Ústava
Ústava je základním zákonem státu, který je v ČR účinný již od 1. 1. 1993, tedy ode dne, kdy se ČR stala samostatným státním útvarem. Ústava je odrazem dosaženého konsenzu ve společnosti mezi hlavními silami účastněnými na tvorbě a přijímání ústavy, je výsledkem různorodých sil a kompromisů, má zabránit vnitřní rozpornosti, hodnoty musí být konzistentní, provázané a mají tvořit jeden celek.
Obsah
Členění
Ústava ČR se člení na preambuli a 8 hlav. V době jejího přijetí obsahovala 113 článků, ale čl 103 byl vypuštěn (s účinností od 1. 1. 2000 - ÚZ č. 347/1997 Sb.). Články jsou dále členěny na odstavce a písmena. Formální strukturou Ústavy je její vnitřní uspořádání, posloupnost jejích částí, členění a rozdělení textu.
Systematika Ústavy
- Preambule
- Základní ustanovení (čl. 1-14)
- Moc zákonodárná (čl. 15-53)
- Moc výkonná (prezident: čl. 54-66; vláda: čl. 67-80)
- Moc soudní (čl. 81-96, Ústavní soud: čl. 83-89; soudy: čl. 90-96)
- Nejvyšší kontrolní úřad (čl. 97)
- Česká národní banka (čl. 98)
- Územní samospráva (čl. 99-105)
- Přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 106-113)
Koncepce demokratického právního státu
- založena na vázanosti státu právem, na podřízení činnosti státu Ústavě a publikovaným zákonům na jejím základě, které nepůsobí retroaktivně, zajišťují kontrolované fungování odpovědných orgánů veřejné moci
- stát zároveň zajišťuje všem jednotlivcům rovnost svobody v právním smyslu
- vázanost státní moci úctou k právům a svobodám člověka a občana a jejich soudní ochrana
- státní moc lze uplatňovat v mezích, v případech a způsoby které stanoví zákon
- služba státní moci všem občanům
- každý může činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá
- zákaz újmy na právech pro uplatňování základních práv a svobod
- oddělení politických stran a hnutí od státu a jejich volná soutěž respektující základní demokratické principy
- kontrola ústavnosti a zákonnosti
- politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny a respektují ochranu menšin
- právo na přístup k nezávislému soudu
- znaky: demokracie a suverenita lidu, legalita a legitimita, dělba moci, svrchovanost ústavy a zákonů, právní jistota, ústavní princip rovnosti, úcta k lidským právům a existence záruk základních práv a svobod
Preambule
- "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky"
- Je úvodní, vstupní částí k Ústavě. Obsahuje 2 části: rekapitulační a programově manifestační (proklamační). Je prostředkem výkladu Ústavy, je neoddělitelnou součástí ústavy, zdůrazňuje občanský princip. Není zde zmínění o Bohu – ČR je laický stát s náboženskou neutralitou, nesmí se vázat na žádnou ideologii. Obsahuje princip rovnoprávnosti a úcty k lidským právům a svobodám. Hlavním autorem je Václav Havel.
Základní ustanovení
- Čl. 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
- základní článek s ústavní charakteristikou státu
- Česká republika = název i forma státu
- suverenita – výlučnost, nezávislost, neomezenost státní moci; není součástí jiného státu, moc je nedělitelná, nemůže být beze změny ústavy přenesena na nadnárodní orgány
- jednotný stát – vylučuje jiné státní uspořádání, území se může členit, ale nesmí vzniknout jednotky se státní povahou
- Čl. 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
- Lid je zdrojem veškeré státní moci – legitimace moci, svrchovanost lidu
- vláda lidu, lidem, pro lid
- žádná část lidu nemůže být vyloučena a nikdo si nemůže přisvojit část moci jako výlučnou
- lid má prvotní kreační pravomoc, není od jiného orgánu odvozena
- lid vykonává moc přímo nebo prostřednictvím volených zástupců
- suverénní lid je mocí ustavující
- právo na odpor proti státní moci, která jeho suverenitu potlačuje
- Čl. 3
Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
- Čl. 4
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
- Čl. 5
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
- Čl. 6
Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.
- Čl. 7
Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
- Čl. 8
Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.
- Čl. 9
(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
- Čl. 10
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
- Čl. 10a
(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.
- Čl. 10b
(1) Vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci uvedené v čl. 10a.
(2) Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády.
(3) Zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek, může svěřit výkon působnosti komor podle odstavce 2 společnému orgánu komor.
- Čl. 11
Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.
- Čl. 12
(1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.
(2) Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.
- Čl. 13
Hlavním městem České republiky je Praha.
- Čl. 14
(1) Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.
(2) Státní symboly a jejich používání upraví zákon.
- ↑ JIRÁSEK Jiří a kol. - Ústavní základy organizace státu