John Stuart Mill

Britský filozof, politik, ekonom a intelektuál se v obecné rovině stal stěžejním představitelem anglického empirismu a průkopníkem inovativních politických, právních, filozofických a ekonomických teorií, předně pak vůdčí osobností anglického politického i filozofického liberalismu.

Vnitřní rozvoj a osobní život

John byl od raného dětství podroben přísné pedagogické diktatuře ze strany svého otce Jamese Milla. Denně byl nucen trávit hodiny studiem latiny, klasické řečtiny, ekonomie, politických a filozofických teorií, literatury a poezie. On i jeho devět sourozenců byli pravidelně zkoušeni z příslušných témat a on, jeho sourozenci i jeho matka žili v konstantním strachu z otcova pokárání. Johnův otec nabyl skrze svůj smysl pro důslednost a disciplínu velké slávy během svého života, avšak jméno jeho syna pak Jamesovu slávu zcela přehlušilo. Přísná výchova a inklinace k ryze didaktické a pedagogické výchově však podle samotného Johna konstituovala jeho osobnost a myšlenky. Didaktická forma, jíž byl vzděláván, je považována za jednu z nejnáročnějších zaznamenaných v pedagogických análech.

Stěžejním podnětem pro rozvoj jeho myšlení pak byl pobyt v jižní Francii u známých Johnova otce (Samuela Benthama, bratra Jeremyho Benthama – dlouholetého kolegy Jamese Milla a formátora myšlenkového proudu známého jako utilitarismus). Tehdejší liberální francouzská společnost pomohla Johnu rozšířit jeho vnímání co do kontextu kultury, kulturních odlišností a politiky. Neopustila jej ani přísná kontrola nad sebou samým (po vzoru svého otce) a nadále se široce vzdělával. V tomto období pak přečetl úctyhodných 239 knih.

V zimě mezi lety 1826 a 1827 podléhá John Stuart skepsi, která sehraje v jeho budoucím životě stěžejní roli, zpochybňuje svou nadmíru analytickou povahu a uchyluje se ke “krásám literatury a poezie”, dotýká se moderních filozofických směrů (namátkou pozitivismus, iracionalismus…) a potkává ženu, která sehrává osudovou roli v jeho životě, provdanou Harriet Hardyovou, významnou ženu na poli boje za ženská práva (The Subjection of Women) a také na poli filozofie, a to pod vlivem právě svého druhého manžela Johna Stuarta Milla. To platí i vice versa, jelikož sám velkou část své práce připisoval myšlenkám samotné Harriet.

Na osobní žádost Harrietina manžela se i svými dvěma dětmi stěhuje k Johnu Stuartu a tráví spolu většinu času na cestách, a to za účelem zlepšení Harrietina zdraví (trápily ji dýchací potíže spojené s postižením nervové soustavy). Po návratu ke svému manželovi však Harrieta stále cestuje k Johnovi, tráví s ním čas a její manžel to navzdory manželství a společné výchově toleruje. Toho času je Johnu pětadvacet let, Harrietě o dva roky méně. Harrieta však žila po boku svého manžela až do jeho skonu. Následně si bere Johna za manžela a v roce 1858 (25 let po tom, co se spolu s Johnem seznámili) Harrieta umírá na tuberkulózu a John stráví zbytek života péčí o Helenu (toho času jako o sirotka), dceru Harriety a jejího manžela, a to ve společném domku ve francouzském Avignonu. Sám John umírá tamtéž v roce 1873.

John Stuart ekonomem - politická ekonomie

V roce 1848 přichází se svým dílem Principy politické ekonomie, kterým otřásá dosavadními ekonomickými koncepty a na 200 let se jeho teorie stane jedním z nosných pilířů pro výzkum světových ekonomických teorií, a to od autorů, jako je Adam Smith, Paul Samuelson a další. Díky srozumitelnosti tohoto díla, kterou se od dosavadních děl zcela odlišuje, je Mill považován za jednoho z největších popularizátorů ekonomie, kterak ji přiblížil prostému lidu. Díky knize přichází na scénu dodnes známé ekonomické mechanismy a termíny jako poptávka, nabídka, optimální bod či například tržní cena. Politickou ekonomií nazval své dílo z důvodů prostých. Zkoumal míru vlivu politické moci a politických představitelů na bohatství států.

John, ač vycházel ze Smithova Bohatství národů, a považuje se tedy v zásadě za kapitalistu, nahlíží na takový ekonomický koncept zcela odlišně v porovnání s dosavadními ekonomy. Z čistě ekonomického hlediska ve svém díle popisuje kapitalismus jako ideální systém vedoucí však s postupem času k silné materiální polarizaci společnosti, chudobě dělnické třídy a nezvladatelnému populačnímu růstu (společenské hledisko). Bude-li však takový růst zastaven, navrátí se společnost k humanismu a v lidech bude otevřen prostor k nabývání vnitřního (tj. duchovního, intelektuálního) bohatství. V jádru tedy stvrzuje Smithovu a Malthusovu teorii, a to přitakáním dlouhodobé neudržitelnosti kapitalismu, jakožto systému, který nevyhnutelně dovede lidstvo ke stagnaci a vyčerpání zdrojů. V této teorii můžeme spatřovat nynější společenské schizma a kolizi mezi kapitalistickou výrobou a udržitelným rozvojem.

John Stuart filozofem – “poznání indukcí a ne jinak…”

Mill zanechal stopu i v oblasti filozofických teorií. Mill, jeden z vůdčích představitelů pozitivismu, staví svou filozofii na základě ryze praktických myšlenek. Jeho filozofické představy jsou v zásadě věcné, konstruktivní a často “vědeckého rázu”, čímž není myšleno, že staví filozofické představy na úroveň vědy (ač ani to by mu nešlo upřít), ale jako pravý pozitivista vnímá filozofii jako matku věd, která je “služkou” vědám ostatním.

V nejobecnější rovině jej můžeme řadit ke klasickým gnozeologům (zabývá se tedy poznáním). Ve svém nejvýznamnějším filozofickém spise Systém deduktivní a induktivní logiky (1843) popisuje zkušenost jako nejkvalitnější nástroj k poznání veškerého jsoucna a na základě takové teze si vysloužil místo mezi představiteli tzv. empirismu (filozofický směr, podle nějž je zkušenost nejlepším zdrojem poznání). Lze pak konstatovat, že většina vědních oborů stojí právě na základech empirismu dodnes.

John Stuart politologem

Nabídl světu spoustu politických a ústavně-právních teorií založených v zásadě na liberalismu (John byl přesvědčený liberalista). Jeho politické teorie lze pak kategorizovat následovně:

a) jak vládnout, ideální vláda,

b) socialistické koncepce,

c) svoboda, demokracie.

Jak vládnout, ideální vláda…

Do ideje vládního pořádku zasáhl Mill takřka bezprecedentně. Dosud se k vládě přistupovalo v zásadě ve dvou rovinách, respektive ne k vládě jako takové, nýbrž k otázce “Jak ideálně vládnout?”.

Ta první shledává vládu jako nakumulované praktické umění, která v závislosti na vládci samotném funguje (popř. nefunguje). V tomto přístupu je vláda koncepčně stavěna do veskrze individuálního a subjektivního postavení. Má několik proměnných a je závislá na spoustě skutečností a okolností (dynamický přístup). Druhý přístup vnímá vládu jako stroj (statický přístup).

John se pak staví koncepčně do středu a tvrdí, že vládu jako široký mechanismus si národ nemůže (a dlouhodobě nikdy nebude) stavět sám. Vláda existuje právě do jisté míry jako statický přístroj (aspekt statického přístupu), nicméně národ si může “doupravit” jednotlivé nuance (typicky praktickou organizaci atd., aspekt dynamického přístupu). Detailně tuto myšlenku popisuje ve svém díle O vládě ústavní (1861).

Socialistické koncepce

John Mill přišel i s novou koncepcí nahlížení na socialismus, respektive na socialisty samé. Přikládá jim tzv. negativní a konstruktivní prvek. Negativním prvkem Mill rozuměl tendenci socialisty být obezřetný a vědět, co býti nemá. Typicky si býti vědom, že chudoba a bída jsou důsledkem kapitalistických tendencí. Konstruktivní prvek je pak přesvědčení o tom, jaké aspekty jsou špatné a jak je zlepšit. Není třeba zmiňovat, že konstruktivní prvek je v rámci socialismu důrazně upozaděn. Zde však stojí za zmínku fakt, že periodicky se pohybujeme stále zhruba sto let před socialistickými revolucemi na začátku 20. století. Takovou skutečnost je nutné vzíti v potaz především v kontextu radikalizace/umírněnosti socialistů.

“Současná soustava nás nevhání, jak věří mnozí socialisté, do stavu všeobecné nouze a zotročení, z něhož nás může spasit pouze socialismus. Zlo a bezpráví, ve kterém v současném systému dochází, jsou velké, ale dále se nezvětšují, všeobecná tendence naopak směřuje k jejich pozvolnému zmenšování.” Mill je tedy přesvědčen, že nespravedlnost mezi lidmi panuje z jejich lidské podstaty, nikoliv z podstaty ekonomického systému, ve kterém lidé žijí. U Milla pak panuje přesvědčení, že v budoucnu společnost dosáhne relativní spravedlnosti, neodhaduje však, kdy a jak k tomu dojde. Tvrdí však poměrně s jistotou, že k tomu dojde evolučně, nikoliv revolučně jednorázovým aktem.

Svoboda a demokracie v Millově pojetí

Mill, jakožto nekompromisní liberalista, je přesvědčen, že jedinec má hledat své štěstí právě a pouze prostřednictvím svobody, pouze v takovém prostředí lze nacházet štěstí. Ve svém díle O svobodě (1859) se Mill snaží nalézt hranici mezi autonomním prostorem, ve kterém se má jedinec pohybovat, a hranicí, kam až může stát zasahovat.

V kontextu demokracie pak Mill vyjadřuje své obavy ohledně tyranie. Typicky v absolutistickém zřízení hledáme za symbolem tyranie samotného vládce. Demokracie pak údajně vytváří clonu, za kterou není tyranie vidět. V zásadě se pak stále jedná o tyranii většiny (typicky například tyranii ze strany hloupých lidí). Sémanticky se však tyranie nemění, oplývá totožnými atributy jako tyranie absolutistická. Nelze tedy tyranii potlačit vhodným zřízením a uspořádáním státu. Nicméně lze poskytnout jedinci tak široký prostor pro svobodný život, že funkce a principy demokracie budou použity pouze v krajních případech, kdy si je správa státu vyžaduje. Ani demokracie, ani vládce nemusí zasahovat do bezprostředního prostoru kolem každého jedince.

John Stuart bojovníkem za práva žen

Na evropském kontinentu se již před 150 lety šířily feministické myšlenky a emancipační tendence žen. Vliv na východě však nebyl tak silný. Zatímco na západě byl zanechán silný odkaz Mary Woolstonecraft, George Sand, východ pak stagnoval.

Když pomineme ale diferenciaci geografickou a kulturní (odhlédneme-li od vnímání pohlaví jako kulturní entity), docházíme k závěru, že boj za ženská práva neprobíhal pouze na poli ženském, nýbrž i mužském, a to v samotném podání Johna Stuarta Milla.

Millův feminismus se konstituoval několik let a předcházely mu rozsáhlé korespondence adresované “hlavě pozitivismu”, Augustu Comtovi. Je stěžejní zmínit, že na obsah korespondence, respektive na myšlenky v ní zmíněné, měla vliv Johnova milenka, později manželka, Harriet. Ze společných korespondencí s Comtem pak i vyplývá, jak moc byl Mill závislý na jeho “přitakání”. Jeho oddanost a touha po vnitřní myšlenkové sounáležitosti pak může demonstrovat následující: “Sám víte, jak bolestivé jest přemýšleti o samotě. Následně si pak jste schopen představit mé potěšení akcentované všemi mými nadějemi, že konečně mně vyjádříte svou neutuchající podporu.” Tudíž ne jen Harriete, ale i Comte má na Millově inklinaci k (toho času zcela průkopnickému) feminismu svůj podíl.

Mill argumentačně začíná malostí a nízkostí mužské nadřazenosti, která vyplývá z fyzické převahy muže nad ženou. Následuje logický řetězec relevantních argumentů. V zásadě a kategoricky jde s argumentací čelem typickým protiargumentům a archetypálním přežitkům.

Předzárodečný feminismus tedy nebyl tvořen bezděčně (v pojetí současnosti s vhledem do 19. století) pouze vybranými autorkami, dodnes známými na světové úrovni, ale i muži.

Klíčové zdroje:

Ball, T. James Mill. In: Zalta, E. (eds). The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Stanford: Stanford University, 2020.

Červenková, V. Mill John Stuart [online]. fek.zcu.cz. 9.4.2007. [cit. 27.3.2022]. https://www.fek.zcu.cz/kalendarium/EKONOM/Mill_j_s.pdf.

Haac, O. The Correspondence of John Stuart Mill and Auguste Comte. Londýn: Routledge, 2018.

Mill, J. S. Vlastní životopis. Praha: Pelcl, 1901.