Nález pokladu

Problematika pokladu a nabývání vlastnického práva k němu

Obsah

1.      Pojem poklad

2.      Nález pokladu

3.      Nabývání vlastnického práva

a.       Vývoj úpravy

b.      Vliv místa nálezu pokladu

c.       Dominus fundi

d.      Osoba nálezce

4.      Získání pokladu

Pojem poklad

Římskoprávní definice termínu poklad se poprvé objevuje v jednom z ustanovení Digest zformovaných právníkem Paulem, a to konkrétně D 41, 1, 31, 1., kdy se pokladem rozumí: „Thensaurus est vetus quaedam depositio pecuniae, cuius non exstat memoria, ut iam dominum non habeat: sic enim fit eius qui invenerit, quod non alterius sit. alioquin si quis aliquid vel lucri causa vel metus vel custodiae condiderit sub terra, non est thensaurus: cuius etiam furtum fit," tedy stará úschova peněz, u nichž neexistuje povědomí o tom, komu patří.

Aby mohla být daná věc označena za poklad, musí tedy splňovat několik podmínek:

• Musí se jednat o věc úmyslně skrytou, a to ukrytou lidskou činností – tuto podmínku nesplňují věci zapomenuté, opuštěné, či ztracené. Co se týče místa ukrytí, poklad může být skryt jak ve věci nemovité (nejčastěji pozemku), tak ve věci movité.
• Musí se jednat o věc, u níž neexistuje povědomí o tom, komu patří – tuto podmínku splňují takové věci, u nichž sice může být znám jejich původní vlastník, nelze se ovšem dopátrat jejich současného vlastníka. Důležitým aspektem je, že původní vlastník neměl vůli věc opustit, v opačném případě by se jednalo o věci ničí (res nullius) a nešlo by o nález pokladu, ale o nabytí vlastnictví okupací.
• Musí se jednat o věc cennou – nemusí se tedy jednat striktně pouze o peníze, jak je obsaženo v Paulově definici. Dle stanovisek právní vědy byl měl být pojem „pecuniae“ obsažený v této definici být vykládán šířeji. Mělo by se tedy jednat obecně o cenný majetek (peníze i např. šperky). Naopak za cenný se nepovažuje žádný předmět s hodnotou pouze uměleckou či vědeckou.

Negativní definice stanovuje, že pokladem není, co bylo ukryto ze strachu, za účelem zisku nebo z důvodu opatrnosti. Lze si ovšem těžko představit, z jakých jiných důvodů by člověk cennost ukrýval, proto se pokladem mohly stát i věci ukryté z výše jmenovaných důvodů, pokud již upadlo v zapomenutí, za jakým účelem byly ukryty.

Nález pokladu

Aby vůbec mohlo dojít k nabytí vlastnického práva k pokladu, musel být poklad nalezen. Římské právo pro tento úkon používá termín inventio thesauri, přičemž termín thesaurus označuje právě poklad a termín inventio je odvozenina od slova invenire, tedy nalézt nebo hledáním objevit.

K nálezu však dojde jen za kumulativního splnění následujících podmínek:

1.      Nevědomí o existenci nebo umístění daného předmětu.

2.      Náhodnost jeho nalezení.

3. Zpozorování předmětu.

K nálezu pokladu a následnému nabytí vlastnického práva k němu tedy nedojde, pokud nálezce věděl o jeho existenci a kde přesně jej má hledat.

Podmínky nálezu nebudou splněny ani v případě, kdy nálezce sice poklad odkryje, ale nevšimne si jej.

Co se týče náhodnosti nalezení, římské právo zásadně vylučovalo aktivní hledání pokladu. Aktivní hledač mohl pátrat po pokladu jen na vlastním pozemku, na cizím pouze po předchozím souhlasu daného vlastníka pozemku. Pokud by jej někdo poklad bez souhlasu vlastníka, musel by podle konstitucí císařů Leona a Zenona věc vrátit a stihl by je trest, a to ve formě propadnutí pokladu vlastníku pozemku. Justiniánský kodex také přísně zakazuje hledání pokladu za použití čar a kouzel, jinak by ztratil nárok na vlastnictví ve prospěch císařské pokladny.

Nabývání vlastnického práva k pokladu

Nález pokladu je originárním způsobem nabytí vlastnického práva neboli způsob, kdy nabyvateli vzniká vlastnické právo nezávisle na předchůdci, nevyžaduje se tedy souhlas, ani jiná součinnost či vědomost předchozího vlastníka.

a)      Vývoj úpravy

V počátcích římské společnosti ještě neexistovala speciální úprava nabývání vlastnictví k pokladu, antičtí právníci proto zaujímali několik teorií. První z nich považovala poklad za věc ničí, vlastnictví se tedy nabylo prostým uchopením držby neboli okupací. Další teorie považovala poklad za součást pozemku, získává jej tedy vlastník pozemku přírůstkem, popřípadě vydržitel pozemku současně s jeho vydržením, a to i za podmínky, kdy neví, že se poklad v pozemku nachází. Tuto teorii zavrhuje Paulus, dle kterého držba pozemku ještě neznamená držbu pokladu, neboť zakopaný poklad nemůže mít ve své moci. Poslední teorie měla za to, že se jedná o uprázdněnou pozůstalost a poklad by tedy měl připadnout státu jako odúmrť. Sjednocení úpravy tohoto institutu přinesla až konstituce císaře Hadriána, která byla s drobnými odchylkami přejímána dále.

b)      Dominus fundi

Přestože prameny v souvislosti s nabýváním vlastnického práva hovoří o vlastníkovi pozemku („dominus fundi“), nelze tímto vyloučit, že by se poklad nacházel i ve věci movité.

Římské právo v této souvislosti také benevolentněji vykládá pojem vlastník, který pod sebou skrývá jak vlastníka bonitárního, tak i držitele v dobré víře. Pod tento výraz naopak nelze zařadit usufruktáře, emfyteutu, superficiáře ani nájemce či pachtýře, kteří mají pouze věcná či obligační práva k pozemku.

c)      Vliv místa nálezu pokladu

Základní právní úpravu vlivu místa nálezu na nabytí vlastnického práva k němu lze nalézt v justiniánských Institucích, kdy poprvé dochází, zřejmě císařem Hadriánem, k celistvé úpravě nálezu pokladu a určení, že nabývání vlastnického práva k němu je specifickým způsobem. Instituce stanovují, že celý poklad náležel tomu, kdo jej objevil na vlastním pozemku nebo náhodou na posvátném místě. Tomu, kdo našel poklad náhodou na cizím pozemku, náležela jen polovina pokladu a druhá polovina náležela vlastníkovi pozemku, a to i v případě, že se jedná o pozemek patřící císaři či státní pokladně. Nárok na podíl ovšem ztrácí ten, kdo hledal na cizím pozemku bez svolení, celý poklad pak připadá vlastníkovi pozemku.

Za císařů Marca Aurelia a Lucia Vera byla změněna úprava v případech, kdy byl poklad nalezen na zasvěceném místě, či v památníku – poklad již nenáležel celý nálezci, ale ten se o něj z poloviny dělil se státní pokladnou. Digesta dále stanovují, že pokud byl poklad nalezen v místě v památníku, toto místo nadále nemůže být považováno za zasvěcené. A to hlavně z důvodu zákazu pohřbívání mrtvých s penězi. Pokud by se tak učinilo i přes stanovený zákaz, poklad by se nestal součástí hrobu a šlo by jej tedy nalézt na zasvěceném místě. Ovšem za podmínky, že nálezce neporuší hrob.

Digesta sice přímo neřeší problém, kdy je poklad nalezen na hranici pozemků. Z daných ustanovení lze ovšem vyvodit, že v takovém případě by měl být rozdělen poměrně mezi sousedy v závislosti na tom, jaká část pokladu se nacházela ve kterém pozemku.

Tyto způsoby dělení pokladu mezi nálezce a vlastníka pozemku se v průběhu vývoje často měnily vlivem společenských okolností, vlivem doby a vlivem konkrétních císařů. Například na počátku principátu připadl celý poklad císaři, který svůj nárok zakládal na výše zmíněné teorii, že se jedná o uprázdněné dědictví. Za Theodosia náleží nálezci tři čtvrtiny pokladu a vlastníkovi pozemku pouze čtvrtina jedna.

V případech, kdy si celý poklad nárokovala státní pokladna či císař bylo třeba motivovat nálezce k odevzdání pokladu – náleželo mu tedy nálezné. Obyčejně připadl nálezci jako odměna určitý podíl na pokladu. Ve výjimečných případech nálezci připadl poklad celý.

a)      Osoba nálezce

Jak bylo zmíněno výše, dle Hadriana se poklad rovnoměrně dělí mezi nálezce a vlastníka pozemku. Problém nastává v situaci, kdy nálezcem je osoba podřízená – otrok nebo osoba podřízená moci otcovské. Touto problematikou se zabýval Tryphoninus, který, vycházeje ze stavu nabývání vlastnického práva k pokladu stanoveného Marcem Aureliem (viz výše), zakotvil následující. Osoba podřízená nabývá pro svého pána celý poklad, byl-li nalezen na pozemku svého pána, popřípadě polovinu pokladu, byl-li nalezen na pozemku cizím.

Složitější situace nastává v případě, kdy poklad objevil otrok, který je ve spoluvlastnictví několika pávů. Dle Tryphonina by situace měla být řešena tak, že je-li poklad nalezen na pozemku cizím (není ve vlastnictví ani jednoho z pánů), nabývá otrok pro pány polovinu pokladu, kterou si následně poměrně rozdělí podle svých podílů k otrokovi. Nejasné je ale řešení za situace, kdy otrok ve spoluvlastnictví nalezne poklad na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z pánů. Potom by nejspravedlivější cestou měla být řešení dvě. Za podmínky, že otrok najde poklad omylem, připadne jedna polovina vlastníku pozemku a druhou si všichni spoluvlastníci rozdělí dle podílů. Pokud by však otrok hledal na základě příkazu pána, měl by spravedlivě připadnout celý poklad jen jemu.

Tryphoninus se také zabýval případy, kdy mělo k otroku právo více oprávněných plynoucí jak z práva vlastnického, tak například z práva požívacího. Rozebírá opět několik situací, pro které je významné, zda byl poklad nalezen na pozemku vlastníka otroka, na cizím pozemku, nebo na pozemku usufruktáře, a zda otrok našel poklad náhodou či při práci. Stanovuje, že celý poklad by náležel usufruktáři jen v případě, kdy by otrok hledal poklad na základě usufruktářova příkazu a na jeho půdě. Pokud by otrok našel poklad při práci na cizím pozemku, nebude mít usufruktář nárok ani na část pokladu, neboť má nárok pouze na výsledky práce otroka a nález pokladu byl považován za produkt štěstěny. V těchto případech bude tedy polovina připadající na nálezce náležet vlastníkovi otroka a druhá vlastníku pozemku. Usufruktáři tak vznikne nárok na polovinu pozemku jen za předpokladu, že by jej otrok nalezl na jeho pozemku.

Poslední problematickou situace může nastat, pokud poklad nalezne zástavní věřitel v pozemku, ke kterému má zástavní právo. Poklad potom nabývá z poloviny vlastník a z poloviny zástavní věřitel. Náleží-li však věřiteli vlastnictví pozemku, protože se nepodařilo najít v dražbě vhodného kupce, nabývá vlastnické právo k celému pokladu. To neplatí, podaří-li se původnímu vlastníku pozemku vykoupit jej zpět během lhůty k plnění. V takovém případě mu musí zástavní věřitel jeho podíl vydat. Dle Tryphonina se obdobně řeší situace, kdy poklad nalezl nájemce, pachtýř, či najatý nebo propachtovaný otrok.

Získání pokladu

Poté, co byl poklad nalezen a určité osoby k němu nabyly vlastnické právo, muselo být těmto osobám umožněno poklad vyhrabat a odnést si díl, který na ně připadal. Římské právo tak znalo několik prostředků, pomocí kterých se mohl vlastník pokladu domoci jeho získání.

Pokud byl poklad nalezen na cizím pozemku a vlastník pozemku nepřipouští jeho vykopání, lze proti němu využít interdikt – interdictum exhibitorium, nebo jiného rozhodnutí umožňující nálezci vstup na pozemek a vykopání pokladu. Byl-li poklad ukraden, lze použít actio furti – žalobu z krádeže.

Má-li k pokladu vlastnické právo nabýt více osob a nejedná-li se o poklad, který je tvořen věcmi reálně dělitelnými, stávají se tyto osoby spoluvlastníky pokladu. Pro rozdělení mohou použít žalobu na rozdělení společné věci – actio communi dividundo.