Individuální právní akt

Individuální právní akt je obecným pojmem, který označuje rozhodnutí soudu nebo správního orgánu. Vzniká v procesu autoritativní aplikace práva, během kterého orgán veřejné moci posuzuje konkrétní skutkový stav, hledá v právním řádu normu, pod níž by bylo možné jej podřadit a následně v souladu s touto normou rozhoduje.

Individuální a normativní právní akt

Pro orgány veřejné moci je charakteristické mocensky nadřazené postavení vůči jednotlivci, které se projevuje možností přiznávat mu práva a ukládat mu povinnosti. Základními dvěma způsoby, jak to činí, je vydávání normativních a individuálních právních aktů. Vydání normativního právního aktu (např. zákona) je tvorbou práva. Normativní právní akt stanoví obecná pravidla pro neurčitý okruh adresátů. Individuální právní akt oproti tomu určí práva a povinnosti konkrétním účastníkům řízení a jeho vydání je součástí procesu aplikace práva.

Náležitosti individuálního právního aktu

Individuálním právním aktem (dále jen IPA) mohou být různé typy rozhodnutí, např. rozsudek, usnesení, platební rozkaz či exekuční příkaz. Každý z nich by měl obsahovat následující náležitosti:

- Záhlaví – někdy také nazývané „hlavička“, podává základní informace o daném IPA. Je zde specifikován orgán, který daný IPA vydal, typ tohoto IPA a rovněž jsou zde uvedeni účastníci řízení. - Výrok (enunciát) – je zásadní částí IPA. Soud nebo správní orgán v něm vyslovuje samotné rozhodnutí, kterým ukládá práva a povinnosti účastníkům řízení. - Odůvodnění – soud nebo správní orgán musí také vysvětlit, jak a proč k vyslovenému výroku dospěl. Odůvodnění bývá obvykle, zvlášť u soudních rozhodnutí, nejrozsáhlejší částí individuálního právního aktu. - Poučení o možnosti podat opravné prostředky – v této části, která se nachází vždy na konci příslušného individuálního právního aktu, soud nebo správní orgán sděluje účastníkům řízení, jaké mají možnosti, pokud s daným IPA nesouhlasí (odvolání, odpor).

Významné okamžiky v „životě“ individuálního právního aktu

Pomyslným narozením individuálního právního aktu je okamžik, kdy jej příslušný soud nebo správní orgán vydá. Od tohoto okamžiku začíná běžet lhůta (časový úsek určený pro uplatnění práva), ve které mohou účastníci řízení podat řádné opravné prostředky.

Právní moc

Po uplynutí této lhůty nabývá individuální právní akt právní moci. To má za následek, že se stává nezměnitelným a závazným pro strany řízení. Zároveň je také nabytím právní moci IPA daná věc definitivně rozhodnutá, rei iudicatae, a v rozsahu výroku rozhodnutí už nemůže být o této věci rozhodováno znovu (ne bis de eadem re – ne dvakrát v téže věci). Jedinou možností, jak takové rozhodnutí ještě zvrátit, je podání mimořádných opravných prostředků, např. dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona.

Vykonatelnost

Dalším významným okamžikem je vedle nabytí právní moci i nabytí vykonatelnosti. Jedná se takovou vlastnost individuálního právního aktu, která může nastat současně s nabytím právní moci, nicméně obě tyto vlastnosti IPA je třeba odlišovat. Vykonatelnost IPA totiž představuje možnost vynutit splnění individuálním právním aktem uložené povinnosti. Časté jsou situace, kdy je IPA vykonatelný, až po uběhnutí určité doby od nabytí právní moci. Tuto dobu má povinný - ten komu IPA ukládá povinnost - na dobrovolné splnění své povinnosti. Pokud tak neučiní, může být ke splnění povinnosti nucen v rámci exekučního řízení. Lze se setkat i s možností, že je IPA vykonatelný dříve než nabude právní moci.

Vadný a nicotný individuální právní akt

Z různých důvodů může nastat situace, že individuální právní akt bude trpět určitými vadami. Podle toho, jak závažné tyto vady jsou, rozlišujeme vadné a nicotné právní akty. U vadných právních aktů platí presumpce správnosti, což znamená, že předpokládáme jejich správnost, dokud není soudem vyslovena jejich nesprávnost. K tomu, aby tak soud učinil, musí být podnícen podáním opravného prostředku.

Opravné prostředky dělíme na řádné (např. odvolání) a mimořádné (např. dovolání, žaloba pro zmatečnost). Rozdíl spočívá v tom, zda je opravným prostředkem napadnuto rozhodnutí, které ještě nenabylo právní moci (řádné opravné prostředky), nebo takové, které už pravomocné je (mimořádné opravné prostředky).

Nicotné právní akty, někdy také nazývané paakty, jsou takové, které vydá orgán, který k tomu nemá pravomoc nebo dokonce subjekt, který orgánem veřejné moci vůbec není. Z tohoto důvodu se o individuální právní akt nejedná a z hlediska práva neexistuje. V České republice by paaktem byl třeba i rozsudek ukládající obžalovanému trest smrti, protože podle čl. 6 odst. 2 Listiny je trest smrti nepřípustný a žádný soud tak nemá pravomoc jej udělit.

Druhy právních aktů

Individuální právní akty můžeme dělit podle různých hledisek. Nejvýznamnějším z nich je dělení podle účinků, které individuální právní akt vyvolává.

Rozlišujeme tak konstitutivní individuální právní akty, které svým samotným vznikem zakládají, mění, nebo ruší práva a povinnosti (např. rozsudek o rozvodu manželství). Tato práva a povinnosti jsou pak založena, změněna či zrušena od okamžiku, kdy je příslušný orgán vydal (lat. ex nunc – od nynějška).

Deklaratorní individuální právní akty oproti tomu pouze stvrzují, že zde nějaká práva či povinnosti již jsou. Tuto jejich existenci pak deklarují od okamžiku, kdy právo či povinnost vznikla (lat. ex tunc – od tehdy). Příkladem deklaratorního právního aktu je třeba osvědčení o státním občanství.