Právní povaha lidského těla a jeho částí

Soukromoprávní úprava vychází z § 493 OZ, který stanovuje, že „Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.“ Tímto je zaručeno, že je člověk subjektem, nikoliv objektem práv, a že je tedy nadán způsobilostí k právům a povinnostem a způsobilostí k právním úkonům. Lidské tělo představuje jeden z chráněných statků osobnostních; jeho ochrana tak spadá pod práva osobnostní. Ochrana ve stejném právním režimu je zaručena také po smrti člověka, protože „Lidské tělo či jeho části se […] nestávají věcí ani po smrti člověka,“ a „zásah do mrtvého lidského těla (tak) představuje zásah do osobnostních práv.“ Z podstaty věci však po smrti odpadávají z práva na ochranu integrity aspekty ochrany ze své povahy spjaty pouze živým člověkem (například právo na život či zdraví) a jeho nositelem se stává osoba zemřelému blízká.

Veřejnoprávní ochrana mrtvého těla společně s nakládáním s ostatky je upravena zejména v zákoně o zdravotních službách a zákoně o pohřebnictví.

Dle § 4 zákona o pohřebnictví platí, že „S lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky musí být zacházeno důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku.“ Zákon o zdravotních službách pak svojí úpravou nakládání s tělem zemřelého navazuje na OZ, který v § 113 odst. 2 stanovuje, že „Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.“ Dle § 113 odst. 1 totiž platí totiž, že „Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem.“ Posmrtná pitva bude tedy u člověka provedena pouze s jeho za života provedeným informovaným souhlasem. V § 88 ZZS o druzích pitev je však založena výjimka v podobě patologicko-anatomické a zdravotní pitvy, které jsou prováděny i bez souhlasu zemřelého. Dle § 88 odst. 1 písmene a) a b) se patologicko-anatomická pitva provádí „za účelem zjištění základní nemoci a dalších nemocí, komplikací zjištěných nemocí a k ověření klinické diagnózy a léčebného postupu u osob zemřelých ve zdravotnickém zařízení smrtí z chorobných příčin,“ zatímco zdravotní pitva je prováděna „za účelem zjištění příčiny smrti a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí u osob, které zemřely mimo zdravotnické zařízení nebo v něm náhlým, neočekávaným nebo násilným úmrtím, včetně sebevraždy.“

Vzhledem k právní povaze částí lidského těla hraje roli také § 112 OZ, z něhož vyplývá, že pokud se jedná o části lidského těla, „které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují,“ zákon u nich stanovuje fikci věci movité. Mezi takové části lidského těla patří například vlasy či nehty nebo také sperma, neboť závěr Nejvyššího soudu, že „genetický materiál, a to i když byl od těla oddělen, není věcí v právním smyslu“ je již považován za částečně překonaný.

Nakládání s lidským tělem a jeho částmi

Z povahy věci se lidské tělo ani jeho části nemohou stát předmětem majetkového prospěchu. V případě, že se lidské tělo či jeho části stanou předmětem smluvního vztahu, byl založen důvod k absolutní neplatnosti takové smlouvy. Pojetí zákazu komercionalizace lidského těla a jeho částí, českému právnímu řádu vlastní, vychází z kapitoly VII. „Zákaz finančního prospěchu a nakládání s částmi lidského těla“ právně závazné Úmluvy o lidských právech a biomedicíně přijaté v 90. letech 20. století na poli Rady Evropy. Vtělen je tento princip do právního předpisu veřejného práva – zákona o zdravotních službách, konkrétně do odst. 7 § 81 ZZS:

Použití části těla pacienta nebo tělo zemřelého, včetně odebraných částí z těla zemřelého, nemůže být pro nikoho zdrojem finanční ani jiné náhrady, popřípadě jiných výhod. To nebrání poskytnutí úhrady účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů vzniklých v přímé souvislosti s nakládáním s částí těla pacienta nebo tělem zemřelého, včetně částí z těla zemřelého, to je s jejich opatřováním, vyšetřením, skladováním a zpracováním.

Pro části lidského těla, které OZ v § 112 vymezuje jako ty, na něž lze nahlížet jako na věci movité však platí, že je možné je někomu přenechat i za odměnu. Pokud však nelze na část těla aplikovat fikci věci movité, platí, že „Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem.“ Těmi jsou z povahy věci právě předpisy veřejnoprávní, které upravují podmínky nakládání s vymezeným okruhem částí těla: zákon o zdravotních službách se obecně zabývá odběrem částí těla (§ 80 a násl.), zákon o specifických zdravotních službách se týká darování krve a krevních derivátů a pohlavních buněk (§ 31 a násl.) a transplantační zákon se věnuje dárcovství orgánů. Stále platí, že se i tyto předpisy zakládají na nekomerčním principu, přičemž jsou stanoveny náhrady nákladů související s darováním či náhrada vzniklé újmy. Na ty nelze hledět jako na odměnu, a to ani v případě vyplácení paušální částky za odběr – typicky krevní plazmy, nebo daňového odpočtu za odběr krve a jejích složek či orgánu od žijícího dárce, neboť se stále jedná o kompenzaci dárce.

Zákonem stanovené kompenzace za přenechání části lidského těla

Darování lidských tkání a buněk

Dle § 7 odst. 1 písmene b) zákona o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách) platí, že „Odběrové zařízení zajistí opatřování tkání a buněk od dárce tak, aby darování tkání a buněk nebylo zdrojem finanční ani jiné náhrady; dárce může obdržet pouze náhradu účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním.“

Darování orgánu

Transplantační zákon, § 28b, „Náhrada poskytovaná žijícímu dárci orgánu“

(1)

Dárci orgánu náleží náhrada účelně a prokazatelně vynaložených výdajů (dále jen „náhrada výdajů“) a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo odměny a obdrženým nemocenským z nemocenského pojištění, který mu vznikl dočasnou pracovní neschopností v souvislosti s odběrem orgánu a poskytováním zdravotních služeb, které si tento odběr vyžádal (dále jen „ušlý výdělek“).

(5)

Dárci se uhradí náhrada výdajů a ušlý výdělek v prokázané výši, nejvýše však ve výši dvojnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášené a zveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů pro účely zaměstnanosti. Do náhrady výdajů se nezapočítává náhrada cestovních výdajů dárce hrazená podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění.

Darování krve a krevních derivátů

Zákon o specifických zdravotních službách, § 32, „Léčba krví nebo jejími složkami“

(2)

Za krev odebranou pro výrobu krevních derivátů a pro použití u člověka podle jiných právních předpisů a za její odběr nevzniká osobě, které byla krev odebrána, nárok na finanční ani jinou úhradu, s výjimkou účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s odběrem její krve, o které tato osoba požádá, a to celkem do maximální výše 5 % minimální mzdy.

Darování pohlavních buněk

Zákon o specifických zdravotních službách, § 11 „Prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním zárodečných buněk“

Za odběr zárodečných buněk nevzniká osobě, které byly odebrány, nárok na finanční ani jinou úhradu. Poskytovatel, který odběr provedl, hradí anonymnímu dárci na základě jeho žádosti účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s darováním zárodečných buněk. Jejich náhradu může požadovat na příjemkyni, které má být provedeno umělé oplodnění, nebo na poskytovateli, kterému byly zárodečné buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce předány. Poskytovatel, který převzal zárodečné buňky nebo lidská embrya k provedení asistované reprodukce a který uhradil výdaje podle věty druhé, může náhradu těchto výdajů požadovat na příjemkyni, které má být provedeno umělé oplodnění.