Krádež

Z Iurium Wiki

Verze z 26. 2. 2021, 12:34, kterou vytvořil Lsucha2811 (diskuse | příspěvky) (→‎Vymezení pojmu a původ slova)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Vymezení pojmu a původ slova

Krádež (furtum)[1] byla považována za civilní delikt[2] spočívající ve zmocnění se věci nebo jejího užitku, případně držby této věci se zavrženíhodným úmyslem, což bylo dle přirozeného práva zakázáno.[3] Označení furti vycházelo buď ze slova furvus, neboli „tmavý“ (neboť tento čin je prováděn skrytě a tajně, často tedy v noci), nebo z pojmu fraus, jímž rozumíme „zavrženíhodné jednání“, také však lze vycházet z výrazu ferre, což v překladu znamená „nosit“, či řeckého slova zloděj - φώϱ.[4]

Do skutkové podstaty furti můžeme zařadit jak veškeré bezprávné nakládání s věcí (contrectatio rei fraudulosa)[5] nebo osobou alieni iuris (svobodný člověk podrobený moci jiného)[6] s úmyslem si věc přisvojit (furtum rei), tak i vědomé bezprávné odnětí věci z cizí držby a dále i přivlastnění nalezené věci, zpronevěru svěřené věci, přijetí plnění, kterým plnící osoba omylem předpokládala závazek a přebírající přitom věděl, že o závazek nejde, a nakonec i vědomý bezprávný prodej cizí věci. Postačil úmysl se obohatit užíváním nebo držení věci (furtum usus a furtum possesionis).[7]

Předpoklady krádeže

Rozlišujeme předpoklady z objektivního a subjektivního hlediska:

Prvním z objektivních předpokladů byl způsobilý objekt krádeže. Vyloučené jako objekty furti byly nemovité věci, dále res nullius (tj. věc nikomu nepatřící),[8] věci posvátné (res divini iuris[9], ty byly objektem criminis sacrilegii) nebo státní věci (u nich šlo o spáchání criminis peculatus).[10] Dále za objektivní předpoklad považujeme i faktické nakládání s věcí neboli contrectatio rei, což spočívalo v neoprávněné držbě a kontaktu s věcí.[11] Fyzický kontakt však nebyl bezpodmínečný, například pokud došlo ke ztrátě ukradeného páva, zloděj nad ním ztratil možnost jej fakticky držet, stále se však jednalo o krádež.[12]

Mezi subjektivní předpoklady řadíme úmysl ukrást (animus furandi).[13] Zloděj tedy nemohl spáchat takový čin z nedbalosti, bylo zapotřebí jeho vědomí, že koná proti vůli vlastníka, který by takové užívání věci nedovolil[14] , tj. zlodějův dolus malus.[15] Nakonec byla nutná i existence úmyslu obohatit se (animus lucri faciendi)[16], tedy přivlastnit si věc s vidinou vlastního zisku.[17]

Druhy krádeží

Římané rozlišovali čtyři druhy krádeží – furtum manifestum, furtum nec manifestum, furtum conceptum, furtum oblatum, Gaius ve svých Institucích navíc pojedává o páté, furtum prohibitum. Poslední ze tří zmíněných lze považovat spíše za zvláštní druhy žalob z krádeže.[18]

Za furtum manifestum neboli krádež zjevnou lze považovat čin, při němž byl zloděj chycen přímo v místě jeho spáchání. Spadaly sem i skutky, kdy se pachatel s věcí stále nacházel na veřejném místě nebo soukromém pozemku vlastníka, nebo byl chycen na jiném místě, nestihl-li věc odnést do bezpečí.[19] Jako příklad můžeme uvést zloděje, jenž ukradnul olivy a stále se nacházel na olivovém poli. Furtum nec manifestum, tedy krádež nezjevná, je pak vymezeno negativně, tedy jako taková krádež, která není krádeží zjevnou.[20]

V případě odhalení krádeže (furtum conceptum) byla ukradená věc u někoho hledána a nalezena za přítomnosti svědků.[21] Ten, u něhož k tomuto došlo, nemusel být sám zlodějem, v takovém případě proti němu byla přípustná zvláštní žaloba actio furti concepti.[22]

Krádež podstrčená (furtum oblatum) spočívala v nalezení ukradené věci u toho, kdo ji neukradnul, ale byla mu zlodějem nebo jeho komplicem k němu podstrčena za účelem její nalezení u něj. [23] Aktivně legitimovanou k podání žaloby actio furti oblati proti tomu, kdo věc do domu přinesl, byla osoba, u níž byla ukradená věc nalezena.[24]

Furtum prohibitum sestávala v bránění hledání ukradené věci člověku, který se ji snaží nalézt.[25]

Tresty za krádež a žaloby

Zákon 12 desek ukládal za furtum manifestum hrdelní trest (poena capitalis), jenž spočíval ve zbičování pachatele, případně toho, u koho byla věc nalezena či toho, kdo bránil ohledání, a jeho následném přiřčení okradenému.[26] Pokud byl pachatelem otrok, mohl být i popraven. V pozdějších dobách zavedl prétorský edikt místo výše uvedeného trestu mírnější actiones, a to na čtyřnásobek hodnoty věci[27] (in quadruplum).[28]

Furtum nec manifestum bylo postihováno trestem na dvojnásobek hodnoty věci (duplum) a prétorské právo toto neměnilo.[29] Ten, u koho byla ukradená věc nalezena a ten, kdo ji jinému k nalezení podstrčil (tj. u furtum conceptum a oblatum) byl nucen zaplatit trojnásobek hodnoty věci (triplum).[30]

Z krádeže vznikají dvě níže uvedené žaloby, tyto bylo možné navíc kumulovat; podáním jedné žaloby nedošlo ke ztrátě možnosti uplatnění druhé z nich, a to z důvodu, že každá ze žalob sledovala jiný cíl:[31]

  • Actio furti – jejímž důsledkem byla pokuta.[32] Aktivně legitimován k podání žaloby nebyl jen vlastník věci, žalovat mohl také držitel v dobré víře či oprávněný z věcného práva k cizí věci nebo z obligace. Žalován pak mohl být nejen pachatel, ale i ten, kdo jej k činu naváděl a v rámci pasivní legitimace bylo vyloučeno zdědění žaloby.[33]
  • Condictio ex causa furtiva – šlo o osobní obligační žalobu na hodnotu věci,[34] kterou mohl podat jen vlastník  (pokud už nepodal jinou žalobu s obdobným cílem, jako je např. reivindikace - vlastnická žaloba směřující na vydání věci)[35] nebo zástavní věřitel.[36] Aktivní i pasivní zděditelnost nebyla vyloučena, pokud dědici žalovaného získali z krádeže majetkový prospěch.[37]

Seznam použité literatury

  1. ↑ Just. Inst. 4, 1, 1. Citováno dle: Skřejpek, M. Justiniánské instituce. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2010.
  2. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 110.
  3. ↑ Just. Inst. 4, 1, 1.
  4. ↑ Ibidem, 4, 1, 2.
  5. ↑ Heyrovský, L. Instituce římského práva. Praha: J. Otto, 1894, s. 392.
  6. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  7. ↑ Heyrovský, L. Instituce římského práva. Praha: J. Otto, 1894, s. 392.
  8. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  9. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, s. 118.
  10. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  11. ↑ Ibidem.
  12. ↑ D 47, 2, 37. Citováno dle: The Roman Law Library. The enactments of Justinian [online]. [cit. 25. 2. 2021]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Anglica/D47_Scott.htm#II
  13. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  14. ↑ Gai. Inst. 3, 197. Citováno dle: Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách, přeložil J. Kincl. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2007.
  15. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva, s. 118.
  16. ↑ Flaškárová, V. Krádež v rímskom práve a jej následky [online], s. 12. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/pufra/Kradez_v_rimskom_prave_a_jej_nasledky.pdf
  17. ↑ D 47, 2, 66.
  18. ↑ Gai. Inst. 3, 183.
  19. ↑ Just. Inst. 4, 1, 3.
  20. ↑ Gai Inst. 3, 184-185.
  21. ↑ Just. Inst. 4, 1, 4.
  22. ↑ Gai. Inst. 3, 186.
  23. ↑ Just. Inst. 4, 1, 4.
  24. ↑ Gai Inst. 3, 187.
  25. ↑ Gai. Inst. 3, 188.
  26. ↑ LDT VIII, 14. Citováno dle: Skřejpek, M. Texty ke studiu římského práva. Praha: LexisNexis CZ, 2004.
  27. ↑ Gai. Inst. 3, 189.
  28. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva, s. 230.
  29. ↑ Gai. Inst. 3,190.
  30. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  31. ↑ D 13, 1, 7, 1.
  32. ↑ Heyrovský, L. Instituce římského práva, s. 338.
  33. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 262.
  34. ↑ Frýdek, M. Sankce za krádež v římském právu. In COFOLA 2019: the Conference Proceedings. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2010, s. 6. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2010/files/sankce/Frydek_Miroslav__1608_.pdf
  35. ↑ Frýdek, M. Sankce za krádež v římském právu, s. 6.
  36. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 263.
  37. ↑ Frýdek, M. Sankce za krádež v římském právu, s. 6.
Autoři článku: Lsucha2811 (Lenka)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Krádež&oldid=180356“