Vlastnictví v římském právu

Vlastnictví (= vlastnické právo) chápe římské právo jako právní panství, je všeobecné, přímé a výluční. Vlastnictví neboli dominium je panství nad hmotnou věcí, vlastník je pánem věci.

Vlastnictví

Vlastník může se svou věcí nakládat jakkoli, fakticky ji držet (držba), používat ji, dokonce ji i zničit. Působení na věc se ustálilo na tyto latinské výrazy: ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius abutendi. Pozdější vývoj uznal, že tento výčet nestačí a není proto možno jej vystihnout.

1. Vlastnictví je všeobecným právním panstvím - vlastník může s věcí nakládat jakkoli.
2. Vlastnictví je přímým právním panstvím - vlastník může věc kdykoli uchopit, nepotřebuje ničí pomoc
3. Vlastnictví je výlučným právním panstvím - Nikdo, kromě vlastníka, nemůže na věc působit = teoretické znaky

Ve skutečnosti může být vlastník omezen tím, že k věci má právní oprávnění jiná osoba, a nebo tím, že svým působením na věc omezuje práva jiných vlastníků. Vlastnictví bylo omezeno také jistými pravidly, a to buď v zájmu veřejném nebo soukromém. V rámci veřejného práva byli vlastníci omezeni zejména právem stavebním. Například museli mezi budovami nechat určitý volný prostor, byli omezeni také výškou staveb, nesměli zničit hrob, který se nacházel na pozemku atd., tato pravidla zakotvoval již Zákona dvanácti desek. V soukromém zájmu se jednalo hlavně o právo sousedské. Jednalo se třeba o případy přesahu větví na sousední pozemek, umožnění vstupu sousedovi každý druhý den, aby si posbíral své spadené plody.