Formulový proces
Úvod
Římské právo procesní se vyvíjelo skrze tři základní překrývající se etapy soudních procesů. První a nejstarší etapou byl proces legisakční, který se vyznačoval tvrdým formalismem v průběhu celého řízení. Legisakční proces byl příliš rigidní a nestačil se přizpůsobovat dynamickým změnám ve společenském vývoji.[1] Gaius jako jeho další chybu uvádí, že kvůli starým právníkům, kteří velmi puntičkářsky tvořili právo, mohlo i jen nepatrné zmýlení vést k prohře sporu.[2] Proto bylo v polovině 2. století př. n. l. vydáním Aebutiova zákona fakultativně pro určité případy umožněno užití další formy procesu, známé jako formulae sive concepta verba neboli proces formulový, popřípadě proces s formulemi. Až zákon Iuliův zavedl toto řízení obligatorně a zrušil tak, až na několik výjimek, řízení legiskační.[3] Posledním procesem, který se začal uplatňovat již za éry Oktaviána Augusta, byl proces kogniční, neboli extraordinaria cognitio, kde bylo rozhodnutí v rukou určitých úředníků.[4]
Přesná historie formulového procesu není známá, ale nejpravděpodobněji se vyvinul z procesní praxe cizineckého praetora. Praetor měl volnější postavení, jelikož nebyl vázán civilními právními normami. Rozhodoval, jak se bude postupovat dál a jaké právo se pro daný případ užije. Díky tomu byli soudci do značné míry na praetorovi závislí a význam instrukcí, které vydával získávaly stále větší váhu. Tato instrukce obsahovala hlavně základní vylíčení skutkových událostí a jejich právní zhodnocení. Soudcům byla předkládána v písemné podobě a začala se označovat jako formula i concepta verba, což v překladu znamená slovní shrnutí. Na konci shrnutí byl příkaz k osvobození či odsouzení žalovaného podle prokázání pravdivosti tvrzení.[5]
Pro všechny soukromoprávní spory byl pak tento proces umožněn zákonem císaře Augusta lex Iulia iudiciorum privatorum o soudním procesu z roku 17 př. n. l. Postupem času byl však vytlačen procesem kogničním.[6]
Formulový proces řešil hlavní nedostatky procesu legisakčního. Nově se soudních sporů mohli účastnit i cizinci a úloha soudního magistráta vzrostla. Magistrát byl v řízení in iure aktivnější, čímž se zamezilo přílišné formálnosti.[7] Na rozdíl od legisakčního procesu nečinily strany své tvrzení ústně, ale sepisovaly je do formule, která už neměla limitovaný počet právních problémů.[8] I formulový proces se skládal ze dvou etap, prvním bylo jednání in iure a druhým apud iudicem.
[1] Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. s. 116-117.
[2] Gai Inst. 4, 30 citováno dle Kincl, J. Gaius: Učebnice ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007
[3] Vážný, J. Římský Proces Civilní. s. 24.
[4] Ibidem s. 125.
[5] Ibidem s. 117.
[6] Rebro, K., Blaho, P. Rímske právo. s. 115.
[7] Ibidem s. 128.
[8] Roman Law and Rhetoric [online]. Persée. [cit. 16.05.2021]. https://www.persee.fr/doc/rbph_0035-0818_2006_num_84_1_5006, s. 61.
