Gustav Radbruch
Pozdější profesor trestního práva a právní filosofie či ministr spravedlnosti Gustav Radbruch (1878-1949) se v mládí rozhodl pro studium právní vědy. Rok po promoci se habilitoval v Heidelbergu jako docent a strávil zde podstatnou část své akademické kariéry. Zúčastnil se bojů první světové války. Způsob, jakým na počátku 20. let zasáhl do událostí provázejících tzv. Kappův puč, mu získal oblibu u sociálních demokratů, za něž se následně stal poslancem Bundestagu i ministrem spravedlnosti. Po roce 1933 musel opustit univerzitu. V roce 1945 se spolu s filosofem Karlem Jaspersem podílel na obnově univerzity v Heidelbergu a částečně změnil svůj pozitivistický přístup k právu, když v časopisovém článku formuloval myšlenku o řešení konfliktu mezi spravedlností a právní jistotou, známou jako Radbruchova formule.[1]
Účely v právu
Problematiku účelů se v právní vědě poprvé výrazněji objevuje v díle Rudolfa von Jheringa, který hovoří o účelu práva a má přitom na mysli mír v rámci určitého společenství. Tento účel se pak v díle Gustava Radbrucha rozpadá do tří základních účelů v právu: spravedlnosti, obecného blaha a právní jistoty.[2]
Právo je podle Radbrucha skutečností, jejímž smyslem je sloužit ideji práva. Ideou práva je pro něj spravedlnost. Právo by mělo sloužit spravedlnosti. Základním účelem, který se v právu projevuje, je tedy spravedlnost.[3]
Spravedlnost ale říká pouze: se stejným se má zacházet stejně. K realizaci tohoto požadavku je však potřeba určit:
1) jak budeme určovat, kdo je stejný a kdo odlišný (tedy otázka hledisek odlišování)[4]
2) o jaké zacházení má vlastně jít.[5]
Sama o sobě je spravedlnost jen prázdnou formou, proto k ní podle Radbrucha přistupuje další účel – obecné blaho (někdy také účelnost).[6]
Obecné blaho (účelnost) vyplňuje naznačenou obsahovou prázdnotu spravedlnosti. Podle Radbrucha se jedná o jakousi hodnotovou stránku práva. Za základ si bere triádu posledních hodnot: dobro, pravdu a krásu. S tím, že druhé dvě hodnoty jsou částmi té první. Dobro může být individuální nebo kolektivní, což se pak odráží v odlišování hodnot individuálních a kolektivních. Pravda a krása jsou vyjádřeny v hodnotách kulturních (vědecké objevy, umělecká díla). Mezi těmito třemi druhy hodnot v právu existuje napětí. Na otázku, které z hodnot dát přednost, není podle Radbrucha jednoznačná odpověď. Vždy záleží na hodnotovém systému toho, kdo rozpor posuzuje. Relativismus je tak základem Radbruchova právního pozitivismu.[7]
"Zavazující síla pozitivního práva může být založena na pouze a právě na té skutečnosti, že správné právo není rozpoznatelné, ani prokazatelné…(vynecháno autorem textu). Poněvadž není možné určit, co je spravedlivé, musí se stanovit, co má být po právu. Namísto aktu pravdy, který je nemožný, se stává nezbytným akt autority. Relativismus vede k pozitivismu."
Odtud vede cesta k třetímu účelu v právu, kterým je právní jistota. Lze ji chápat jako určitou stabilitu, kterou právo ve společnosti zajišťuje. Na právo pak klade požadavky poznatelnosti, srozumitelnosti, či obecnosti, ale také jeho předvídatelné aplikace.[8]
"Pro soudce je pracovní povinností přivést v platnost platnou vůli zákona, obětovat vlastní právní cítění autoritativnímu příkazu práva, ptát se pouze, co je právo, a nikdy, zda je také spravedlivé… Avšak jakkoli nespravedlivě svým obsahem by se právo mohlo utvářet – ukázalo se, že pořád naplňuje již svou přítomností účel, a to právní jistotu. Soudce tím, že se podrobuje zákonu bez ohledu na jeho spravedlnost, tudíž není přesto poplatný pouze nahodilým účelům libovůle. I když, protože tomu tak chce zákon, přestává být služebníkem spravedlnosti, zůstává ještě vždy služebníkem právní jistoty."
Radbruchova formule
V roce 1946 vyšel v německém právnickém časopise Radbruchův článek Zákonné neprávo a nadzákonné právo (Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht). Reagoval zde na argumenty uváděné v případech týkajících se případného potrestání za jednání, které bylo sice v souladu s nacistickými zákony, ale podle slov argumentujících v rozporu se základními principy spravedlnosti. Radbruch se pokusil tyto případy zařadit do svého filosofického systému. Viděl v nich konflikt mezi spravedlností a právní jistotou.[9]
"Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případů, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako nepatřičné právo musí spravedlnosti ustoupit."
Nejedná se jen o způsob řešení kolize právní jistoty a spravedlnosti, ale Radbruch zde zároveň řeší i otázku, jak se vyrovnat s extrémně nespravedlivým či nemorálním právem. Podobné otázky obvykle řeší soudy po přeměně státního režimu z totalitního na demokratický.[10] Radbruchovo řešení je označováno jako judiciální cesta. Záleží na soudci, zda dovede dostatečně přesvědčivě zdůvodnit extrémní nespravedlnost práva (zákona, ale i rozsudku),[11] aby je mohl prohlásit za neplatné ex tunc. Další možnost představuje tzv. legislativní cesta spočívající v přijetí retroaktivního zákona, kterou zastával např. oxfordský profesor H. L. A. Hart.[12]
Radbruchova formule byla některými autory kritizována. H. L. A. Hart vyčítal Radbruchovi určitou neupřímnost, když prohlašováním práva za neprávo jen zastíráme odmítání takového práva z morálních důvodů.[13] Český právní teoretik Tomáš Sobek zase poukazuje na Radbruchovu snahu omluvit jednání nacistických soudců odkazem na údajný zákonný pozitivismus, který měl ovládat německé právní myšlení za nacistického režimu, ač realita byla trochu jiná.[14]
- ↑ HANUŠ, Libor. Gustav Radbruch – o napětí mezi účely práva a hledání míry věcí. In: RADBRUCH, Gustav. O napětí mezi účely práva. V českém jazyce 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 17-24.
- ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 132.
- ↑ RADBRUCH, Gustav. Rechtsphilosophie. 2. Auflage. Heidelberg: C. F. Müller Verlag: 2003. s. 34. Český překlad dle HANUŠ. Gustav Radbruch…, s. 17.
- ↑ K tomu viz např. kapitolu Spravedlnost a akceptace hledisek odlišování (hledání ústavněprávní), nabízející z tohoto pohledu významné judikáty Ústavního soudu ČR. In: HOLLÄNDER. Filosofie práva, s. 364-367.
- ↑ Řekne-li nám někdo, chovej se stejně ke všem starým lidem, neříká nám tím, jestli jim máme uvolnit místo v tramvaji, nebo ukrást tašku s nákupem. Požaduje pouze stejné chování ke stejným (v tomto případě ke starým lidem).
- ↑ RADBRUCH, Gustav. O napětí mezi účely práva. V českém jazyce 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2012. s. 61-62.
- ↑ RADBRUCH. O napětí…, s. 88.
- ↑ RADBRUCH, Gustav. Rechtsphilosophie. 2. Auflage. Heidelberg: C. F. Müller Verlag: 2003. s. 84. Český překlad citován dle: HOLLÄNDER. op. cit., s. 338.
- ↑ RADBRUCH. O napětí…, s. 130.
- ↑ K tomu viz Fullerovo podobenství Problém odporného udavače. In: FULLER, Lon L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998. 229 s.
- ↑ Viz nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 281/97, ze dne 17.1.2001.
- ↑ HOLLÄNDER. op. cit., s. 89.
- ↑ HART, H. L. A. Pojem práva. V čes. jaz. 2. vyd. Praha: Prostor, 2010. s. 205.
- ↑ SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. s. 268-271.
