Svéprávnost
Svéprávnost nám definuje ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ): „Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).“ Svéprávnost je výrazem rozumových a volních schopností fyzických osob, je to pojem přičítaný typicky pouze osobám fyzickým. U právnických osob tedy nemůžeme hovořit o svéprávnosti, jelikož ta sama o sobě právně nejedná, chybí jí volní a rozumová stránka a jedná vždy v zastoupení. Jednoduše řečeno, jedná za ni vždy nějaký konkrétní člověk.[1]
Vývoj terminologie
Za dřívější právní úpravy byl adekvátním pojmem „způsobilost k právním úkonům“, jenž je nově nahrazen pojmem svéprávnost. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku odůvodňuje tuto změnu argumentací, že termín „způsobilost k právním úkonům“ je pojmem socialistické právní terminologie. Ta nahrazovala typicky jednoslovné pojmy víceslovnými.[2] Označení „svéprávnost“ je navíc dle DZ věcně správné, neboť vyjadřuje, že kdo je s to vlastním jednáním nabývat subjektivní práva a zavazovat se k povinnostem, je osobou svého práva (sui iuris).[3]
Nabytí svéprávnosti
Omezení svéprávnosti
Předchozí právní úprava
- ↑ V § 161 a násl. OZ je upraveno jednání za právnickou osobu
- ↑ LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654): Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9, s. 139
- ↑ Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku [online]. 2012 [cit. 2017-03-06]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf
