Mancipace
Mancipace patří mezi derivativní způsoby nabytí vlastnického práva. To znamená, že nabyvatel nabývá vlastnické právo od předchozího majitele. Existují dva úhly pohledu. První je, že původní držitel se svého vlastnického práva vzdá a nabyvatelovi vznikne nové vlastnické právo k dané věci. Druhý pohled se dívá na tento akt, jako na převod vlastnického práva mezi osobami.[1]
Toto formální a nejstarší převedení vlastnického práva bylo zárukou právní jistoty. Definitivně zrušeno bylo až Justiniánem.
Proces převodu
Účastnilo se pět svědků a jeden tzn. "vážný", který držel váhu. Všichni museli být dospělí římští občané. Při převodu musel nabyvatel uchopit věc (u movité věci) nebo stát na pozemku (u nemovité věci) a pronést danou formuli. Váha sloužilo ke zvážení neraženého kovu, který sloužil jako platidlo. Poté přestala mít váha smysl, protože se k placení užívaly ražené mince, které se navážily, ale počítaly.[2] Mancipace byla právním jednáním abstraktním, tj. jednáním, při kterém na kauze nezáleží,,,[3] Mancipace má okamžitý účinek i při nezaplacení, to není podmínkou, ale pouze závazkem smlouvy. Tudíž nemá vliv a platnost mancipace. Dále byla mancipace ficudiárním převodem vlastnického práva. To znamená, že převodce musel při jednání důvěřovat a spoléhat na nabyvatele. Ten mu měl po ukončení vztahu (splacení dluhu, vrácení věci) převést věc zpět do jeho vlastnictví.
