Subjekty římského práva
Obsah
Osoby fyzické
Za osoby fyzické ("persony") považuje římské právo lidské bytosti, které jsou způsobilé být nositelem práv a povinností. Tuto způsobilost má podle římského práva pouze osoba svobodná. (Pozn. Dnes má právní subjektivitu každý člověk bez ohledu na rasu, barvu pleti, národnost atd..) Otroci nemají právní subjektivitu, jsou pouze objektem práv.
Kolonové
"Kolonát je zvláštní forma osobní závislosti, charakteristická zejména pro dobu pozdního císařství."[1] Původně to byli svobodní lidé, kteří si pronajímali půdu a platili za to dávky, tzv.pachtovné. Dostávali se do závislosti na půdě, protože nemohli odvádět pachtovné z důvodu velké konkurence otrocké práce. Stávali se z nich tzv.otroci půdy (servi glebae) a její opuštění se považovalo za trestný čin. Oficálně zůstávaly svobodnými lidmii s vlastní rodinou i majetkem. Jejich práva a svobody byly časem zkracovány až připomínaly postavení otroků. V kodexu Justiniána byli kolonové zahrnuti do zvláštní kategorie poddaného obyvatelstva.
Právní postavení osob svobodných
Narození a smrt šlověka
Narození rozhoduje o právním postavení člověka. Dítěti narozenému v řádném manželství je určeno postavení podle otce. Dítě narozené mimo řádné manželství nese postavení posle své matky v době porodu. Stejně jako všude v římském právu, i zde existovaly výjimky. "Například z manželství římské občanky a postavením svobodného cizince - peregrina se rodil cizinec, z otrokyně se zase mohl narodit člověk svobodný."[2] Člověk začíná samostatně existovat narozením. Existují ale i výjimky u nenarozených dětí. Platí zde pravidlo: "nasciturus iam pro nato habetur." - ten, kdo se má narodit se považuji již za narozeného'', ve věcech, které jsou ve prospěch dítěte. Př. dědictví, curator ventris. Po narození musl pater familias (otec) přijmout novorozené dítě do rodiny tím, že jej vyzvedl ze země. Odmítnutí hrozilo v případě, že rodině hrozila bída nebo bylo dítě monstrum bez lidské podoby. Takové dítě bylo utraceno, často vyhozeno nebo odloženo. Právní osobnost člověka končí smrtí nebo tzv. velkou kapitisdeminucí (viz . níže)
Capitis deminutio
Tzv. kapitisdeminuce. Zvláštní instituce římského práva, která nemá v moderním právu analogii. Doslova to znamená zmenšení osobnosti. Právní osobnost člověka je podmíněna trojím stavem:
- status libertatis - stav svobody
- status civitatis - stav příslušnosti k římské obci
- status familiae - stav rodiny, příslušnost k některé z římských rodin
V případě ztráty svobody nastává capitis deminutio maxima (velká) --> zánik právní osobnosti, člověk se stává otrokem v cizině a doma je považiván za zemřelého. Při ztrátě status civitatis nastává capitis deminutio media (střední) -->zánik všech veřejných práv a těch soukromých ta, jež jsou základem ius civile. Při ztrátě status familiae nastává capitis deminutio minima (malá) --> změna v postavení v rodině. Pro všechny kapitisdeminuce platí, že čistě osobní majetková práva zanikají a ostatní práva přecházejí na osobu jinou.
Příbuzenství
Příbuzenství pokrevní
Založeno na společenství krve. Rozlišuje se linie přímá a linie pobočná, ty mají význam převážně u práva rodinného a dědického.
Linie přímá
=děti, rodiče, vnuci,... Nejbližší příbuzní, ty dělíme na předky a potomky. Předkové tvoří linii horní, stoupající a potomci linii dolní, klesající. V přímé linii platí absolutní příbuzenství, není možné manželtsví mezi jednotlivci. (absolutní překážky manželství)
Linie pobočná
=sourozenci, sourozenci rodičů nebo děti sourozenců rodičů. Sourozenci se dělí na vlastní a nevlastní (tak jako dnes). Byly zde relativnín překážky manželství. (vyloučeno od určitého stupně příbuzenství) Za císaře Claudia došlo ke změne, aby si mohl vzít svou sestřenku Agrippinu --> tím uvolnit třetí stupeň, ale jen pro dceru bratra!.
Pokrevní příbuzenství je dáno přírodou a v případě nutnosti důkazu se vždy obrátí na matku. Řídí se zásadou, že "matka je vždy jistá". V dokazování otcovství nastávaly komplikace, často bylo nemožné něco dokázat. U vdaných žen byl za otce dětí považován automaticky manžel. Děti narozené mimo manželství, tvz. děti nemanželské jakoby otce neměly --> žádné pokrevní příbuzné z otcovy strany.
Příbuzenství agnátské
Příbuzenství právní, umělé. Narozdíl od příbuzenství kognáckého se dalo podle situace založit či zrušit. "V agnáckém příbuzenství žily osoby, které byly podřízeny téže moci otcovské nebo manželské, jakož i osoby, které by této moci byly podřízeny, kdyby její nositel ještě žil.[3]
Otec rodiny má moc i nad lidmi, se kterými není spojen kognácky (pokrevně), např. manželka syna, otroci.... Agnácké příbuzenství má větší význam než kognácké. Agnácké příbuzenství nebylo omezeno do počtu stupňů, počítá se do té stupně, do které je jej možno dokázat. Kognácké je maximálně do 7.stupně.
Švagrovství - affinitas
Považováno ze umělé příbuzenství. Založeno sňatkem a trvá po dobu celého manželství. Zaniká rozvodem nebo smrtí jednoho z manželů. Znamená to poměr jednoho manžela k pokrevně příbuzným druhého manžela, a to rodičů, sourozence, nebo vztah manžela k dětem manželky, a nebo manželčin vztah k dětem manžela. Jeho význam byl v římském právu omezený a v moderním právu nemá význam žádný.
Omezení způsobilosti k právnímu jednání
Nezpůsobiosti k právnímu jednání:
Základem způsobilosti k právnímu jednání je vůle člověka = nemá ji právnická osoba (není osoba), dítě (osoba s nicotnou vůlí), duševně nemocný člověk
Omezena způsobilost k právnímu jednání:
- pohlaví
- ženám byla způsobilost k právnímu jednání v některých případech omezena, v jiných případech nebyla vůbec uznána. Žena měla být neustále někomu podřízena - otci, poté manželovi, pokud žádného neměla, musela mít vlastního poručníka (tutora), jedná se o poručenství nad ženami (tutela mulierum)
- věk
- do 7 let je člověk považován za dítě,' to není způsobilé k právnímu jednání a také nemůže jednat protiprávně. Dítě má plnou způsobilost k právům, zastupuje jej a je podřízeno otci nebo poručníkovi. Dítě mohlo nabýt věc darováním a tak k ní získat vlastnické právo nebo uzavírat jednoduché smlouvy (nákup cukrovinek). Mezi 7 - 14 (12) rokem je člověk považován za nedospělce staršího než dítě.' Člověk je považován za dospělého od dosažení fyzické zralosti, dříve se zjišťovalo tělesným ohledáním, později stanoveny pevné roky = muž 14 let, žena 12 let. Nedospělec má způsobilost k právnímu jednání omezenou. Může věci pouze nabývat, nesmí se k ničemu zavazovat, pořázovat testament a musí být podřízen otci nebo tutorovi (poručníkovi). Nedospělec již odpovídal za některé spáchané delikty, jako např.kráděž nebo poškození cizí věci. Po nabytí 14. (12) roku je člověk považován za dospělého a nabývá člověk plné způsobilosti k právním úkonům. - Koncem 2.st.př.n.l - Plaetoriův zákon (lex Plaetoria) - vymezil novou věkovou hranici. Kdy se člověk do 25 let považoval za nedospělce (minor viginti quinque annis = "menší" 25 let). Způsobilost k právnímu jednání je neomezená. Zákon tyto osoby chrání před jejich nerozvážným chováním. Osoba, která se snaží nezletilce podvést je povinna zaplatit pokutu a také je prohlášena za bezectnou. Nezletilec si také mohl pro správu majetku vyžádat opatrovníka (curator minorum) .
- zdravotní stav
Zdravotní stav fakticky omezuje způsobilost k právnímu jednání. Například hluchý nemůže být svědkem pořízení ústního testamentu, a kleštenec nemůže uzavřít manželství ani nikoho adoptovat. Lidé trpící tělesnou vadou si mohli vyžádat zvláštního opatrovníka --> curator debilium
- duševí stav
Osoby šílené měli povinnost mít vlastního opatrovníka --> curator furiosi, ten za šílence jednal. Časem získlaly tyto osoby ochranu i od praetora. Byly považovány za osoby, které nemají vůli, a proto jsou nezpůsobilé k právnímu i protiprávnímu jednání. Římské právo ale počítalo s tzv. světlými chvilkami (intervalla delucida), kdy šílence nemoc na chvíli opustila a stával se člověkem s vůlí a s plnými právními účinky. Za duševně nemocného byl považován i marnotratník. Tím rozumíme člověka, který rozházel dědictví, později jakýkoli majetek a uvrhl tak rodinu do možné bídy. Marnotratník byl povinen sjednat si svého opatrovníka --> curator prodigi. Marnotratník měl svého opatrovníka dokud se jeho mravy znovu nenapravily. Vliv na způsobilost měla i újma na cti a vážnosti na římského občana. Snížení cti se nazývá infamie. Rozlišujeme infamii bezprostřední (immediata) a zprostředkovanou(mediata). Bezprostřední infamia je způsobena přímým následkem nezákonných nebo nemravných činů. (př. dvojí manželství, dvojí zasnoubení, bezdůvodné udavačství atd...) Mohla být také důsledkem některých povolání, např. herec, herečka, prostitutka, gladiátor nebo kuplíř. Infamia zprostředkovaná byla vedlejším důsledkem odsouzení, za krádež, podvedení nezletilce, hrubé porušení důvěry atd.
- rozdílnost stavů
Do roku 445 př.n.l. byl zakázán sňatek mezi patricii a plebeji, dokud jej nezrušil Kanulejův zákon (lex Canuleia). Také zákaz sňatku mezi senátory a "nízkými ženami" (herečkami, propuštěnkami). Tento zákaz byl zrušen za Justiniána. Jelikož se chtěl oženit s cirkusovou tanečnicí Theodorou. V 2.pol.4.st.n.l., v době kdy se křesťanství stalo výlučnou vírou, byla vyslovena zásada, že plnou způsobilost k právním úkonům mají pouze pravověrní křesťané. Příslušníci jiné víry podléhali různým omezením, především v právu dědickém a rodinném.
Osoby právnické
Právnické osoby jsou osoby umělé, fiktivní. Působí jako osoby, existují na místě osob.
korporace
Korporace = sdružení osob. Korporace je starší než nadace, jako právní subjekt je zcela nezávislý na existenci konkrétních osob. Korporace se němění, je stálá, i když její členoé umírají, mění se, dokud je alespoň jediný její člen živý. Korporace nemá způsobilost k právnímu jednání. Římské korporace se dělí na soukromá (spolky) a veřejná (města a obce).
nadace
Nadace = sdružení majetku.
