Evropský zatýkací rozkaz

Pojem „evropský zatýkací rozkaz“ a jeho vznik

Evropský zatýkací rozkaz lze definovat jako soudní rozhodnutí, které vydal některý ze členských států Evropské unie za účelem, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody (popřípadě ochranného opatření spojeného s trestem odnětí svobody).

Charakteristickými prvky evropského zatýkacího rozkazu jsou mimo jiné aplikace principu vzájemného uznávání, které se projevuje v obecné povinnosti státu evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět, pokud se nejedná o některý z důvodů pro odmítnutí (čl. 3 a 4 rámcového rozhodnutí, viz výklad dále); přímá spolupráce justičních orgánů členských států; kratší lhůty pro předání a zapojení dalších orgánů, jako např. Europol či Evropská justiční síť.

Hlavní důvod pro zavedení institutu evropského zatýkacího rozkazu je uveden v prvním článku rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV). V daném ustanovení nalezneme, že takový institut byl zaveden za účelem zrychlení postupů vydávání osob, které jsou podezřelé ze spáchání trestného činu. Zavedením EZR došlo k prolomení zásady nevydávání vlastních státních občanů a také nelze opomenout, že jím byla částečně prolomena zásada oboustranné trestnosti (u taxativně vyjmenovaných trestných činů postačí trestnost činu podle práva dožadujícího státu – např. účast na zločinném spolčení, terorismus nebo obchod s lidmi).

Výše zmiňované rozhodnutí bylo výsledkem výzvy, kterou představila Evropská rada na svém zasedání v Tampere v roce 1999. Tato výzva byla adresována Radě Evropské unie a Komisi. Po těchto institucích Evropská rada požadovala přijetí opaření nepostradatelných k implementaci vzájemného uznávání do oblasti spolupráce justičních autorit členských států Evropské unie.  Vize takové kooperace byla založena na zkušenosti s fungováním jednotného vnitřního trhu. Jedná se o vůbec první právní nástroj založený na principu vzájemného uznávání v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, jehož cílem je nahrazení klasických forem justiční spolupráce a zavedením jakéhosi volného pohybu justičních rozhodnutí. Nelze však říci, že představa podobného institutu jako je evropský zatýkací rozkaz byla na půdě Evropské unie revoluční a nikdy neviděná, jelikož se podobná myšlenka objevila již v materiálu Corpus Juris.

Přijetím tohoto rozhodnutí bylo mezi členskými státy opuštěno tzv. klasické extradiční řízení a zavedlo se předávací řízení. Do českého právního řádu se evropský zatýkací rozkaz dostal novelou trestního zákoníku  a trestního řádu č. 537/2004 Sb.

Principy evropského zatýkacího rozkazu  

Evropský zatýkací rozkaz je prvním konkrétním institutem, který realizuje princip vzájemného uznávání v otázce trestního práva. S tímto principem se vůbec poprvé setkáváme v Amsterodamské smlouvě, a je to princip, který odráží skutečnost, že k tomu, aby byly justiční orgány dostatečně flexibilní a přizpůsobily se k volnému pohybu osob, je nutné zavést volný pohyb rozhodnutí. Vyplývá z něho, že stát, na jehož území se osoba nachází, automaticky uznává příkaz k omezení osobní svobody vydaný jiným členským státem Evropské unie jako podklad pro předání pachatele. Jako takový příkaz může posloužit např. příkaz k zatčení či příkaz k dodání do výkonu trestu.

Tímto evropský zatýkací rozkaz vytváří fikci jednotného státního území, jelikož se dostáváme do situace, kdy justiční orgán jednoho státu rozhoduje o výkonu rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu.

Dalším principem, kterým se evropský zatýkací rozkaz řídí je princip justiční kontroly, který se projevuje tím, že evropský zatýkací rozkaz je soudním rozhodnutím a dále skutečností, že výkon tohoto rozkazu musí být podroben kontrole.

Třetím principem je tzv. princip ochrany lidských práv, tak jak je chápe čl. 6 SEU. Tento princip odráží ustanovení o právu na obhájce, lhůtách o předání a také zákazem vydání do státu, ve kterém hrozí nebezpečí, že vydaná osoba bude vystavena trestu smrti, mučení či jinému ponižujícímu zacházení nebo trestu. Z pohledu judikatury Soudního dvora je vztah mezi lidskými právy a EZR velké téma a jeho důležitost by se neměla podceňovat. Jedním z důležitých rozhodnutí SD v tomto ohledu je rozhodnutí ve věci Aranyosi and Căldăraru, kde se SD zabýval výkladem čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu vykládán v tom smyslu, že pokud existuje obava, že podmínky zadržení ve vydávajícím členském státě porušují čl. 4 Listiny základních práv EU, vykonávající soudní orgán musí odmítnout vydání osoby, na kterou je EZR vydán. SD v tomto ohledu rozhodl tak, že pokud takové podezření existuje i po dvoustupňovém posouzení, které provádí vykonávající justiční orgán, musí být výkon zatýkacího rozkazu odložen, a pokud riziko nelze vyloučit, musí vykonávající soudní orgán rozhodnout, zda postup předání ukončí či nikoli.

Posledním ze základních principů je princip ochrany osobních údajů, který v posledních pár letech stále nabírá na síle.

Obsah a forma evropského zatýkacího rozkazu

Je samozřejmé, že má evropský zatýkací rozkaz své náležitosti, a to co se týče formy i obsahu. Všechny náležitosti nalezneme ve čl. 8 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy.

Z hlediska obsahu se evropský zatýkací rozkaz musí shodovat s formulářem, který tvoří přílohu rámcového rozhodnutí a musí obsahovat následující údaje: totožnost a státní příslušnost vyžadované osoby; název, adresu, číslo telefonu a faxu a e-mailovou adresu vystavujícího justičního orgánu; údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti čl. 1 a 2; povahu a právní klasifikaci trestného činu; popis okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby na trestném činu; uložený trest, existuje-li pravomocný rozsudek, nebo stanovené trestní sazby pro daný trestný čin podle práva vystavujícího členského státu a pokud možno, tak následky trestného činu.

Dalším požadavkem je přeložení do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího členského státu.

Obligatorní a fakultativní důvody pro které lze evropský zatýkací rozkaz odmítnout

Již bylo zmíněno, že členské státy mají možnost evropský zatýkací rozkaz odmítnout, pokud pro to mají jeden z důvodů, který je uvedený v rámcovém rozhodnutí (konkrétně čl. 3 a čl. 4). Tyto důvody dělíme na obligatorní a fakultativní.

Jak již vyplývá z názvu, obligatorní důvody, pro které lze evropský zatýkací rozkaz odmítnout se vztahují k těm případům, kdy je odmítnutí povinné bez dalšího, jsou celkem tři a jsou vymezeny ve čl. 3 rámcového rozhodnutí. Jedná se o případy, (1) pokud se na trestný čin, pro který je zatýkací rozkaz vydán, vztahuje ve vykonávajícím státě amnestie, pokud byl tento stát příslušný ke stíhání tohoto trestného činu podle svého vlastního trestního práva; (2) pokud má vykonávající justiční orgán informace, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzená za stejný čin členským státem za předpokladu, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva členského státu, ve kterém byl vynesen rozsudek, ho již nelze vykonat a (3) pokud osoba, na niž byl evropský zatýkací rozkaz vydán, není podle práva vykonávajícího státu vzhledem ke svému věku trestně odpovědná za jednání, pro které je zatýkací rozkaz vydán.

Fakultativní důvody jsou vyjmenovány v čl. 4 rámcového rozhodnutí. Název nám je opět nápovědou a prozrazuje, že členské státy v těchto případech nejsou povinny zatýkací rozkaz odmítnout ale rámcové rozhodnutí jim tuto možnost dává. Přirozeně je takových důvodů více než těch obligatorních, např. k nim patří okolnost, když osoba, na niž se vztahuje evropský zatýkací rozkaz, je ve vykonávajícím členském státě stíhána za stejný čin, jako je trestný čin, pro který byl evropský zatýkací rozkaz vydán nebo jsou-li trestní stíhání vyžádané osoby nebo výkon trestu podle práva vykonávajícího členského státu promlčeny a jednání spadá do pravomoci tohoto členského státu na základě jeho vlastního trestního práva.

Postup předávání

Doručení evropského zatýkacího rozkazu

Celý mechanismus doručení evropského zatýkacího rozkazu je uveden ve čl. 9 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy.

Je nutno podotknout, že pro fungování evropského zatýkacího rozkazu je za potřebí vysoký stupeň důvěry ve fungování justičních systémů členských států a jejich schopnost zajistit spravedlivý proces.

Proces začíná úkonem justičního orgánu, který doručí evropský zatýkací rozkaz přímo vykonávajícímu justičnímu orgánu, a to za předpokladu, že je známo místo pobytu vyžádané osoby.

V každém případě pak justiční orgán může rozhodnout o pořízení záznamu o vyžádané osobě v Schengenském informačním systému, což je rovnocenné evropskému zatýkacímu rozkazu až do doby, dokud vykonávající orgán neobdrží v řádné a náležité formě originál.

Postupy pro doručování evropského zatýkacího rozkazu

Nezná-li vystavující justiční orgán příslušný vykonávající justiční orgán, provede potřebné pátrání, včetně pátrání prostřednictvím kontaktních míst Evropské soudní sítě, za účelem získání informací z vykonávajícího členského státu; na žádost vystavujícího justičního orgánu lze doručení provést i prostřednictvím telekomunikačního systému Evropské soudní sítě.

Vystavující orgán využívat jakéhokoli bezpečného prostředku doručení, který umožňuje vyhotovit písemný záznam, za podmínek umožňujících vykonávajícímu státu ověřit jeho pravost.

Držení vyžádané osoby ve vazbě a práva takové osoby

Při zatčení osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu rozhodne v souladu s právem vykonávajícího členského státu vykonávající justiční orgán o tom, zda by měla být tato osoba nadále ponechána ve vazbě. Požadovaná osoba může být také podmíněně propuštěna, jestliže příslušný orgán vykonávajícího státu učiní opatření, která se jeví jako dostatečná k tomu, aby osoba neutekla.

Při zatčení je tato osoba informována o evropském zatýkacím rozkazu a jeho obsahu a dále o tom, že může souhlasit s předáním vystavujícímu justičnímu orgánu. Mezi práva zatčené osoby patří právo na právního zástupce a právo na tlumočníka.

Souhlas s předáním

Za předpokladu, že osoba bude souhlasit s předáním, musí být takový souhlas (či zřeknutí se práva na „zásadu speciality“) vyjádřen před vykonávajícím justičním orgánem v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu (musí být zřejmé, že souhlas osoba udělila dobrovolně a s plným vědomím důsledků) a zaznamená se do protokolu. Souhlas v zásadě nelze odvolat. Každý členský stát si však může stanovit, že souhlas a popřípadě zřeknutí se lze odvolat v souladu s pravidly použitelnými na základě jeho vnitrostátního práva.

Výslech vyžádané osoby a rozhodnutí o předání

Pokud osoba nebude souhlasit se svým předáním, má právo být vyslechnuta v souladu s právem vykonávajícího členského státu.

V případě rozhodnutí o předání – ve stanovených lhůtách vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby (za stanovených podmínek).

Situace po přijetí rozhodnutí

Po přijetí rozhodnutí má justiční orgán dvě možností, a to souhlasit s výslechem vyžádané osoby nebo souhlasit s dočasným přemístěním dané osoby (doba a podmínky přemístění jsou určeny dohodou mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem) do vykonávajícího členského státu, aby se mohla účastnit jednání.

V případě výslechu je osoba vyslechnuta v souladu s právem vykonávajícího členského státu a podmínkami stanovenými vzájemnou dohodou mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem.

Osoba je posléze předána co nejdříve v den, který je dohodnut dotyčnými orgány (nejpozději do deseti dnů po přijetí pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu). Předání lze však odložit na základě závažných obav o zdraví či život předávané osoby. Pokud uběhnou všechny lhůty a osoba se nachází ve vazbě, je z ní následně propuštěna.

Judikatura Ústavního soudu ČR – Pl. ÚS 66/04

Je nutno poukázat na fakt, že ne všechny členské státy vnímaly EZR jako ústavně konformní. Tuto otázku neřešil pouze Ústavní soud České republiky. Tvrzený nesoulad s Ústavou řešil také Polský ústavní soud, Německý ústavní soud či ten na Kypru.

Nález „Eurozatykač“ z 3.5.2006 – v konkrétním případě Ústavní soud ČR posuzoval ústavní konformnost evropského zatýkacího rozkazu. Výsledkem celého šetření bylo, že tzv. eurozatykač není v rozporu s ústavním pořádkem ČR.

Skupina poslanců a senátorů navrhovala zrušení novelizovaných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, která sloužila jako implementace evropského zatýkacího rozkazu. Z těchto ustanovení vyplývalo, že lze občana České republiky předat k trestnímu stíhání do jiné členské země EU. Skupina poslanců a senátorů v tomto viděla porušení čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který zakazuje nutit občana k opuštění vlasti. Dále byl namítán rozpor s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je uvedeno „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.”, to bylo viděno jako problém z důvodu, že u některých trestných činů (jako je např. terorismus) nevyžaduje evropský zatýkací rozkaz oboustrannou trestnost.

Co se týče zákazu výdávání vlastních občanů, argumentace navrhovatelů se zakládala na výkladu čl. 14 odst. 4 Listiny jakožto absolutní zákaz vydávání českých občanů. Dalším problémem bylo opuštění požadavku oboustranné trestnosti. Navrhovatelé v tom viděli rozpor se zásadou nullum crimen sine lege, upraveným v čl. 39 Listiny. Na základě argumentace navrhovatelů byl čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí o eurozatykači příliš vágní a neobsahoval konkrétní znaky skutkových podstat u jednotlivých trestných činů. Taková vágnost by mohla způsobit situace, kdy by byl český občan předán do jiného členského státu za jednání, které český právní řád neoznačuje jako trestné.

Ústavní soud se k pojmu “opuštění vlasti” rozhodl postavit restriktivním výkladem a nezahrnul do něj dočasné opuštění vlasti za účelem trestního stíhání a nevyhověl návrhu skupiny poslanců a skupiny senátorů.