Většinový volební systém

Většinový volební systém

Většinový volební systém je jedním ze tří základních volebních systémů, a to vedle poměrného volebního systému a smíšeného volebního systému. Většinový (majoritní) volební systém je založen na principu „vítěz bere vše“, což lze považovat za jeho výhodu i nevýhodu. Nevýhoda se může projevit za předpokladu vzniku malého rozdílu ve volebních výsledcích co do počtu hlasů mezi stranou umístěnou na prvním a druhém místě. Voliči hlasující pro druhou a následující strany nebudou mít žádné politické zastoupení a dochází k velké propadovosti hlasů.

„Ústavní soud při porovnávání systému poměrného zastoupení a systému většinového došel k závěru, že většinový volební systém je ústavními soudy chápán bezpodmínečně jako demokratický, i když politické názory velké části voličů nejsou v parlamentu vůbec zastoupeny nebo nejsou zastoupeny úměrně své síle. Ve skutečnosti vyplývá přímo z povahy volebního systému jakási omezovací klauzule svého druhu, jenž je daleko vyšší, než je u proporcionální soustavy obvyklé.“

Obsah

I.             Charakteristika většinového systému    

II.            Jednokolová a dvoukolová volba             

III.          Většina – prostá, většinová, kvalifikovaná

IV.          Dvoukolové volby          

V.           Alternativní hlasování   

VI.          Většinová prémie           

VII.         Výhody a nevýhody většinových systémů           

I.                  Charakteristika většinového systému

Jedná se o nejstarší volební systém, který byl systémem zcela nejužívanějším do konce 19. století. Většinové volební systémy vytváří většinový účinek. Volby se uskutečňují nejčastěji v jednomandátových obvodech, například pro volbu prezidentů či starostů. Dle počtu volených křesel – mandátů je určen počet volebních obvodů. Většinový volební systém na politické úrovni směřuje v tvorbě dualismu (bipartismu) a vyloučení menšinových politických názorů mimo politickou soutěž. Vláda vzešlá z voleb bývá tvořena jednou stranou.

Ve většinových volebních systémech, oproti systémům poměrným, se voličova volba koncentruje a nakonec ústí do jedné alternativy. Dále také ve většinových volebních systémech probíhá soutěž individuálních kandidátů, osob oproti stranickým kandidátním listinám v poměrných systémech.

II.                Jednokolová a dvoukolová volba

Většinový volební systém lze dělit dle počtu kol v rámci voleb na dva nejčastější, a to jednokolový a dvoukolový. Jednokolový systém spočívá ve vítězství kandidáta, který se umístil jako první bez ohledu na to, jaký je poměr všech hlasů všech voličů a hlasů, které obdržel kandidát od svých voličů. Jedná se tedy zároveň o většinový volební systém s relativní většinou či volební systém alternativního hlasování. Jinak je tomu ve dvoukolovém systému, získal-li některý kandidát v prvním kole více jak 50 % hlasů (v případě absolutní většiny, či vyššího počtu v případě kvalifikované většiny), tak vítězí a druhé kolo se nekoná. Nezískal-li žádný kandidát více jak 50 % hlasů, koná se druhé kolo do kterého zpravidla postupují dva kandidáti s nejlepšími výsledky z kola prvého, pak hovoříme o tzv. uzavřeném druhém kole voleb. V některých zemích, jako například ve Francii v prezidentských volbách je však druhé kolo tzv. otevřené, kdy postupují všichni kandidáti, kteří překonali předem určenou minimální procentuální hranici hlasů. V druhém kole zpravidla postačuje zisk relativní většiny všech hlasů.

III.              Většina – prostá, většinová, kvalifikovaná

V rámci většinového volebního systému lze rozlišovat u kterých je třeba ve volbách získat většinu relativní, absolutní či kvalifikovanou. Systém s relativní většinou je nejjednodušší, vítězí kandidát, který získá více hlasů než kandidát druhý umístěný, někdy se tento systém také označuje jako „první v cíli“. Dodnes je užíván převážně v anglosaských zemích.

V Evropě se rozvíjel více systém s absolutní většinou, v této souvislosti bývá poukazováno na to, že obdobný systém byl užíván k rozhodování římskokatolickou církví. Absolutní většina znamená, že k vítězství nepostačí zvolení tzv. největší menšinou, jak tomu bývá zpravidla při volbách s relativní většinou. Nezbytné je tedy získat více jak 50 % ze všech odevzdaných a platných hlasů všech voličů.

Dále lze rozlišovat přísnější variantu, kterou je kvalifikovaná většina. Kvalifikovaná většina může být tvořena například 57 % většinou potřebnou pro zisk mandátu. Některé volební systémy v jednotlivých zemích limitují platnost voleb nutnou minimální účastí voličů u voleb. V současné době se absolutní většinou obsazují prezidentské posty a senátní posty v České republice. 

Cílem většinových (majoritních) systémů je nalézt jasného vítěze, v případě voleb parlamentních pak přímo i vládu. Co se týče vítěze v rámci relativní většiny, může se jednat o zástupce největší menšiny voličů, u vítěze v rámci absolutní většiny se pak jedná skutečně o kandidáta voleného nadpoloviční většinou všech voličů. Většinové volební systémy probíhají typicky v rámci jednoho kola voleb. Jinak tomu může být v případě absolutního většinového volebního systému, kdy přicházejí dvě alternativy pro zisk nadpoloviční většiny hlasů, jimi jsou alternativní hlasování anebo dvoukolové volby.

Přehled dělení většinových volebních systémů

1.      Systém prosté většiny

2.      Systém absolutní většiny

a.      Dvoukolová varianta

                                                             i.     Uzavřené druhé kolo

                                                           ii.     Otevřené druhé kolo

b.      Alternativní hlasování

3.      Systém kvalifikované většiny

a.      Dvoukolová varianta

                                                             i.     Uzavřené druhé kolo

                                                           ii.     Otevřené druhé kolo

b.      Alternativní hlasování

IV.             Dvoukolové volby

Dvoukolové hlasování je zvláštním volebním systémem. Voličům je umožněno volit dvakrát. Cílem dvoukolových voleb je snížení počtu kandidátů, snížení propadovosti hlasů a tím i zvýšení reprezentativnosti volby. Druhé kolo voleb se koná obvykle s odstupem dvou týdnů od kola prvého. Voličům je umožněno přehodnotit své volební postoje a názory a například i volit v druhém kole oponenta kandidáta voleného v kole prvém. To však není záměrem dvoukolových voleb nýbrž možným důsledkem snahy o zvýšení reprezentativnosti voleb skrze druhé kolo. Je vhodné upozornit na to, že dvoukolové volby se nikdy zcela neztotožňují s většinovým volebním systémem. Důvodem, proč dvoukolová volba se v některých ohledech ne zcela shoduje s většinovým volebním systémem je, že zde absentuje tlak na voliče v podobě volby kandidáta, vítěze-prvního v cíli či absolutního vítěze, tedy volby kandidáta, u kterého předpokládáme, že může zvítězit ve volbách. Namísto toho mnohdy první kolo voleb svým charakterem připomíná poměrný volební systém, kdy voliči volí kandidáty více podle svého přesvědčení a méně se tak upínají ke kandidátům, kteří dle nich mají větší šanci zvítězit ve volbách.

V.               Alternativní hlasování

Alternativní hlasování, někdy též zvané australský volební systém, se využívá v jednomandátových volebních obvodech, kdy každý volič očísluje kandidáty čísly vzestupně, a to od nejvhodnějších po nejméně vhodné. Vyřazeni jsou kandidáti s nejnižším počtem prvních preferencí, hlasy těchto kandidátů jsou přerozděleny mezi ostatní kandidáty dle preferencí. Tento proces pokračuje do té doby, než je nalezen kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů. Výhoda alternativního hlasování spočívá v širokém zohlednění volby voličů, personalizaci hlasování. Zároveň alternativní hlasování může vést k odklonu voličů od volby kandidátů provedené pouze na základě politické příslušnosti kandidátů, jelikož kvality jednotlivých kandidátů voliči mohou hodnotit napříč politickými stranami. Systém alternativního hlasování byl v minulosti zvažován pro volby do Senátu ČR.

VI.             Většinová prémie     

Většinová prémie je nikoliv častým, nicméně dalším systémem, který lze zpravidla řadit pod většinový volební systém. Účelem většinové prémie je umělé vytvoření většiny či posílení většiny již existující, vzhledem a navzdory tomu, že většinová prémie je založena na poměrných volebních systémech. Většinová prémie je založena na přerozdělení mandátů mezi strany, které se umístily na předních příčkách s důrazem na posílení vítěze voleb. Jako příklad lze uvést Seant Peñův volební systém, který se používal do roku 1962 v Argentině. Vítěz voleb získal 2/3 mandátů, druhý umístěný získal 1/3 mandátů. Ačkoliv volby probíhaly ve vícemandátových volebních obvodech, zpravidla byly mandáty obsazovány absolutní většinou a volby vedly k bipartismu. Možná je také varianta, že 2/3 mandátů obdrží vítěz, zbylou 1/3 mandátů obdrží zbylí kandidáti poměrně dle výsledků voleb, tato 1/3 by poté byla obsazená poměrně. Jiná situace však může vyvstat v případě, že se nerozdělují mandáty na 2/3 ve prospěch vítěze a 1/3 ve prospěch druhé strany, či stran, ale v případě, kdy vítěz voleb získá například 55 % mandátů. V tomto případě záleží na tom, zda vítězem ve volbách je volební strana či uskupení stran. V případě strany jakožto vítěze voleb se stále jedná, kvůli většinové prémii, o většinový volební systém. Ale v případě, že vítězem voleb je politické uskupení, jedná se poměrnou volbu s bonusem.

VII.           Výhody a nevýhody většinových systémů

Hlavní výhodou většinových volebních systémů, jde-li o parlamentní volby, je vznik silné a akceschopné většinové vlády. Hlavní nevýhoda je spatřována v nedostatečném zrcadlení politické reprezentace z pohledu voličů. Nízká reprezentativnost kandidátů z pohledu voličů jako celku se pak projevuje i v nedostatečném zastupování jednotlivých menšin. Vyvstat může i situace, kdy většinu mandátů získá strana, která se i ujme vlády, přestože na základě celkového počtu hlasů skončila na druhém místě. Tato situace nastává zřídka, nicméně jako příklad lze uvést parlamentní volby v roce 1974 v Británii, kdy se vládní stranou stali labouristé, když získali 37,2 % hlasů oproti konzervativcům, kteří získali celkově 39,9 % hlasů. Dalším jevem, který lze u většinových volebních systémů spatřovat je bipartismus, ke kterému většinové volební systémy tendují. Výhodu lze spatřovat v tom, že politická situace se ustaluje, radikální či extrémní názory jsou potlačeny. Nevýhodu na druhé straně lze spatřovat v tom, že právě omezená politická diskuze a politický souboj vede k nižší soutěživosti a mnohdy jsou určité historicky vžité politické postoje hlavním diferenčním kritériem mezi stranami.  Je třeba uvést, že v souvislosti s tendencí vzniku bipartismu na základě většinových volebních systémů je třeba stále hovořit pouze tendenci, nikoliv nutném důsledku většinových voleb. „Zejména z Francie je známá volební taktika politických stran, které uzavírají volební dohody, na základě kterých jak blok pravice, tak blok levice staví do druhého kola za celý blok jen toho kandidáta, který byl v prvním kole nejúspěšnější. Ostatní strany bloku své kandidáty pro druhé kolo odvolají“

Pozitivum většinových volebních systémů lze spatřovat v přímém spojení voličů se zvoleným kandidátem, jelikož jednomandátový volební systém neumožňuje tvorbu stranických kandidátek, tedy voliči volí kandidáta přímo, nikoliv zprostředkovaně. Přímé spojení lze však relativizovat na základě toho, jaký počet občanů v přepočtu zastupuje kandidát na základě počtu mandátů a počtu obyvatel. Významnou nevýhodu lze spatřovat v tom, že většina voleb založených na většinovém volebním systému vyžaduje pouze relativní většinu. K vítězství tedy stačí pouze získat více hlasů než ostatní, aniž by byla třeba nadpolovičního počtu hlasů. To vede k tomu, že vítězný kandidát nakonec zastupuje méně než polovinu zastupovaných občanů, a tedy více jak poloviční část hlasů voličů „propadá“. Značnou výhodu lze spatřovat v tom, že jelikož zde dochází k soutěži samostatných kandidátů, volby svojí povahou směřují k výběru nejkvalitnějších, nejkvalifikovanějších kandidátů na volenou pozici. V konečném důsledku toto může vést k volbě kandidáta na základě jeho charakteristik, spíše než na základě politické příslušnosti. Tím se odlišuje tento systém zejména od poměrného systému s vázanými kandidátními listinami, kdy hlavní roli hraje volba politické strany a vedlejší samotní kandidáti již kvůli tomu, že v případě vázaných kandidátních listin není možné ze strany voličů rozhodovat o volbě jednotlivých kandidátů.