Subjekty římského práva

Osoby fyzické

Za osoby fyzické ("persony") považuje římské právo lidské bytosti, které jsou způsobilé být nositelem práv a povinností. Tuto způsobilost má podle římského práva pouze osoba svobodná. (Pozn. Dnes má právní subjektivitu každý člověk bez ohledu na rasu, barvu pleti, národnost atd..) Otroci nemají právní subjektivitu, jsou pouze objektem práv.

Osoby svobodné - Ingeunové

Mezi osoby svobodné řadíme i libertiny. (viz níže). Ingenuové jsou osoby svobodné již od narození. Dělí se na osoby sui iuris (osoby svéprávné) a osoby alien iuris (osoby právu podřízené). Toto rozdělení vychází z přesvědčení omezení práv žen. Plnou právní subjektivitu a práva měli pouze svobodní muži. Ženy byly považovány za lehkomyslného člověka a měly omezenu právní subjektivitu, stejně jako majetková a rodinná práva. S dělením na osoby sui iuris a osoby alien iuris úzce souvisí římská rodina. Základní soukromá práva římského občana:

• Ius commercii (právo obchodu

• Ius connubii (právo uzavřít řádný sňatek)

Otroci

"Existence otroctví a jeho právní úprava je nepochybně nejcharakteristějším rysem římského práva, rysem podmiňujícím typologické určení celého právního řádu. Římské právo bylo nejvyspělejším otrokářským právem celého starověku." Otrok je věcí, objektem práva. Nemají žádnou právní subjektivitu.

• "servi pro nullis habentur" (otroci se nepovažují za nic).''
• "servus nullum caput habet" (otrok nemá právní subjektivitu)."

Otrok je narozdíl od jiných věcí považován za jedinou věc nadanou vůlí a řečí, a proto mu náležely v římském právu některé právní normy zvláštní. Římské právo striktně odděluje subjekty a objety práv. Nikdo nemůže být zároveň subjektem a objektem práv. Dokonce platí zásada: "dominus membrorum suorum nemo videtur. = nikdo není pánem svých údů." Otrok je většinou objektem vlastnického práva svého práva, ten jej může koupit, prodat, pronajmout, půjčit, zastavit, propustit na svobodu, vyhodit nebo opustit. Vyhozený otrok zůstával nadále otrokem, byl tzv. otrokem bez pána (opuštěným otrokem) a kdokoli jej mohl chytit a znovu zotročit. Vyjímkou byla kategorie tzv. Asklepiových otroků, kterou zavedl císař Claudius. Pán mohl svého starého nebo nemocného otroka vyhodit a ten se stával svobodným (pokud přežil). Nejčastěji je vyhazovali na Asklepiův ostrov v Tibeře. Pán tak chtěl ušětřit na stravě a oděvu.

• Možnost spravovat pánův majetek --> stávali se z nich vilikové (šafáři)
• Možnost spravovat pánův majetek a samostatně hospodařit = tzv. peculium (v tomto případě si mohl pán požadovat část úrody, často si ale nebral nic)

Formy nabytí otroctví:

1. válečné zajetí - nikdy nebyl hlavním zdrojem otroků
2. narození z matky - otrokyně - otrokyně nemohla žít v řádném manželství, stav dítěte se tedy určoval podle postavení matky v době porodu . Převážně za republiky
3. mezinárodní obchod - prodej cizinců zotročených ve válce nebo na loupěžnické výpravě
4. zotročení pro nevděk - (revocatio in servitutem) - propuštěný otrok, který se choval drze nebo urážlivě k bývalému pánovi, mohl být znovu zotročen
5. zotročení římské občanky - od usnesení senátu za císaře Claudia, římanka byla zotročena, protože neuposlechla trojího varování a nepřerušila soužití s otrokem
6. otroctví z trestu - (servitus poenae) - jen doba císařská, za trest byl člověk zotročen, stával se z něj otrok římského státu a byl posílán na těžké manuální práce, žijí odděleně v pracovních táborem, po čase opět svobodný
7. zotročení pro hrubá porušení občanských povinností - jen za republiky, zotročen byl občan vyhýbající se vojenské povinnosti nebo nedostavení se k cenzu
8. dlužní otroctví - nejstarší období, zaznamenáno v Zákoně dvanácti desek, mohl být usmrcen nebo prodán - změnil to zákon Poeteliův (lex Poetelia) z roku 326 př.n.l., který stanovil, že za dluhy může občan ručit pouze svým majetkem, ne svou osobou.

Pozn. Zákon dvanácti desek mluvil o typu otroka patriarchálního, jeho subjektivita byla jen potlačena, a byl sluhou svého pána. Respektovala se jeho rodina i příbuzenecké vztahy.

Otroci se dělili na městské a venkovské, ti měli vždy horší postavení. Pán nad nimi měl absolutní moc = ius vitae necisque (právo nad životem a smrtí). Postupem času byly vydávány zákony, které omezovaly tuto absolutní moc. Př. císař Antonius Pius (2.st.n.l.) vydal "zákon zakazující svévolné trestání a zabíjení otroků: vlastník, který zneužíval svého oprávnění, mohl být úředně donucen své otroky prodat někomu jinému, mírnějšímu."

Formy ukončení otroctví:

1. smrt otroka (nekončilo smrtí vlastníka, protože otrok byl součástí dědictví) - smrtí se otrok stával z věci člověkem
2. propuštění na svobodu

Propuštění na svobodu

1. manumissio per vindictam (propuštění pomocí hůlky) - za přítomnosti soudního úředníka (praetora nebo správce provincie), pána otroka a svobodného člověka, který měl prohlásit otroka za svobodného. Musel se otroka dotknout hůlkou a pronést slova: "Prohlašuji, že tento člověk je svobodný.". Pán byl vyzván, aby se následně vyjádřil - buď souhlasí nebo mlčí (tím také souhlasí). Tato metoda fungovala převážně za republiky, ale i později.
2. manumissio per censum (propuštění zápisem otroka do seznamu svobodných lidí) - Cenzor na pokyn pána zapíše otroka do seznamu svobodných římských občanů. Tato metoda propuštění skončila počátkem císařství, protože se přestalo dělat sčítání a soupisy lidí a majetku.
3. manumissio testamento (propuštění závětí) - Propuštění otroka muselo být v závěti zaznaenáno latinsky a v rozkazovacím způsobu, např. "Stichus, servus meus liber esto! (Stichus, můj otrok, budiž svoboden!" Otrok nabýval svobody ihned, pokud nebyla stanovena žádná podmínka, kterou musí splnit. Hromadné propouštění otroků bylo pro pozůstalé nebezpečné. Vznikl proto zákon Fufia a Caninia (lex Fufia Caninia, 2 př.n.l.), který omezil volnost propouštění otroků poměrným počtem: ze 3-10 otroků mohl osvobodit 1/2, z 10 - 30 mohl osvobodit 1/3, 30 - 100 = 1/4, nad 100 = 1/5, nikdy však více jak 100 otroků.

Mimo tyto tři uznané formy propuštění, existovaly i jiné způsoby: např. propuštění "před přáteli", propuštění dopisem --> tyto formy neuznávalo civilní právo = otrok nebyl svobodný, ale získal ochranu praetora

Zákon Iunia Norbana (lex Iunia Norbana) z roku 19.př.n.l postavil neformálně propuštěné otroky na stejnou pozici jako Latiny (viz.níže). Tak byli považováni za svobodné, ale umírali jako otroci, nemohli tudíž sepisovat testamenty. Zákon byl odstraněn až za Justiniána.

V době císařské za Konstatina Velikého přibyla nová forma propuštění: manumissio in ecclesia (propuštění před shromážděním obcí věřících) - obvykle probíhalo v kostele, s narůstajícím vlivem křesťanství se stalo velmi rozšířeným a užívaným. Za pozdního císařství mohl otrok nabýt svobody i jinak než propuštěním, a to v případě, stal-li se z něj mnich, klerik nebo císařský komorník.

Propuštěnci - libertini

Propuštěncem rozumíme osvobozeného otroka. Ten se stal římským občanem, ale jeho minulost nebyla zapomenuta. Již při manumissiu (propuštění) otrok většinou sliboval svému pánovi úctu a nějaké služby. Např. pohlídat mu dům nebo poskytnout mu své řemeslo. Bývalý pán se stává jeho patronem, musí mezi nimi existovat uctivý vztah. Bývalý otrok nesmí svého bývalého pána zažalovat, nebo pouze se souhlasem praetora. Bývalý pán jej mohl pro drzé chování opět zotročit. "Oprávnění patrona vůči propuštěnci přecházela na patronovy potomky (descendenty), nevztahovala se však na potomky propuštěncovy. Vidíme tedy, že libertinové byli jen přechodnou kategorií obyvatelstva, ve třetí generaci se potomci propuštěnců stávali již plnoprávnými římskými občany."

Osoby v mancipiu

Svobodné osoby, které se ocitly v dočasném "otroctví". Byl to zvláštní způsob náhrady škody přo deliktu, který spáchala osoba alien iuris (podřízená). Osoba siu iuris nechtěla platit a tak se osoba alien iuris (otrok nebo syn) dostala do cizí rodiny. Zde žil "servi loco" = stené postavení jako otrok. Počítalo se s tím, že tyto osoby nebudou otroky navždy, proto se jim zachovávala veřejná správa. V soukromoprávním postavení se plně podřizovaly novému majiteli, dokud svůj dluh nesplatil.

Právní postavení osob svobodných

Narození a smrt šlověka

Narození rozhoduje o právním postavení člověka. Dítěti narozenému v řádném manželství je určeno postavení podle otce. Dítě narozené mimo řádné manželství nese postavení posle své matky v době porodu. Stejně jako všude v římském právu, i zde existovaly výjimky. "Například z manželství římské občanky a postavením svobodného cizince - peregrina se rodil cizinec, z otrokyně se zase mohl narodit člověk svobodný."Skočit nahoru ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.69