Řádné testamenty

Z Iurium Wiki

Verze z 11. 2. 2022, 06:44, kterou vytvořil Margareta Baranová (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „== Úvod == Testamentem se rozumí závěť neboli odvolatelné jednostranné formální právní jednání pro případ smrti (''mortis causa''), které o…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Úvod

Testamentem se rozumí závěť neboli odvolatelné jednostranné formální právní jednání pro případ smrti (mortis causa), které obsahuje ustanovení dědice (heredis institutio).[1] Toto ustanovení muselo být vyjádřeno vždy na začátku, a to slavnostně formou přímého příkazu.[2] Dědic může být označen ústně (nuncupatio) nebo písemně (scribere).[3] Ustanovena musela být určitá osoba, která je již počatá (nasciturus).[4] Souhlas dědice se pro zřízení nevyžaduje.[5] Slovo testamentum naznačuje, že se jedná o deklaraci svobodné vůle (mens) zůstavitele před věrohodnými svědky (testes).[6] Závěti byly prvně označené v LDT V, 4[7] , kde byly pouze deklarovány na základě již existujícího zvyku.[8]

Pomocí testamentu mohl otec, který například neměl vlastního dědice (suus heres), ustanovit dědicem cizí osobu[9] (heres extraneus) anebo v případě, kdy měl dědiců více, mohl ustanovit jednoho a ostatní vydědit, přičemž je hospodářsky zabezpečil jiným způsobem.[10] Hlavním cílem bylo ustanovit dědice, který zastával zůstavitelovu pozici ve všech právních účelech. Do pozdního císařství hrálo velkou roli nalézt osobu vhodnou pro plnění rodinných náboženských povinností (sacra). Mimo jiné se pomocí závěti také obdarovávali (formou odkazu) důležití občané, politici a generálové nebo také mohla sloužit jako usměrňující prostředek pro potomky, kdy jim jinak hrozilo vydědění.[11] Darování závětí bylo v průběhu času omezeno, jelikož se stávalo, že na dědice nezůstalo nic než dluhy, a to tak, že minimálně čtvrtina pozůstalosti (Falcidiánská kvarta) musela připadnout dědicům.[12]

Nejdříve existovaly dva druhy testamentů, a sice ty, které se pořizovaly v průběhu comitia calata svolávaného dvakrát do roka (testamentum calatis comitiis)[13] anebo ty sepisované před šikem v případě, že se chystali do války (testamentum in procinctu).[14] Oba měly veřejnoprávní povahu.[15] Jejich veřejné vyhlášení mělo sloužit v případě, že by později bylo nutné obsah závěti dokázat v případě sporu.[16] V případě testamentum calatis comitiis hrál hlavní roli pontifex maximus předsedající danému shromáždění. Jeho úkolem bylo přednést znění testamentu shromáždění, což znamenalo, že měl úplnou kontrolu nad jeho formou.[17] Později se objevil třetí typ, jenž se pořizoval pomocí „bronzu a váhy“ a nazýval se mancipační závěť (testamentum mancipatio). Dřívější dva druhy se postupem času přestaly využívat a v praxi zůstal pouze testament mancipační.[18]

Prétor zjednodušil civilní testament tím, že jej zbavil formalismu i mancipace (testamentum praetorium). Ustanovenému dědici stačilo předložit zevně bezvadnou závěť, která obsahovala 7 pečetí od svědků, přičemž mu prétor přiznal bonorum possessio secundum tabulas, nicméně civilní dědic mohl dokázat její neplatnost. Avšak od dob Antonia Pia byla řádně nabytá bonorum posessio chráněna exceptio doli. Díky tomu se také listina obsahující testament stala listinou dispoziční.[19] Prétor tímto způsobem zhojoval jinak z formálních důvodů vadné závěti.[20] Ukazuje se, že tímto způsobem bylo možné ustanovit své dědice, ale nemohlo se jím propouštět otroky či ustanovovat poručníky.[21]

V postklasické době se objevují nové formy závětí, jimiž je testamentum imperfectum, u něhož se nevyžaduje přítomnost všech sedmi svědků a prospívá zákonným dědicům, dále testamentum holographum sepsaný vlastní rukou, jehož platnost vyžaduje přítomnosti 5 svědků[22] a testamentum allographum sepsaný jinou osobou než zůstavitelem, kde je zapotřebí 7 svědků.[23] Vznikaly i závěti veřejné (testamentum apud acta) pořizované zápisem u soudu nebo jiného úřadu nebo testamenty odevzdávané do úschovy soudci či císaři (testamentum iudici/principi oblatum).[24]

Justinián vytvořil nový typ spojením prvků práva civilního, prétorského a císařského tzv. testamentum tripertitum.[25] Jednalo se o závěť, pro kterou bylo nutno sedmi svědků a musela obsahovat subscriptio od zůstavitele i svědků, což bylo uznání dokumentu nejčastěji ve formě podpisu.[26]

Zřídit závěť se považovalo za mravní povinnost každého slušného římského občana a byla tak velmi striktně dodržována.[27]

Mancipační testament

Jedná se o obrazný trh (mancipatio familiae), jímž zůstavitel převádí svůj majetek na kupce rodinného majetku, který nad ním tímto získal ochrannou moc (custodela) a také následnou povinnost ho po testátorově smrti rozdělit a převést podle poslední vůle zůstavitele. Nicméně dispoziční pravomoc nad majetkem (mandatela) zůstávala v rukou testátora. V průběhu času se z mancipačního testamentu vyvinul testamentum per aes et libram.[28] Transakce probíhá inter vivos.[29]

Proces pořizování tohoto druhu závěti (testamentum per aes et libram) začíná sepsáním testamentárních tabulek. Následně se pomocí mancipace naoko převede odkazovaný majetek na důvěrníka („kupce rodinného majetku“), a to v přítomnosti pěti dospělých římských občanů a vážného (libripens). Kupec rodinného majetku pronese obřadní slova, udeří bronzem o váhu a podá bronz testátorovi, což má představovat trhovou cenu. Nato uchopí testátor testamentární tabulky a pronese svůj formální projev, jemuž se říká nunkupace (nuncupatio).[30] Nunkupace je slavnostní vyhlášení předepsanými slovy[31], kterými se v tomto případě potvrzuje vše, co je obsaženo v testamentárních tabulkách.[32] Nikdy nebylo nutné, aby mancipační závěť podepisoval sám testátor a ani aby ji sám sepsal.[33] Zúčastněné osoby musely být přítomny po celou dobu procesu[34] (unitas actus)[35] a jednání nesměl přerušit žádný jiný právní akt (uno contextu).[36]

V klasické době převažuje písemná forma tohoto testamentu testamentum per scriptum factum, díky které se mohl obsah závěti uchovat v tajnosti. Závěť se nejčastěji zaznamenávala na tabulae, což byly dřevěné destičky, jejichž jedna strana byla zesílena a pokryta voskem nebo šelakem jako povrch sloužící k psaní. Jednotlivé destičky byly přidělány k sobě tak, aby originál byl viditelný a kopie byla skrytá a tím i chráněna, přičemž bylo možné se k ní dostat.[37] V rané době byla tabulka bílá a pokrývající vosk černý, přičemž slova se vyrývala kovovým stylem. Později se užívaly pergameny, papyry, opracované kůry stromů, a dokonce i slonovina. Na pergameny a papyry se pak psalo inkoustem vytvořeným z roztoku lampové černě nebo ze sazí.[38] Nunkupace je omezena na pouhou formuli, kterou se za přítomnosti sedmi svědků (5 svědků, vážný a kupec rodinného jmění) odkazuje na listinu obsahující testament, který daní svědci opatří svými pečetěmi a svými jmény.[39] Sextus Pomponius uznal, že pečeť je možné vytvořit prstenem svědka, pokud by měli prsten stejný, mohl by se použít i cizí.[40] Slavnostní ústní formule však zůstává základem a listina pak slouží pouze jako důkazní prostředek.[41]

Platnost testamentu

Platnost testamentu závisí na testovací způsobilosti a dodržení postupu daného civilním právem, platí pro řádné testamenty.[42] Je nutné, aby ustanovení dědice proběhlo slavnostní formou, která je uznávána.[43] Pokud byl testament psaný, musel být zhotoven v latině, řečtina byla povolena až od dob Theodosia a Valentiniana.[44]

Způsobilost zřídit platný testament (testamentum factio activa) mají pouze dospělí římští občané a Latinové, přičemž pokud jsou synové v pravomoci svého otce, tak mohou závěť pořizovat pouze ohledně peculia castrense.[45] Vyloučeni tedy byli ostatní cizinci (intestabiles), šílení, což vychází také z D 28, 1, 2 a marnotratníci.[46] Později jej mohly pořizovat i ženy pomocí coemptio testamenti faciendi causa[47] a od dob Hadriana zcela volně se souhlasem poručníka. Jelikož v rodině náležel všechen majetek pater familias mohly závěť pořizovat pouze osoby sui iuris.[48] Tato způsobilost musela trvat po celou dobu od sepsání závěti po zůstavitelovu smrt, jinak ztratila platnost, a to i v případě, že by byla znovu obnovena. Praetor však tuto striktní praxi ius civile usnadnil a takovým dědicům poskytoval bonorum possessio.[49]

Svědci nesmí být podrobeni moci jak testátora, tak ani kupce rodinného majetku, jelikož není připuštěno svědectví domácích, a to samé platí i pro vážného, neboť ten se také počítá mezi svědky.[50] Svědkem nemohli být ani šílení, marnotratníci, ženy[51] nebo otroci.[52]

Způsobilost musela existovat i na straně dědice (testamentum factio passiva), kterou musel dědic mít v době zřízení testamentu, v době smrti zůstavitele a v době převzetí dědictví a jednalo se o způsobilost být ustanoven v závěti. Tuto způsobilost neměly osoby bez ius comercii, což znamená zejména cizinci. Lex Voconia omezovala ženy v této způsobilosti, zakazovala členům první majetkové třídy ustanovovat za dědice ženy, přičemž toto omezení trvalo do 1. st. n. l.[53] Toto omezení mělo předcházet hromadění majetku v ženských rukou, neboť ženy postrádají finanční gramotnost, a tím by se mohlo ohrozit blaho rodiny.[54] Jako právnická osoba mohl původně dědit jen fiscus, od klasické doby také městské obce a nadace.[55] Otroci se mohli stát dědici v případě, že byl závětí propuštěn (manumissio), pokud by měl dědit na základě závěti jiné osoby než svého pána, musel s tím jeho pán souhlasit a poté dědil daný pán.[56]

Vedle nezpůsobilosti být ustanoven dědicem existovala incapacitas, tedy nezpůsobilost nabýt dědictví. Jednalo se o osoby, které postrádaly ius capiendi,[57] tedy svobodné a částečně i ty, které žily v bezdětném manželství, což vyplývalo z lex Iulia et Papia Poppea. Nebo jsme se mohli setkat s indignitas tedy nehodností být dědicem, kdy důvodem mohlo být například přivození zůstavitelovy smrti nebo úmyslné zničení závěti.[58]

Chybí-li testamentu jeho podstatná náležitost jedná se o testamentum iniustum a je tak od počátku neplatný (testamentum nullum). Stejně se pohlíží také na závěť padělan[59]ou nebo tu, která nevyjadřuje zůstavitelovu vůli (testamentum falsum).[60] Testament nemohl obsahovat podmínku rozvazovací, a když ji obsahoval, nepřihlíželo se k ní, dále také podmínku nemožnou či nemravnou.[61] Povolenou podmínkou byla podmínka suspenzivní, která ukládala splnit nějakou podmínku před nabytím dědictví.[62]

Dodatečně neplatným (testamentum ruptum) se stává testament za situace, kdy testátor podstoupí capitis deminutio (testamentum irritum)[63] anebo pokud zůstaviteli přibude suus, který v závěti není ustanoven ani vyděděn (adgnatione postumi testamentum rumpitur).[64] Platilo také, že testament nový (testamentum posterius) ruší testament předchozí, a to bez ohledu na obsah.[65] Sui heredes byly osoby, které byly zůstavitelovi blízké a nesměly být v závěti opomenuty. Jediným způsobem, jak je do dědictví nezahrnout je jejich vydědění (exheredatio). Aby byla závěť platná musel být každý syn spadající pod patria potestas a jeho děti vyděděny jednotlivě a jmenovitě, zatímco ostatní sui stačilo vydědit souhrnně (inter ceteros), jinak by dědili vedle ustanovených dědiců.[66] Od Justiniána musely být jmenovitě vyděděny také dcery i všichni postumi.[67] Původně docházelo k vydědění z hospodářských důvodů, postupem času ale sloužilo jako trest za nevhodné chování vůči testátorovi. Aby se předcházelo křivdám přiznával prétor zůstavitelovým dětem (pokud nebyly řádně vyděděny) jejich zákonné podíly pomocí bonorum possessio intestati pro potomky mužské, která způsobovala již zmíněnou neplatnost, nebo pomocí bonorum possessio contra tabulas pro ostatní sui, přičemž závěť jako taková zůstávala platná kromě dědických ustanovení.[68]

Když pozůstalost nenabude nikdo z dědiců, stává se (testamentum destitutum)[69] testament neúčinným.[70] Možné bylo určit náhradního dědice (substitutio vulgaris), který nastoupil na místo dědice, pokud se jím původní dědic stát nechtěl nebo nemohl. V případě, že je dědicem dítě, které přežilo zůstavitele, ale zemřelo před dosažením své dospělosti nastupuje náhradník tzv. substitutio pupillaris. Kdyby náhradník nebyl v tomto případě ustanoven spadala by daná část pozůstalosti do intestátní posloupnosti, jelikož dítě nemůže zanechat poslední vůli.[71]

Mancipační závěť lze odvolat pouze pokud se nahradí nově sestavenou poslední vůlí, přičemž to platí i pokud se následně prokáže, že nová závěť selhala, ale byla platně zřízena. Prétorové uznávali i jiné formy odvolávání závětí jak mancipačních tak i prétorských. Jedná se například o zničení testamentu, vymazání jmen dědiců nebo zpřetrhání pečetí svědků. Nicméně muselo se jednat o akt, který účelně směřoval k odvolání poslední vůle. V 5. st. n. l. byly uznávány i další způsoby rušení, jako bylo například sepsání nové závěti, i když neplatné, přičemž zřízení muselo být účastno nejméně 5 svědků a jmenovaní dědici by měli právo dědit i intestátně. Automatické odvolání kvůli promlčení po 10 letech bylo zrušeno za Justiniána, pokud tomu tak testátor výslovně nechtěl.[72]

  1. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308.
  2. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 171.
  3. ↑ Burdick, W. L. The principles of roman law and their relation to modern law. Clark (New Jersey): The lawbook Exchange, 2012, s. 588.
  4. ↑ Riggsby, A. M. Roman law and the legal world of the Romans. Cambridge: Cambridge university press, 2012, s. 155.
  5. ↑ Blaho, P., Haramia, I., Židlická, M. Základy rímského práva. Bratislava: MANZ, 1997, s. 144.
  6. ↑ Meyer, E. A. Legitimacy and law in the Roman world. Cambridge: 2004, s. 115.
  7. ↑ Skřejpek, M. Texty ke studiu římského práva. Příbram: Nakladatelství Orac, 2001, s. 34.
  8. ↑ Burdick, W. L. The principles of roman law and their relation to modern law. Clark (New Jersey): The lawbook Exchange, 2012, s. 580.
  9. ↑ Ibidem, s.581.
  10. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 168.
  11. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 211-212.
  12. ↑ Riggsby, A. M. Roman law and the legal world of the Romans. Cambridge: Cambridge university press, 2012, s. 155.
  13. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308.
  14. ↑ Gai Inst. 2, 101. Citováno z: Kincl, J. Gaius: Učebnice ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 119.
  15. ↑ Gell. XV, 27, 3. Citováno z: Mousourakis, G. The historical and Institutional context of roman law. Burlington: Ashgate Publishing Limited, 2003, s. 58.
  16. ↑ Mousourakis, G. The historical and Institutional context of roman law. Burlington: Ashgate Publishing Limited, 2003, s. 58.
  17. ↑ Schulz, F. History of roman legal science. Oxford: Claredon press, 1967, s. 19.
  18. ↑ Gai Inst. 2, 102 a 103.
  19. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 170.
  20. ↑ Burdick, W. L. The principles of roman law and their relation to modern law. Clark (New Jersey): The lawbook Exchange, 2012, s. 585.
  21. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 224.
  22. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 278.
  23. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308.
  24. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 176.
  25. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 309.
  26. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 225.
  27. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 169.
  28. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308
  29. ↑ Burdick, W. L. The principles of roman law and their relation to modern law. Clark (New Jersey): The lawbook Exchange, 2012, s. 583.
  30. ↑ Gai Inst. 2, 104.
  31. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 237.
  32. ↑ Gai Inst. 2, 104.
  33. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 224.
  34. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 170.
  35. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308.
  36. ↑ D 28, 1, 21,3. Citováno dle: MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 1.02.2022]. Dostupné z: <http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm>
  37. ↑ Plessis, P. J., Ando, C., Tuori, K. The Oxford handbook of roman law and society. Oxford: University press, 2016, s. 501.
  38. ↑ Burdick, W. L. The principles of roman law and their relation to modern law. Clark (New Jersey): The lawbook Exchange, 2012, s. 588.
  39. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308.
  40. ↑ Krueger, P. Překlad: Blaho, P. Justiniánske inštitúcie. Trnava: Iura edition, 2000, s. 100.
  41. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 170.
  42. ↑ Gai Inst. 2, 114.
  43. ↑ Gai Inst. 2, 116 a 117.
  44. ↑ Burdick, W. L. The principles of roman law and their relation to modern law. Clark (New Jersey): The lawbook Exchange, 2012, s. 588.
  45. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308.
  46. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 168.
  47. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 308.
  48. ↑ Plessis, P. J., Ando, C., Tuori, K. The Oxford handbook of roman law and society. Oxford: University press, 2016, s. 502.
  49. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 220.
  50. ↑ Gai Inst. 2, 105 a 107.
  51. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 221.
  52. ↑ D 28, 1, 20, 7.
  53. ↑ Blaho, P., Haramia, I., Židlická, M. Základy rímského práva. Bratislava: MANZ, 1997, s. 144.
  54. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 222.
  55. ↑ Blaho, P., Haramia, I., Židlická, M. Základy rímského práva. Bratislava: MANZ, 1997, s. 144.
  56. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 221.
  57. ↑ Plessis, P. J., Ando, C., Tuori, K. The Oxford handbook of roman law and society. Oxford: University press, 2016, s. 221.
  58. ↑ Blaho, P., Haramia, I., Židlická, M. Základy rímského práva. Bratislava: MANZ, 1997, s. 145.
  59. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 171.
  60. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 309.
  61. ↑ Blaho, P., Haramia, I., Židlická, M. Základy rímského práva. Bratislava: MANZ, 1997, s. 145.
  62. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 228.
  63. ↑ Blaho, P., Haramia, I., Židlická, M. Základy rímského práva. Bratislava: MANZ, 1997, s. 148.
  64. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 309.
  65. ↑ Salák, P. Mystický testament. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2018, č. 12, s. 1039.
  66. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 171.
  67. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 176-177.
  68. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 172.
  69. ↑ Blaho, P., Haramia, I., Židlická, M. Základy rímského práva. Bratislava: MANZ, 1997, s. 148.
  70. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 309.
  71. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 229.
  72. ↑ Plessis, du P. Borkowski’s textbook on Roman law. Oxford: University press, 5th edition, 2015, s. 244.
Autoři článku: Margareta Baranová
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Řádné_testamenty&oldid=281730“