Presumpce neviny

§ 2 odst. 2 TŘ – na každého se hledí jako na nevinného dokud mu není vina dokázána pravomocným odsuzujícím rozsudkem; platí pro FO a PO; souvisí se zásadou materiální pravdy – vede nás ke zjištění toho, co se v procesu stalo, stanoví objektivní postup zákonodárce; často se dostává do kolize s právem na informace – řešení § 8a TŘ – musí se respektovat i při poskytování informací; vina musí být dokázána – důkazní břemeno OČTŘ, tedy obviněný nemusí dokazovat nevinu, na vinu obviněného nelze usuzovat ze způsobu obhajoby, vina musí být dokázána bezpečně – musí být provedeny všechny důkazy, in dubio pro reo (in dubio mitius) – pochybnosti se musí týkat pouze otázek skutkových, buď se zprostí, nebo se použije výhodnější skutková varianta, netýká se otázek právních, v právních otázkách iura novit curia; nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina – např. náhrada za vazbu, s výjimkou toho, kdy si vazbu zavinil sám; požadavek OČTŘ postupovat vůči obviněnému nestranně a použít instituty, které směřují ke splnění trestního řízení (např. odebrání pasu, aby nemohl vycestovat)

Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu.

Ústavní soud také připomněl, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Je přitom především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu a posoudil relevantní kritéria, formulovaná judikaturou Nejvyššího soudu, kterými jsou zejména povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky v osobnosti člověka.

V ústavní rovině nepřípustným shledal Ústavní soud způsob hodnocení výpovědi stěžovatelky ze strany odvolacího soudu, který její obsah formálním způsobem „objektivizoval“, až bagatelizoval. Odvolací soud náležitě nezohlednil, že samotný fakt trestního stíhání je zásahem do života obviněné osoby, jež je vystavena výrazné psychické zátěži. Největším deficitem odůvodnění měnícího a zamítavého rozsudku odvolací instance bylo proto dle Ústavního soudu chybějící posouzení povahy trestní věci ve světle jejího konkrétního průběhu. Odvolací soud nevzal tato fakta jakkoli v úvahu, ač nasvědčovaly závěru, že stěžovatelka musela v trestním řízení čelit obvinění na samé hranici důvodnosti. I. ÚS 2394/15, 26. 4. 2016