Ronald Dworkin
Ronald Dworkin (1931-2013) byl americký právník a filosof. Po studiích na Harvardu a Oxfordu působil jako asistent soudce Federálního odvolacího soudu a právník. Od roku 1962 se plně věnoval akademické dráze, nejprve na Yale Law School, poté na Oxfordu a velkou část akademické kariéry strávil na univerzitě v New Yorku. Mezi Dworkinovy nejznámější práce patří soubor esejů Taking Rights Seriously (1977) či monografie Law‘s Empire (1986) a Justice for Hedgehogs (2011).
Dworkinovo pojetí práva
Svou obecnou teorii práva (právní filosofii) zformuloval Dworkin jako polemiku s anglosaským pozitivismem a utilitarismem (Bentham, Austin, Hart). Tyto pohledy na právo podle něj odmítají myšlenku, že jedinec může mít vůči státu individuální práva, která předcházejí právům, jež stát občanům přizná. Taková práva existují nezávisle na státu a vycházejí z přirozeného, všem náležejícího, práva na rovnou pozornost a úctu. Dworkin nesouhlasí s argumentem, že pro nemožnost důkazu jejich existence se jich není možno dovolávat. Poukazuje při tom na tzv. hard cases (obtížné případy), kdy není jasné, jaká práva stranám sporu náleží, přesto se jich strany dovolávají a soudci jimi následně odůvodňují svá rozhodnutí.
Hard case
Podle Dworkina existují dva základní typy právních případů. Většinou soudci rozhodují tzv. easy cases, tedy jednoduché případy aplikace práva. Takovou kauzu lze jednoduše podřadit pod již existující právní pravidlo obsažené v zákoně či precedentu. Neshoda mezi soudci může panovat pouze v otázce, jak daný zákon či precedent zní. Dworkin hovoří o empirické neshodě, kterou lze vyřešit nahlédnutím do příslušného pramene práva.
Složitější situace nastává v případě tzv. hard cases, tedy případů, na které nelze v pozitivním právu nalézt jednoznačnou odpověď. Zatímco pozitivisté tvrdí, že v těchto případech soudce právní pravidlo vytváří, Dworkin zastává stanovisko, že soudce jej s pomocí právních principů nalézá. Vytvoří-li totiž takto soudce určité právní pravidlo, pak jej retroaktivně použije na případ, který se udál v době, kdy nikdo o existenci daného pravidla nevěděl. Pokud ale soudce v daném případě právní pravidlo nalézá v již existujících právních principech, pak se o retroaktivní právotvorbu podle Dworkina nejedná.
Může dojít k situaci, kdy dva soudci dospějí při nalézání práva k odlišným závěrům. V tomto případě hovoříme o teoretické neshodě. Soudci se v takovém případě obvykle neshodnou už v samotném pojmu práva, tedy v otázce, co vše lze považovat za právo a co vše tedy bude pro posouzení daného případu rozhodující. Dworkin tvrdí, že součástí práva jsou i ty principy, které nejsou v přímo pozitivním právu zakotveny. Doslovný výčet těchto principů nelze podle Dworkina podat, protože se mění s vývojem společnosti.
One-right answer theory
Rozhoduje-li soudce tzv. hard case, nemá k dispozici apriorní jednoznačné správné řešení a záleží tedy na jeho úvaze, jaké právo vytvoří, tedy jak rozhodne. Proti této tezi staví Dworkin teorii jedné správné odpovědi, podle které i v případě hard cases vycházíme z předpokladu, že správná odpověď existuje. Závěr, že žádná správná odpověď neexistuje, má podle Dworkina stejné praktické důsledky, jako tvrzení, že odpověď A je správná nebo non-A. I takový závěr je odpovědí, v určitých případech i správnou, a povede soudce k určitému rozhodnutí.
Pravidla, principy, politiky
Dworkin kritizuje pozitivistické teorie práva, když tvrdí, že jsou konstruovány jako modely systému pravidel. Podle něj se však v právu vyskytují i další standardy, které se od pravidel liší svou logickou strukturou. Jedná se o principy a politiky. Principy obvykle vedou k naplňování určitých morálních požadavků (spravedlnost, slušnost), politiky vytyčují určitý ekonomický, politický či společenský cíl. Sám však připouští, že rozdíl mezi nimi není v některých případech zřetelný a oba standardy nazývá souhrnně principy.
Rozdíl mezi pravidly a principy
Mezi pravidly a principy v širším slova smyslu panuje dle Dworkina logický rozdíl. Pravidla se používají formou vše, nebo nic. Jinak řečeno, jsou-li splněny podmínky, o kterých pravidlo hovoří, pravidlo platí. Jako příklad Dworkin uvádí pravidlo baseballu.
Pravidla baseballu říkají, že měl-li pálkař tři neúspěšné pokusy (ang. strikes), jde ven. Rozhodčí nemůže zároveň uznat, že takové pravidlo baseballu skutečně platí, a zároveň rozhodnout, že takový pálkař ven nejde.
Principy oproti tomu nestanovují podmínky, za kterých by měly být použity. Spíše utvářejí hledisko, ze kterého bude soudce případ posuzovat a poskytují důvody pro rozhodování.
Říkáme, že naše právo respektuje princip, podle něhož nikdo nesmí mít prospěch z vlastního protiprávního jednání; tím však nechceme říct, že právo nikdy nepřipouští, aby někdo měl prospěch z protiprávního jednání… Věc se má tak, že z vlastního protiprávního jednání často lidé prospěch mají, a to v naprosté shodě s právem. Nejznámějším případem je vydržení práva k nemovitým věcem.
Druhý rozdíl se objevuje, dostanou-li se dvě pravidla či dva principy do kolize. Při posuzování v kolizi stojících principů zvažujeme, kterému z nich je třeba dát v dané situaci přednost. Principy mezi sebou tedy poměřujeme. Tím, že jeden v dané chvíli převáží, neztrácí ten druhý svou platnost. U pravidel je tomu jinak. Dostanou-li se dvě pravidla do kolize, může platit pouze jedno z nich. Nejedná se zde o poměřování kolidujících pravidel, ale o aplikaci nějakého třetího pravidla, které určí, jaké pravidlo v dané situaci platí (např. lex posterior derogat legi priori).
