Presumpce neviny

Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině přede-vším v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu.

Ústavní soud také připomněl, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Je přitom především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okol-nosti konkrétního případu a posoudil relevantní kritéria, formulovaná judikaturou Nejvyššího soudu, kterými jsou zejména povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky v osobnosti člověka.

V ústavní rovině nepřípustným shledal Ústavní soud způsob hodnocení výpovědi stěžovatelky ze strany odvolacího soudu, který její obsah formálním způsobem „objektivizoval“, až bagatelizoval. Odvolací soud náležitě nezohlednil, že samotný fakt trestního stíhání je zá-sahem do života obviněné osoby, jež je vystavena výrazné psychické zátěži. Největším defici-tem odůvodnění měnícího a zamítavého rozsudku odvolací instance bylo proto dle Ústavního soudu chybějící posouzení povahy trestní věci ve světle jejího konkrétního průběhu. Odvolací soud nevzal tato fakta jakkoli v úvahu, ač nasvědčovaly závěru, že stěžovatelka musela v trestním řízení čelit obvinění na samé hranici důvodnosti. I. ÚS 2394/15, 26. 4. 2016