Formula (v římském soudním procesu)
Z Iurium Wiki
Verze z 8. 10. 2017, 12:42, kterou vytvořila M.svobodova (diskuse | příspěvky)
V Římském právu rozlišujeme 3 druhy soudních procesů: legisakční, formulový a kogniční. Formula neboli concepta verba (slovní shrnutí) byla neodmyslitelnou součástí procesu formulového. Jednalo se o text, který byl dosavadním posouzením materiálů, na konci se vždy nacházel příkaz k odsouzení či osvobození.
Hlavní části formule
Datio iudicis
- Na začátku se vždy nacházelo jmenování soudce, tedy věta, která určovala, kdo jím bude. Soudcem nemohla být osoba duševně nemocná, hluchá, němá, nedospělá a žena. Soudce si strany vybírali z jmen soudců v albu. Pokud se nemohli dohodnout byl soudce určen.
- Soudce byl důležitý pro druhou část procesu, pro něj je psána formula, aby věděl, jak postupovat.
Datio iudicis mohlo například znít: Titius budiž soudcem!
Intentio
- Patrně nejdůležitější část žalobní formule, jelikož zde byl konkretizován předmět sporu, základ žaloby. Dle typu intence je možné formule dělit:
- Actiones in ius conceptae – sepsané podle platného práva
- Actiones in factum conceptae – stylizované dle faktického stavu jak jej vylíčily strany, v tomhle případě se dovolávali ochrany in factum, kterou poskytoval pouze praetor.
- Zvláštním druhem praetorem vytvořených žalob byly žaloby s fikcí – actiones ficticiae. Tato žaloba se uplatňovala v případě, kdy aplikaci bránila nějaká skutečnost či naopak chybějící část skutečnosti. Praetor dal v takové situaci pokyn, aby si skutečnost odmyslel nebo naopak přimyslel.
Condemnatio
- Příkaz k odsouzení či naopak k osvobození. V případě odsuzujícího rozsudku se jednalo o condemnatio pecuniaria – Kondemnace na peněžní sumu. Kondemnace mohla být dvojího druhu:
- condemnation certa – šlo o vymáhání určité peněžní sumy, tedy vázala se přímo na condemnatio pecuniaria
- condemnation incerta – zde jde o vymáhání neurčité sumy, o její výši má rozhodnout soudce, ale mohla být stanovena maximální částka, kterou nemohl přesáhnout
Vedlejší části formule
Demonstratio
- Jejím smyslem bylo uvést právní důvod, kauzu žaloby. Používala se zejména v momentech, kdy pomocí intence nešlo přesně specifikovat žalobní formuli. Často to bývalo v případech, kdy se jednalo o žaloby bonae fidei.
Praescriptio pro actore
- Jednalo se o část žaloby, která specifikovala vymáhaný nárok, intentio a demonstratio následovali až po tomto omezení nároku.
Adiudicatio
- Šlo o část formule, která obsahovala zplnomocnění soudce, aby věc přisoudil jedné z procesních stran.
Exeptio
- Námitka představovala procesní institut zaměřený proti žalobě, jejím cílem bylo vyloučit tvrzení obsažené v intentio či condemnatio. Jednalo se tedy o prostředek obrany žalovaného. Ve struktuře formule se nacházela právě mezi intentio a condemnatio.
- Dělení námitek
- Podle právního základu
- Civilní námitky – např. proti Actio Publiciana
- Praetorské námitky – např. proti rei vindicatio
- Z hlediska použitelnosti v závislosti na plynutí času
- Exceptiones perpetuae – žaloby které mohly být uplatněny kdykoli, jejich platnot nebyla časově omezená
- Exeptiones temporales – poskytovali žalovanému ochranu jen na určitou dobu
- Z hlediska úpravy v praetorském ediktu
- Exceptiones propositae – výslovně řečené v praetorském ediktu
- Exceptiones utiles, in factum – udělované praetorem pro konkrétní případ
- Z hlediska věcného obsahu
- Námitky na uplatnění hmotněprávní vady žaloby, které odnímaly účinnost tvrzení žalobcovy intentio
- Exeptiones s obsahem, kterým bylo tvrzení procesní vady žaloby
- Podle právního základu
Autoři článku: M.svobodova (Monika Svobodová)