Přímá demokracie
Přímá demokracie označuje organizační formu státu, kde lid uskutečňuje svou státní moc bezprostředně bez jakýchkoli reprezentantů. Přímá demokracie je jednoduše tam, kde lid neomezuje výkon své státní moci pouze na volby svých zástupců, ale bezprostředně se sám na vládě podílí. V dnešní době není ve světě žádný stát, kde by ryze přímá demokracie byla takto uskutečňována. Přímá demokracie je ale dnes v mnoha moderních demokratických státech zcela běžným institutem, protože je zakotvena v právních řádech, a to i ve státech, které mají formu demokracie reprezentativní.[1]
Vznik přímé demokracie a její vývoj
Jako první se přímá demokracie objevovala už v antických Aténách. Všichni svobodní občané v Aténách bezprostředně mocensky rozhodovali. Svobodní občané byli ti, kteří mohli většinu času trávit na agoře[2] a věnovat se tak záležitostem obce. Dělo se tak na lidových shromážděních. Všichni tito muži mohli rozhodovat o otázkách války a míru, přijímali soudní rozhodnutí (například o vyhoštění) apod.
V dobách, kdy začaly vznikat státy, které už čítaly miliony obyvatel a byly rozprostřeny po rozsáhlých územích, se stávalo používání přímé demokracie výrazně komplikovanějším. Díky nárůstu počtu obyvatel a rozprostření území státu se přímá demokracie stávala jak technicky, tak komunikačně neuskutečnitelnou.[3]
Až současný technologický rozvoj napomohl k tomu, že odpadl problém technických i telekomunikačních překážek. Současná technika je dnes tak vyspělá, že určitě nebrání společnosti v realizování přímé demokracie svým prostřednictvím. Pokusy „dálkově--elektronické“ přímé demokracie se udály například v osmdesátých letech v některých městech USA při posuzování návrhů dopravního systému veřejných staveb a jiných otázek místního rozsahu. Občané prostřednictvím určitých technických prostředků a za určitých pravidel mohli do diskuse vstupovat, ale mohli také navrhovat vlastní alternativy rozhodnutí.[4] V tomto případě při rozhodování o návrzích dopravních systémů lze rozhodně spatřovat črty přímé demokracie, ačkoli bylo do diskuse vstupováno pouze na dálku. Vstupování do diskuse dálkově se může jevit jakoby už ani přímou demokracií nebylo. Vždyť už samotný „dálkový přístup“ jaksi logicky vylučuje pojem PŘÍMÁ demokracie. Avšak je nutné vnímat přímost demokracie jako prostředek participace na systému rozhodování, nikoli jen jako pojem, který tento typ demokracie pojmenovává. Přímost byla zachována, jelikož dálkovým přístupem mohli lidé dále participovat na rozhodování svým vlastním názorem, i když byl sdělen pouze elektronickými prostředky.
S rozvojem psychologie jako takové se rozvíjelo také poznání o „psychologii davu“. Jakmile se masa lidí ocitne pod vlivem sugesce, stává se hysteričtější, bouřlivější a hlas malých menšin či dokonce jednotlivců úplně zaniká. Masa lidí neumožňuje vážnou výměnu názorů či dokonce poradu. Masa lidí daleko méně váží slova i činy, zatímco malá skupina či jednotlivec mají větší prostor pro výměnu názorů a prodiskutování věci v různých úhlech pohledu.[5] Také tato psychologická stránka věci dává najevo, že důvody, proč přímá demokracie nemůže fungovat v moderních státech, jsou četnější.
Obhájci přímé demokracie přicházeli s různými nápady, jak efekt davové hysterie eliminovat. Jedním z argumentů obhájců bylo zavedení časového odstupu mezi potřebou rozhodnout o nějaké otázce prostřednictvím přímé demokracie a termínem rozhodování. Zavedení tohoto časového odstupu mělo umožnit ztlumení emocí občanů, a především poskytnutí prostoru k důkladnému obeznámení se s jednotlivými alternativami rozhodnutí, s jejich klady a zápory. Časový odstup mezi potřebou rozhodnout a termínem rozhodování tak měl poskytnout prostor k převážení racionálních důvodů nad důvody iracionálními. Příkladem využití časového odstupu bylo rozhodování švédských občanů o osudu programu jaderných elektráren v polovině sedmdesátých let. Bylo prokázáno sociologickými výzkumy, že lhůta, která předcházela samotnému rozhodování a trvala několik měsíců podstatně zvýšila informovanost veřejnosti, veřejnost byla důkladně seznámena s klady a zápory jednotlivých alternativ a celkově se zvýšilo povědomí o problematice, v níž bylo třeba rozhodnout.[6]
Dodnes se můžeme setkávat s přímou demokracií v podobě obecních shromáždění jako jsou např. městská shromáždění (town-meetings) v některých státech USA. V Anglii je přímá demokracie zachována prostřednictvím shromáždění ve farnostech, které mají méně než 300 obyvatel (parish meetings). Dále například v Bavorsku mají shromáždění pouze poradní charakter a povinností obce je zaujmout k jejich doporučením stanovisko. U nás proběhla diskuse ohledně zavedení obecních shromáždění při novele Ústavy v roce 1990. Novela Ústavy počítala s obecními shromážděními, avšak nakonec to do předmětné novely zahrnuto nebylo.[7]
Mechanismus přímé demokracie
V moderním státě je nerealizovatelné či až „utopické“ rozhodování lidem jako suverénem ve všech podstatných věcech veřejného zájmu. Komplexní přímá demokracie tak zůstává na pozici nerealizovatelné ideje. V současné době tak nelze proto přímou demokracii chápat jako jakýsi ucelený systém.
V současné době nástroje přímé demokracie jsou jakýmsi doplňkem nástrojů demokracie reprezentativní. Přímá demokracie se nám tedy projevuje spíše na komunální úrovni než na centrální úrovni státu.
Švýcarsko v užívání přímé demokracie jako systému organizované moci i na centrální úrovni je výjimkou. Jako důkaz svědčí počet celofederálních švýcarských hlasování, který přesahuje jen do roku 1993 dvě desítky.[8]
Přímá demokracie v českém právu
Ústava České republiky instituty přímé demokracie bezprostředně neupravuje.[9] Ve svém druhém článku pouze uvádí, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“.[10] Přímá demokracie je zmíněna také v samotné Listině základních práv a svobod, a to konkrétně v článku 21 odst. 1: „Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“[11]
Formy přímé demokracie
Pokud přímá demokracie tvoří součást politické participace občanů, jsou jejími formami zejména referendum a plebiscit. Oba tyto pojmy prošly značným vývojem. Ve státovědě však nemají jednoznačný význam. Systém, ve kterém může referendum a plebiscit fungovat, musí mít vyspělou politickou kulturu, která spočívá zejména v akceptování pravidel demokratického politického soupeření.[12]
Pod pojmem referendum se nejčastěji označuje hlasování občanů o návrhu zákonů či správních opatření (například rozpočtu, veřejných projektů, plánů,…). Jejich forma je velice podobná formě voleb. K hlasování se používají hlasovací lístky. V referendu se také může hlasovat o více otázkách společně.[13] Otázka, která se v referendu pokládá, musí být formulována jednoznačně – musí být položena tak, aby na ni šlo odpověděl slovem ano nebo slovem ne.[14] Existují však různé druhy referenda. Rozeznáváme:
• Obligatorní referendum – obligatorní referendum musí být vyhlášeno, pokud je stanoveno, že je hlasování nezbytné pro přijetí určitého rozhodnutí. Referendum je tedy nezbytnou částí schvalovacího procesu. Většinou se využívá, pokud má dojít k podstatné změně právního řádu a tuto změnu je tak nutné podpořit větší legitimitou. Nejčastěji se používá v případě ústavních změn. Pro zásadnější změny ústavy či dokonce její celkovou revizi používá obligatorní referendum například Estonsko, které to má zakotveno v čl. 162 Ústavy, Litva (čl. 148 Ústavy), Lotyšsko (čl. 77 Ústavy), Německo (čl. 146 Základního zákona), Rakousko (čl. 44 odst. 3 Ústavy) a Španělsko (čl. 167 Ústavy). Ovšem v Dánsku, Irsku a Rumunsku musí být obligatorním referendem schválena jakákoliv změna ústavy.[15] Dále se obligatorní referendum používá také pro schvalování některých velice zásadních mezinárodních smluv, nejčastěji, pokud se jedná o přistoupení k Evropské unii.[16]
• Fakultativní referendum – ústava určí, že se v některých věcech referendum může konat, ale nemusí.
• Ratifikační referendum – tímto referendem se pouze potvrzuje zákon, který již předtím přijal parlament.
• Vládní referendum – při tomto referendu podnět k hlasování vychází od hlavy státu, parlamentu či vlády.
• Lidové referendum – podnět k hlasování v tomto referendu vychází přímo od občanů, někdy též nazýváno jako lidová iniciativa.[17]
• Celostátní referendum – v tomto referendu může hlasovat každý občan České republiky, který nejpozději druhý den konání celostátního referenda dosáhl věku alespoň 18 let. Přitom není rozhodné, zda se trvale zdržuje na území České republiky, či nikoli. Asi nejvýznamnějším celostátním referendem bylo referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii a byl vydám speciální ad hoc ústavní zákon č. 515/2002 Sb.[18]
• Místní referendum – je referendum o záležitostech samostatné působnosti obcí. Místní referendum se koná, jestliže se na tom buď usnese zastupitelstvo obce prostou většinou všech členů zastupitelstva, nebo přípravný výbor podá návrh na konání místního referenda a zastupitelstvo obce rozhodne o jeho vyhlášení. Návrh přípravného výboru může být podán, pokud jej podpořilo svým podpisem:
- v Obci do 3 000 obyvatel …..30% oprávněných osob
- v obci do 20 000 obyvatel ….. 20% oprávněných osob
- v obci do 200 000 obyvatel ….. 10% oprávněných osob
- v obci nad 200 000 obyvatel ….. 6% oprávněných osob.[19]
• Krajské referendum – uspořádat referendum lze i na krajské úrovni, a to ve věcech, které patří do samostatné působnosti kraje. Existují však výjimky, ve kterých krajské referendum uspořádat nelze. Výjimkami jsou např. volba či odvolání hejtmana, rozpočet kraje, zřízení či zrušení orgánů kraje, obecně závazná vyhláška kraje. Aby bylo referendum platné, musí se ho zúčastnit alespoň 35% obyvatel. Rozhodnutí je poté pro zastupitelstvo kraje závazné, jestliže se pro něj vysloví nadpoloviční většina oprávněných osob, které se krajského referenda zúčastnily, a alespoň 25% osob zapsaných v seznamech oprávněných osob.[20]
Plebiscit znamená hlasování obyvatelstva o jakékoli otázce. Formou plebiscitu je územní plebiscit. Obyvatelstvo územním plebiscitem rozhoduje o územní celistvosti státu.[21] Obyvatelstvo, které obývá část státního území, rozhoduje o tom, jestli tato část, kterou obývá, má zůstat součástí daného státu anebo se má oddělit a stát se součástí státu jiného. Jako uvedení příkladu může posloužit plebiscit v Sársku po druhé světové válce. Obyvatelé Sárska v tehdejším územním plebiscitu rozhodli více než 90 % většinou, že nechtějí zachovat status quo (území Sárska spravováno Francií), ale že si přejí opětovné připojení k Německu.[22]
