Omezení způsobilosti k právnímu jednání

Základem způsobilosti k právním ujednání je vůle člověka. Římské právo dělí člověka podle toho, jestli je způsobilý k právnímu jednání, nezpůsobilý k právnímu jednání nebo má tuto způsobilost omezenou.

Nezpůsobiosti k právnímu jednání:

Základem způsobilosti k právnímu jednání je vůle člověka = nemá ji právnická osoba (není osoba), dítě (osoba s nicotnou vůlí), duševně nemocný člověk

Omezení způsobilosti k právnímu jednání:

• pohlaví

- ženám byla způsobilost k právnímu jednání v některých případech omezena, v jiných případech nebyla vůbec uznána. Žena měla být neustále někomu podřízena - otci, poté manželovi, pokud žádného neměla, musela mít vlastního poručníka (tutora), jedná se o poručenství nad ženami (tutela mulierum)

• věk

- do 7 let je člověk považován za dítě,' to není způsobilé k právnímu jednání a také nemůže jednat protiprávně. Dítě má plnou způsobilost k právům, zastupuje jej a je podřízeno otci nebo poručníkovi. Dítě mohlo nabýt věc darováním a tak k ní získat vlastnické právo nebo uzavírat jednoduché smlouvy (nákup cukrovinek). Mezi 7 - 14 (12) rokem je člověk považován za nedospělce staršího než dítě.' Člověk je považován za dospělého od dosažení fyzické zralosti, dříve se zjišťovalo tělesným ohledáním, později stanoveny pevné roky = muž 14 let, žena 12 let. Nedospělec má způsobilost k právnímu jednání omezenou. Může věci pouze nabývat, nesmí se k ničemu zavazovat, pořázovat testament a musí být podřízen otci nebo tutorovi (poručníkovi). Nedospělec již odpovídal za některé spáchané delikty, jako např.kráděž nebo poškození cizí věci. Po nabytí 14. (12) roku je člověk považován za dospělého a nabývá člověk plné způsobilosti k právním úkonům. - Koncem 2.st.př.n.l - Plaetoriův zákon (lex Plaetoria) - vymezil novou věkovou hranici. Kdy se člověk do 25 let považoval za nedospělce (minor viginti quinque annis = "menší" 25 let). Způsobilost k právnímu jednání je neomezená. Zákon tyto osoby chrání před jejich nerozvážným chováním. Osoba, která se snaží nezletilce podvést je povinna zaplatit pokutu a také je prohlášena za bezectnou. Nezletilec si také mohl pro správu majetku vyžádat opatrovníka (curator minorum) .

• zdravotní stav

Zdravotní stav fakticky omezuje způsobilost k právnímu jednání. Například hluchý nemůže být svědkem pořízení ústního testamentu, a kleštenec nemůže uzavřít manželství ani nikoho adoptovat. Lidé trpící tělesnou vadou si mohli vyžádat zvláštního opatrovníka --> curator debilium

• duševí stav

Osoby šílené měli povinnost mít vlastního opatrovníka --> curator furiosi, ten za šílence jednal. Časem získlaly tyto osoby ochranu i od praetora. Byly považovány za osoby, které nemají vůli, a proto jsou nezpůsobilé k právnímu i protiprávnímu jednání. Římské právo ale počítalo s tzv. světlými chvilkami (intervalla delucida), kdy šílence nemoc na chvíli opustila a stával se člověkem s vůlí a s plnými právními účinky. Za duševně nemocného byl považován i marnotratník. Tím rozumíme člověka, který rozházel dědictví, později jakýkoli majetek a uvrhl tak rodinu do možné bídy. Marnotratník byl povinen sjednat si svého opatrovníka --> curator prodigi. Marnotratník měl svého opatrovníka dokud se jeho mravy znovu nenapravily. Vliv na způsobilost měla i újma na cti a vážnosti na římského občana. Snížení cti se nazývá infamie. Rozlišujeme infamii bezprostřední (immediata) a zprostředkovanou(mediata). Bezprostřední infamia je způsobena přímým následkem nezákonných nebo nemravných činů. (př. dvojí manželství, dvojí zasnoubení, bezdůvodné udavačství atd...) Mohla být také důsledkem některých povolání, např. herec, herečka, prostitutka, gladiátor nebo kuplíř. Infamia zprostředkovaná byla vedlejším důsledkem odsouzení, za krádež, podvedení nezletilce, hrubé porušení důvěry atd.

• rozdílnost stavů

Do roku 445 př.n.l. byl zakázán sňatek mezi patricii a plebeji, dokud jej nezrušil Kanulejův zákon (lex Canuleia). Také zákaz sňatku mezi senátory a "nízkými ženami" (herečkami, propuštěnkami). Tento zákaz byl zrušen za Justiniána. Jelikož se chtěl oženit s cirkusovou tanečnicí Theodorou. V 2.pol.4.st.n.l., v době kdy se křesťanství stalo výlučnou vírou, byla vyslovena zásada, že plnou způsobilost k právním úkonům mají pouze pravověrní křesťané. Příslušníci jiné víry podléhali různým omezením, především v právu dědickém a rodinném.