Eutanazie

K pojmu eutanazie existuje řada definic, které se od sebe liší i ve zcela zásadních aspektech. Stručnou a obecně aplikovatelnou definici přináší Senátní komise pro eutanazii a asistovanou sebevraždu kanadského parlamentu: „eutanázie je úmyslný čin provedený s úmyslem ukončit život druhé osoby za účelem osvobození této osoby od utrpení, kde tento čin je příčinou smrti." Světová zdravotnická organizace definuje jako „úmyslný čin provedený jednou osobou s úmyslem buď bezbolestně přivodit smrt, nebo zabránit prevenci smrti přicházející z přirozených příčin, v případech terminální nemoci nebo ireverzibilního kómatu jiné osoby."

Aktivní přímá eutanazie je na celostátní úrovni legální v sedmi státech světa. Jako první ji uzákonily, již v roce 2002, Nizozemsko a Belgie. Později pak Luxemburg, Kolumbie, Kanada, Španělsko, a Nový Zéland. V České republice k dnešnímu dni chybí zákon, který by eutanazii upravoval.

Ačkoli byly v nedávné době představeny hned tři návrhy zákonů, které měly eutanazii legalizovat, ani jeden legislativním procesem neprošel. Společenská poptávka po umožnění eutanazie však je. Z pravidelných průzkumů centra pro výzkum veřejného mínění vyplývá, že pro uzákonění eutanazie je v české republice dlouhodobě 60-70 % obyvatel.

Pojem eutanazie

Eutanazie versus asistované sebeusmrcení

Kanadský filozof L. W. Sumner rozlišuje druhy asistované smrti podle čtyř kritérií. Jsou jimi:

• Způsob – učinění zvláštních opatření za účelem usmrcení pacienta, versus ukončení či nezahájení léčby;
• Dobrovolnost, popř. nedobrovolnost na straně pacienta;
• Úmysl – smrt může být cílem přijatých opatření nebo pouze jejich očekávaným důsledkem;
• Aktér, který v procesu asistované smrti provede krok, který kauzálně spojen se smrtí samotnou, tedy lékař nebo pacient sám.

S pomocí uvedených kritérií je možno precizně odlišit asistované sebeusmrcení od eutanazie. Asistovaným sebeusmrcením se tedy rozumí proces kdy pacient úmyslně a dobrovolně provede úkon, který způsobí jeho smrt. Důležitá je zde však asistence lékaře, jenž pacientovi tuto možnost zprostředkuje, která asistované sebeusmrcení odlišuje od prosté sebevraždy. Naproti tomu eutanazie je aplikace letálního prostředku lékařem, který chce ukončit pacientův život, za účelem ukončení jeho utrpení.

Druhy eutanazie, marná a neúčelná léčba

Aktivní a pasivní eutanazie

Aktivní eutanazie

O aktivní eutanazii se jedná, pakliže lékař svým vědomým jednáním, které ovšem není jednáním v rozporu s postupy lege artis, způsobí smrt pacienta.

Aktivní eutanazie se dále rozlišuje na eutanazii přímou a nepřímou. Přímá eutanazie je cílené usmrcení pacienta lékařem s využitím prostředků sloužících právě k tomuto účelu. Příkladem tohoto typu eutanazie je nitrožilní podání náležité letální substance.

O nepřímou eutanazii se jedná, pakliže smrt pacienta nastane v důsledku podávání zvyšujících se dávek léků tišících bolest a zmírňujících utrpení, o nichž je známo, že jejich aplikace může vést současně ke zkrácení života. Nejedná se o pochybení lékaře, ale spíše o nutné přijetí určitého rizika. Popsané dávkování léků je pro účinné potlačování bolesti v konečném stadiu některých chorob totiž nevyhnutelné.

Pasivní eutanazie

Pasivní eutanazie je odstoupení od léčby pacienta či její neposkytnutí, taktéž za účelem ukončení života trpícího. Příkladem pasivní eutanázie je odpojení pacienta od přístrojů, které jej udržuji při životě. Důležitý je zde úmysl lékaře přivodit pacientovu smrt.

Od těchto definicí, ba i od samotného rozlišování aktivní a pasivní eutanazie se řada autorů odchyluje. Zmíněná definice pasivní eutanazie nadto podle kritérií popsaných výše nemůže eutanazií býti. O všech formách asistované smrti totiž v odborných kruzích stále probíhá debata.

Odstoupení od marné a neúčelné léčby

Dle České lékařské komory je marnou a neúčelnou „léčba, která nevede k záchraně života, uchování zdraví či udržení kvality života. Marná a neúčelná léčba není v zájmu pacienta, nemůže mu pomoci a zatěžuje jej zbytečným strádáním či rizikem komplikací." ČLK dále uvádí, že jakýkoliv léčebný postup, od kterého není možné očekávat příznivý vliv na zdravotní stav pacienta či záchranu jeho života a kde riziko komplikací a utrpení pacienta převažují nad reálným klinickým přínosem zvoleného postupu, není pacientovi ku prospěchu a lze jej označit za marnou a neúčelnou léčbu. Přičemž dílčí úspěch, jako je např. korekce hodnoty některé z fyziologických funkcí, který se neprojeví na celkovém průběhu onemocnění, nemůže být považován příznivý účinek zvoleného léčebného postupu. Nezahájení nebo nepokračování marné a neúčelné léčby je v zájmu pacienta a nelze je zaměňovat s (pasivní) eutanazií.

Rozdíl mezi nezahájením či nepokračováním marné a neúčelné léčby a pasivní eutanazií spočívá v intencích lékařů. Pokud má lékař v úmyslu pacienta usmrtit, a tím mu ulevit, jedná se o eutanazii. Pakliže se však lékař rozhodne nepokračovat v léčbě, která způsobuje pacientovi utrpení avšak patologický proces zvrátit nemůže, a tak pouze neúčelně prodlužuje pacientův život, jedná se o vysazení marné a neúčelné léčby.

Eutanazie voluntární, nonvoluntární a involuntární

Voluntární eutanazie

O voluntární eutanazii se jedná v případě, že lucidní pacient sám a bez nátlaku požádá o provedení eutanazie, a lékař mu vyhoví. Přičemž platí, že pacient je plně informován o své diagnóze, možnostech terapie a zná prognózy ohledně kvality svého života a dožití.

Nonvoluntární eutanazie

Za nonvoluntární se považuje eutanazie provedená na osobě, která není schopná požadovat ani odmítnout její výkon. Jedná se například pacienty ve vegetativním stavu, malé děti nebo osoby těžce mentálně zaostalé.

Involuntární eutanazie

Involuntární eutanazie je eutanazie provedená na lucidní osobě, která o ni nepožádá, či o jejím provedení není informována, či ji dokonce odmítne. Jedná se například o, v dávné minulosti zjevně častější, usmrcení těžce raněného vojáka.

Eutanazie pohledem českého práva

Právní kvalifikace eutanazie závisí na její formě a dalších rozhodných okolnostech. Dovolenost či nedovolenost (respektive trestnost) různých forem eutanazie se tedy dovozuje z ustanovení trestního zákoníku o zabití, vraždě a neposkytnutí pomoci; a ustanovení zákona o zdravotních službách o souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb a o dříve vysloveném přání.

Nepřímá eutanazie, tedy situace kdy smrt pacienta je vedlejším následkem léčby, nezakládá odpovědnost na straně lékaře, jelikož se jedná o postup lege artis.

Také upuštění od tzv. marné léčby, tedy od léčby, která již nepřináší žádný prospěch, pouze oddaluje pacientovu smrt, není trestným činem. Toto však není považováno za eutanazii.

Obdobně také nelze hovořit o eutanazii v případě kdy pacient s léčbou nesouhlasí. Pacient totiž v souvislosti s léčbou musí poskytnout informovaný souhlas (pokud to jeho stav dovolí), pakliže léčbu odmítne, učiní o tom písemné prohlášení – revers. Pacient dále může souhlas s léčbou apriori vyloučit díky institutu dříve vysloveného přání, pro případ, že by se ocitl ve stavu, který by mu nedovoloval takto rozhodnout ad hoc.

Naproti tomu provedení ostatních forem eutanazie se podle českého práva posoudí, v závislosti na okolnostech případu, jako vražda, zabití, či neposkytnutí pomoci.