl. 2 odst. 3 Ústavy, který se týká uplatňování státní moci vůči občanům pouze v případech, mezích a způsoby stanovenými zákonem.[31] V Ústavě ČR nalezneme i procesněprávní vyjádření této zásady v čl. 95 odst. 1, tedy že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Z hlediska Listiny bychom pak mohli uvést čl. 8 odst. 2 týkající se důvodu stíhání či zbavení svobody, což lze rovněž jen způsobem stanoveným zákonem.[32] Dále pak čl. 39 a čl. 40 odst. 6 totožného právního předpisu.

Z hlediska mezinárodních smluv o lidských právech pak za zmínku stojí Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která ve svém čl. 7 vylučuje trestání za jednání nebo opomenutí, „které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.“[33]

V trestním zákoníku je tato zásada vyjádřena především v již zmíněných § 1, § 2, § 3 a § 12 odst. 1. V trestním řádu je pak zásada zákonnosti vyjádřena v § 2 odst. 1, který stanovuje, že „nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.“[34]

Z hlediska dalších v současné době platných trestních zákonů je dobré zmínit § 3 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kde je zásada zákonnosti uvedena jako první zásada ze všech, který ve svém znění odkazuje na TZ.[35]

Zákonnost v trestním právu od roku 1950

I předchozí trestní zákon obsahoval zásadu zákonnosti, a to ve svém § 16, který se ve svém prvním odstavci zněním rovná současnému § 2 odst. 1 trestního zákoníku. Druhý odstavec § 16 svým zněním odpovídá současnému § 3 odst. 1. Třetí odstavec paragrafu ve starém trestním zákoně vztahujícímu se k zákonnosti se vztahoval k ochranným opatřením a rozhodováním o nich, tedy k tomu, co je dnes vyjádřeno v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže.[36]

Obdobně k vyjádření zásady zákonnosti přistupoval i trestní zákon z roku 1950, ve kterém bylo možno nalézt stejné ustanovení jako v § 16 TZ z roku 1961 s výjimkou zásady, kdy „pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.“ Toto ustanovení se zde neobjevuje.[37]

---

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 25.6.2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01.

[1] ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 112 (§ 12).

[2] Trestní zákoník císaře Josefa II.

[4] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[5] Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[6] NOVÁK, Jiří. In HUSSEINI, Faisal a kol. Listina základních práv a svobod. Praha: C. H. Beck, 2021, čl. 39 LZPS.

[7] ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 7.  vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 46.

[8] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR.

[9] Tamtéž.

[10] PROVAZNÍK, Jan. In ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2020, s. 128-129 (§ 12).

[11]Tamtéž, s. 126 (§ 12).

[12] KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 26.

[13] Nařízení vlády č. 467/2009 Sb.

[14] Nález Ústavního soudu ze dne 23.7.2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12.

[15] JELÍNEK, Jiří. In JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 37.

[16] KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 26. [17]ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 47.

[18] KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 31.

[19] JELÍNEK, Jiří. In JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 36.

[20] KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 32.

[21] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[22] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[23] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

[24] KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 41.

[25] JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 8. vydání. Praha: Leges, 2020, s. 18 (§ 2).

[26] ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 47.

[27] Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném ke dni 31.1.1990.

[28] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[29] JELÍNEK, Jiří. In JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 36.

[30] JIRÁSEK, Jiří. In BARTOŇ, Michal a kol. Základní práva. Praha: Leges, 2016, s. 555.

[31] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR.

[32] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

[33] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazující.

[34] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním.

[35] Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů.

[36] Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon.

[37] Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon.