Druhy ústav
Obsah
- 1 Ústavy právní a faktické[1]
- 2 Ústavy v materiálním, formálním a ideálním smyslu[2]
- 3 Ústavy rigidní a flexibilní[2]
- 4 Ústavy psané a nepsané[1]
- 5 Ústavy reálné a fiktivní[1]
- 6 Ústavy původní a přenesené[1]
- 7 Ústavy revoluční, dohodnuté a oktrojované[1]
- 8 Ústavy monolegální a polylegální[2]
- 9 Ústavy trvalé a prozatímní, úplné a částečné[2]
- 10 Použitá literatura
Ústavy právní a faktické[1]
Každý stát má nějakým způsobem formulovanou ústavu, protože každý stát má mocenské uspořádání. Ústavou faktickou je cokoliv, co určuje chování subjektů v rámci mocenských vztahů, tedy různé dohody, zvyklosti, obyčeje, náboženství a podobně. Právní ústava je zaznamenání mocenských vztahů v různých pramenech práva, tedy formálně upravené ústavní zřízení.
Ústavy v materiálním, formálním a ideálním smyslu[2]
Ústavu v materiálním smyslu tvoří veškerá právní pravidla, která upravují ústavní materii bez ohledu na to, zda se nachází přímo v Ústavě, nebo v obyčejném zákoně. Základním vymezením ústavy v materiálním smyslu jsou vztahy:
- stát a ústava – označení nejvyšších státních orgánů, způsoby jejich formování a jejich vztahy
- ústava a právo – regulace tvorby právních norem
- ústava a společnost – odraz skutečných mocenských poměrů
- ústava a politika – souhrn politických institucí země
Ústavou ve formálním smyslu se rozumí právní dokument, který upravuje otázky ústavní materie a vyznačuje se vyšší právní silou. Jedná se o základní zákon státu. Protože vznikají spory o to, zda označení ústava je skutečně správné, vznikl termín ústava v ideálním smyslu, což znamená, že ústavou může být jen takový právní akt, který splňuje určité požadavky. Obecně se má za to, že společnost, ve které není zajištěna záruka práv a upravena dělba moci, nemá žádnou ústavu.
Ústavy rigidní a flexibilní[2]
Jako rigidní jsou označovány ústavy, které lze měnit pouze složitějším způsobem než zákony obyčejné. Nejčastěji je třeba větší množství hlasů zákonodárců, než je tomu u běžného zákona. Naopak ústavu flexibilní lze měnit obyčejným zákonem. V České republice je ústava rigidní (podle čl. 39 odst. 4 Ústavy).
Ústavy psané a nepsané[1]
Jestliže je ústava tvořena jedním nebo více psanými dokumenty, jedná se o ústavu psanou. Ústava tvořená jen jedním dokumentem se nazývá ústava monolegální. Dále existují státy, kde existuje ústava a mimo ni i ústavní zákony či státy, kde existuje více ústavních zákonů a ani jeden z nich nenese název ústava. V některých státech neexistuje ani ústava, ani ústavní zákony, nýbrž jen zákony běžné, které upravují ústavněprávní otázky.
Ústava, která je tvořena nejen psanými dokumenty, ale i dalšími formami práva, jako jsou historické dokumenty, obyčeje či precedenty, se nazývá ústava nepsaná.
Ústavy reálné a fiktivní[1]
Pokud stav, který je popsán v ústavě, přibližně odpovídá skutečnosti, jedná se o ústavu reálnou. Jestliže je ale v ústavě popsáno něco jiného, než jaký je skutečný stav, mluvíme o ústavě fiktivní. Typickým příkladem fiktivní ústavy je Ústava 9. května z roku 1948.
Allard K. Lowenstein zpracoval klasifikaci ústav zvanou ústavní ontologie. Rozlišuje tři druhy ústav:
- normativní – ústava odpovídá skutečnému stavu, politický proces probíhá podle norem v ní obsažených
- nominalistická – ústava platí, ale nepoužívá se
- sémantická – ústava se realizuje, ale je upravena pouze v zájmu držitele moci
Ústavy původní a přenesené[1]
V případě, že se platnost ústavy přenese na jiné území, mluvíme o ústavě přenesené. Za původní ústavu se považuje ústava nově vytvořená, ale jako původní ústavu lze chápat také jakoukoliv ústavu, protože vždy je její znění v novém státě a zakotvení ve společenských vztazích původní.
Ústavy revoluční, dohodnuté a oktrojované[1]
Ústavy oktrojované jsou ústavy vyhlášené panovníkem nebo jiným nositelem mocenské autority. Dohodnuté ústavy jsou výsledkem společné dohody vládnoucích sil a ústavy revoluční byly prosazeny vítěznou třídou po úspěšné revoluci.
Ústavy monolegální a polylegální[2]
Monolegální jsou ústavy, které jsou tvořeny jediným dokumentem. Takových ústav je naprostá většina. Zbývající jsou tvořeny více dokumenty, jsou tedy polylegální. Sem spadá i Ústava České republiky.
Ústavy trvalé a prozatímní, úplné a částečné[2]
Ústavy trvalé jsou vytvořeny, aby platily trvale, zatímco prozatímní mají za úkol pouze dočasně upravit poměry ve státě. Obvykle se jich používá v mezidobí, než bude svoláno ústavodárné shromáždění. Takové ústavy upravují pouze fundamentální otázky.
V souvislosti s tímto dělením lze ústavy také rozčlenit na ústavy úplné, které řeší všechny otázky ústavní materie a ústavy částečné, které se zabývají na přechodnou dobu pouze tím nejnutnějším.
Použitá literatura
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2011, 370 s. ISBN 978-80-904083-8-8.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
