Výživné a vyživovací povinnost

Obecně

Výživné lze definovat jako zvláštní rodinněprávní případ zaopatřovacího závazku (vedle výměnku či důchodového závazku – ty se mohou uplatnit současně s vyživovacím závazkem, ovšem je třeba zdůraznit, že vznikají z jiných právních titulů), který má ze své podstaty povahu soukromoprávní instituce zaopatření. Jedná se sice o soukromoprávní závazek založený zákonem, ale výkon vzájemných práv a povinností si mohou strany upravit. Výjimkou z tohoto jsou práva a povinnosti z vyživovacího závazku vůči nezletilým a nesvéprávným dětem. Občanský zákoník taxativně stanovuje okruh osob, které mohou být stranami tohoto zaopatřovacího závazku, a to v souvislosti s jednotlivými druhy výživného. Těmito osobami jsou příbuzní v řadě přímé, osoby spojené manželstvím nebo bývalým manželstvím či společným dítětem. Zvláštní zákon (zákon o registrovaném partnerství) pak do okruhu těchto osob zařazuje též registrované partnery (§ 10–12 zákona o registrovaném partnerství). Specifičnost tohoto závazku spočívá také v názvu jednotlivých stran – oprávněný a povinný, byť se v obecné rovině jedná o věřitele a dlužníka. Obsahem závazku jsou relativní práva a povinnosti stran.

Vyživovací povinnosti povinného (dlužníka) odpovídá právo (pohledávka) na plnění v podobě výživného ze strany oprávněného (věřitele). Tato povinnost odpovídá komisivnímu chování něco dát (např. peníze formou opakovaných dávek či odbytného) či konat (např. určitým způsobem zaopatřovat), ale také omisivnímu chování něco strpět (např. bydlení studujícího dítěte). Jde o druh plnění majetkové povahy.

Pojem výživa můžeme chápat jak v užším, tak v širším slova smyslu. Výživa v užším (jazykovém) slova smyslu nabývá významu zásadně celkového zaopatření ve vazbě na jednotlivé druhy výživného. V souladu s účelem je nutné tento pojem chápat ve významu, který není odvozen od pouhé výživy, ale jako zajištění živobytí jiné osoby (což je v souladu s povahou výživného jako plnění a také s účelem zákona) či jako zabezpečení odůvodněných hmotných i nehmotných potřeb oprávněného, a to vzhledem ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného a druhu vyživovací povinnosti. Výživné nemá spotřební charakter a jedná se o právo na zásadně stejnou životní úroveň. Pro splnění předpokladů uplatněna práva na výživné není nutná odkázanost na výživu či neschopnost samostatně se živit.

Samotné plnění jako předmět závazku musí být majetkové povahy, a to v jejím širokém významu. Majetkovou povahu plnění můžeme dělit na:

a) peněžitou: soukromý důchod jako pravidelné peněžní dávky měnící se podle postavení věřitele či dlužníka, přičemž hlediska stanoví zákon

b) nepeněžitou: výživné v podobě umožnění bydlení nebo čerpání jiné majetkové výhody (včetně naturálního plnění jako otop), které je možné ocenit v penězích (alespoň potencionálně), dále např. zaopatřovací práce dítěte poskytována nemohoucímu či nemocnému rodiči či zaopatřovací péče matky o novorozence nebo malé dítě, kterou je též možné ocenit v penězích (např. ve vztahu k ceně pečovatelské služby, chůvy či jeslí).

Problematika výživného (a vyživovací povinnosti) v rámci právní úpravy vychází z několika zásad:

a) rodinná solidarita, zásada ochrany slabší strany a vzájemné pomoci: týká se vztahů mezi osobami v poměru příbuzenském nebo obdobném. Je založena na dobrovolnosti, včasnosti a pravidelnosti plnění výživného v rozsahu odpovídající fungujícím rodinným poměrům. V této zásadě je též zakotvena ochrana slabší strany;

b) vznik vyživovací povinnosti a práva na výživné ex lege: vzniká ze zákona za splnění podmínek, které vyžaduje zákon u jednotlivých druhů vyživovací povinnosti;

c) obecnost: ve svém důsledku klade na soudní praxi vysoké nároky, neboť je stejně jako zbytek právní úpravy obecně vymezen, což ale na druhou stranu vede k specifičtějšímu přístupu ke každému případu;

d) kogentnost: problematika výživného je v některých svých aspektech chápána jako vysoce chráněný zájem (především kvůli ochraně slabší strany a uspokojování základních potřeb oprávněného). Dispozitivnost je možná pouze v rozsahu výživného, splatnosti a způsobu plnění vyživovací povinnosti. V případě zletilých a plně svéprávných se pak ve vyšší míře užívá autonomie vůle a smluvní volnosti. V případě rodičů a dětí nemůže dojít ke vzdání se vzájemných práv a povinností – k takovému jednání se nepřihlíží (§ 855 odst. 1 OZ). V případě nezletilého a nesvéprávného dítěte pak v podstatných záležitostech rozhoduje soud;

e) taxativně vymezený okruh povinných a oprávněných: zákon upravuje pouze oprávněné a povinné. Jejich postavení je založeno na manželském, partnerském či rodičovském statusu (přičemž v prvních dvou případech se vztahuje i na bývalé manžele a partnery) a také mezi ostatními příbuznými. Taktéž upravuje majetková práva matky dítěte vůči jeho otci, za kterého není provdána, a majetková práva těhotné ženy proti pravděpodobnému otci;

f) odkázanost na výživu: jedním z hlavních předpokladů pro vznik a uplatnění vyživovací povinnosti, je stav odkázanosti na výživu a neschopnost samostatně se živit vlastní prací, z vlastních zdrojů, majetku či pojistných systémů jako je starobní či invalidní důchod. Ovšem například u vyživovací povinnosti mezi manžely není toto kritérium relevantní;

g) potencionalita příjmů povinného: zde se hledí k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného a také to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti či majetkového prospěchu nebo nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (§ 913 odst. 2 OZ);

h) nepromlčitelnost práva na výživné: právo na výživné se nepromlčuje (§ 613 OZ). Ovšem je možné je přiznat až ode dne zahájení řízení. Výjimkou z tohoto pravidla je vztah mezi dítětem a neprovdanou matkou (§ 922 OZ);

i) nikoli spotřební charakter výživného: charakter výživného není výlučně spotřební, nýbrž umožňuje i tvorbu úspor z výživného (§ 917 OZ), popř. právo podílet se na životní úrovni povinného. Jedná se o vyjádření zásady rodinné solidarity. U některých druhů výživného se hovoří o přiměřené výživě či slušné výživě. I v těchto případech se nemusí jednat jen o to nejnutnější, co se spotřebuje.

j) dobré mravy a zákaz zneužití a další hodnoty: je nutné mj. vycházet i z účelu, hodnot a zásad soukromého práva. Jedná se především o:

- ochranu rodiny rodičovství a manželství (§ 3 odst. 2 písm. b) OZ);

- zákaz zneužití práva na výživné (§ 8 OZ);

- zákaz použití a výkladu předpisu o výživném v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 OZ);

- výklad nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 OZ);

- nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání (§ 6 odst. 2 OZ);

- nikdo se nesmí dovolávat vlastní hanebnosti.

Ke změně výše výživného může dojít z důvodů podstatné změny poměrů (clausula rebus sic stantibus). Je to dáno z toho důvodu, že potřebnost na straně oprávněného bývá dlouhodobého charakteru. Podstatnou změnou poměrů je též snížení příjmů, invalidita či zvýšení počtu vyživovacích povinností na straně povinného. V takovém případě může dojít k modifikaci výše výživného, přičemž soudní rozhodnutí v dané věci nepředstavuje překážku věci rozsouzené (res iudicata).

K zániku vyživovací povinnosti dochází ze zákona se zánikem statusového vztahu mezi oprávněným a povinným, a to například popřením otcovství. V případě smrti povinného upravuje občanský zákoník právo na výživné z pozůstalosti, popř. právo na zaopatření (§ 1665 a následující ustanovení OZ). Dále dochází k zániku vyživovací povinnosti pominutím stavu odkázanosti na výživu (tj. nabytím schopnosti samostatně se živit nebo vznikem vyživovací povinnosti jiné osoby – např. uzavřením manželství). V případě výživného na dobu určitou, zaniká tato uplynutím doby – to je případ např. sankčního výživného mezi rozvedenými manžely. K zániku výživného také dochází poskytnutím odbytného (viz vyživovací povinnost rozvedeného manžela). Soud nemusí rozhodovat o zániku vyživovací povinnosti, zpravidla o tom rozhoduje deklaratorním rozsudkem v případě sporu mezi stranami. Platí, že vyživovací povinnost zaniká smrtí oprávněného a není převoditelná, jeho dědicové nemohou požadovat pokračování v plnění.

Priorita vyživovací povinnosti závisí na stupni příbuzenství. Vyživovací povinnost nevzniká mezi generačně vzdálenějšími příbuznými, pokud tuto vyživovací povinnost může plnit (z hlediska schopností, možností a majetkových poměrů) příbuzný generačně bližší – tzn., že rodiče mají z hlediska plnění vyživovací povinnosti vůči dítěti přednost před prarodiči a praprarodiči a naopak děti (synové a dcery) mají přednost před vnuky. Posledním zákonným kritériem je, že potomci (kromě případů v poměru rodič – dítě) mají přednost před předky. V případě souběhu vyživovací povinnosti u rodičů a současně jejich dětí se aktivizuje vyživovací povinnost jeho potomků.

Rozsah vyživovací povinnosti se stanovuje na základě schopností, možností a majetkových poměrů povinného a odůvodněných potřeb oprávněného (§ 697 odst. 2 OZ ve spojení s § 913 OZ). Toto platí pro všechny druhy vyživovací povinnosti.

Obecně platí, že se výživné plní v pravidelných dávkách splatných vždy na měsíc dopředu. Právní nauka se shoduje, že není možné požadovat po povinném úhradu nahodilých potřeb oprávněného, pokud je výživné poskytováno v měsíčních dávkách. Platí, že výše výživného by měla pokrývat nejen úhradu běžných potřeb, ale i nepravidelných a nahodilých (do této kategorie můžeme zařadit např. letní dovolenou, zahraniční studijní stáž, lázeňský pobyt, zdravotní potřeby, zimní výbava pro novorozence, Vánoce atd.). Toto pravidlo je však dispozitivního charakteru, a tak si mohou povinný s oprávněným ujednat odchylku (z hlediska frekvence a splatnosti výživného) – to může stanovit i soud, pokud k tomu shledá platný důvod. Vzhledem k účelu vyživovací povinnosti je však nutné tuto odchylku odůvodnit in concreto.

Právo na výživné se nepromlčuje, pouze v případě práva na jednotlivá opětující se plnění promlčení podléhají.

Obecně lze rozlišovat různé druhy vyživovací povinnosti z hlediska osob povinného a oprávněného:

a) vyživovací povinnost mezi manžely

b) vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely

c) vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery

d) vyživovací povinnost rodičů vůči dětem

e) vyživovací povinnost dětí k rodičům

f) vyživovací povinnosti mezi dětmi a prarodiči

g) výživné z pozůstalosti

Obecná a zvláštní kritéria pro stanovení výše výživného

Pro stanovení výše výživného je zásadní stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného a rozsah schopností, možností a majetkových poměrů na straně povinného (§ 913 OZ). Vždy je zároveň nutné zohlednit druh vyživovací povinnosti. Zároveň jsou v této souvislosti stanovena obecná a zvláštní kritéria.

Obecná kritéria: Pro rozsah vyživovací povinnosti u jejích jednotlivých druhů se v rámci obecných kritérií přihlíží k:

a) schopnostem, možnostem, majetkovým poměrům povinného: schopnosti povinného jsou subjektivní kategorií, možnosti povinného pak objektivní kategorií. Zohledňuje se zdravotní stav, věk, manuální zručnost, vzdělání, flexibilita, adaptabilnost, sociální zralost povinného, příznivost situace na trhu práce, zaměstnanost v daném regionu apod. Podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu je stanovena nevyvratitelná domněnka o výši průměrného měsíčního příjmu povinného, která činí pětadvacetinásobek částky životního minima. Využívá se však jen v případě vyživovací povinnosti rodičů či dalších předků vůči dětem. Dalším kritériem jsou majetkové poměry povinného, kdy je nutné k tomuto přistupovat komplexně a zohledňovat potencialitu příjmů.

b) odůvodněným potřebám a majetkovým poměrům oprávněného: v tomto případě se jedná o stav odkázanosti na výživu (spočívající v neschopnosti uspokojovat veškeré odůvodněné potřeby, dále neschopnost samostatně zajišťovat vlastní výživu, potřeba bydlení apod.). Tyto potřeby můžeme dělit na hmotné (ošacení, hračky, školní a studijní potřeby, zdravotní pomůcky, sportovní potřeby apod.) a nehmotné (vzdělání, kulturní a duševní rozvoj osobnosti, rekreace).

Míra potřebnosti se odvíjí od věku, zdravotního stavu, fyzické a duševní vyspělosti, na způsobu přípravy na budoucí povolání, na existenci zájmů a zálib, na délce doby strávené v domácnosti atd.

Při zkoumání potřeb je nutné brát v potaz potřeby obvyklé i nahodilé, neboť účelem výživného je uhrazování nákladů na běžně i nahodile se vyskytující potřeby oprávněného a také potřeby vedoucí k jeho všestrannému rozvoji. Za odůvodněnou potřebu dítěte lze považovat i tvorbu úspor (§ 917 OZ). V souvislosti s tímto je nutné zohlednit majetkové poměry oprávněného (§ 913 odst. 1 OZ) v souvislosti s jednotlivými typy výživného.

c) osobní péči o oprávněného a jeho míře: je taktéž nutné zohlednit, zda se povinný o oprávněného osobně stará a v jaké míře.

d) péči o rodinnou domácnost: je třeba rozlišovat mezi vyživovací povinností a přispíváním na potřeby rodiny a rodinné domácnosti, i když manželé žijí odděleně, ale jeden z nich s nezletilým dítětem (§ 691 OZ), které není plně svéprávné.

Zvláštní kritéria: Zvláštními kritérii se míní zvláštnosti pro jednotlivé typy vyživovací povinnosti – tj. délka trvání manželství, doba po rozvodu u vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely (§ 760 odst. 2 OZ) a okolnosti pro uplatnění sankčního výživného u rozvedených manželů (§ 762 OZ), které jsou taxativně vyčteny.

Druhy vyživovací povinnosti podle rozsahu

a) stejná životní úroveň: mají na ni nárok děti vůči svým rodičům, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 OZ), manželé a registrovaní partneři navzájem (§ 697 OZ a § 10 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství) a v případě sankčního výživného také rozvedení manželé a bývalí registrovaní partneři (§ 762 OZ a § 11 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství).

b) slušná výživa: mohou uplatnit rodiče vůči svým dětem (§ 915 odst. 2 OZ) a také se užívá v případě pozůstalé manželky a těhotné vdovy v případě výživného z pozůstalosti (§ 1666 OZ).

c) přiměřená výživa: je stanovena v případě rozvedených manželů, bývalých registrovaných partnerů (§ 760 OZ, § 11 odst. 1 zákona o registrovaném partnerství) a také v případě neprovdané matky či těhotné ženy (§ 920 OZ). Výživným má docházet k pokrytí přiměřených potřeb oprávněného.

Výživné mezi manžely

Jednou z manželských a vyživovacích povinností je vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely, která má za cíl zajištění stejné životní úrovně oběma manželům, jakož i pečování o uspokojování potřeb rodiny dle svých možností, schopností a majetkových poměrů. V rámci svého majetkového společenství taktéž uspokojují své potřeby.

Vyživovací povinnost mezi manžely je založena na několika zásadách: na dobrovolnosti, která je jedním ze základních principů rodinného práva, na solidaritě, v níž spočívá zásada vzájemné pomoci a ochrany slabší strany, na vzájemnosti, která je založena na ústavní rovnosti muže a ženy, a na již zmíněné stejné životní úrovni manželů.

Pokud by došlo k tomu, že jeden z manželů tuto vyživovací povinnost neplní, pak ji soud určí na základě žaloby druhého manžela. Praxe je taková, že vyživovací povinnost uplatňují manželky vůči svým manželům, což je dáno nižšími příjmy žen, častějšími pracemi na částečný úvazek, rodičovskými a mateřskými dovolenými.

Vyživovací povinnost mezi manžely je specifická (od jiných druhů vyživovací povinnosti) zejména pro svou zásadu vzájemnosti a stejné životní úrovně. Tyto ostatní druhy vyživovací povinnosti totiž vycházejí z určitého stupně odkázanosti oprávněné osoby na výživu (viz § 911 OZ). Také je třeba zmínit, že vyživovací povinnost mezi manžely předchází ostatním vyživovacím povinnostem, např. rodiči a dětmi (viz § 697 odst. 1 OZ). Manžel tak má právo na poskytování výživného od svého manžela. V případě, že manžel tohoto není schopen dostát, lze uplatnit vyživovací povinnost dětí vůči rodičům v rozsahu slušné výživy (§ 915 odst. 2 OZ).

Také (v praxi to funguje u mladých studentských manželství) má sice vyživovací povinnost především manžel, ale pokud není schopen plnit vůbec nebo omezeně, pak podpůrně stále trvá vyživovací povinnost rodičů.

Z hlediska vyživovací povinnosti manželů a povinnosti hradit náklady rodinné domácnosti může dojít ke kolizi mezi jednotlivými ustanoveními občanského zákoníku. Obecně mohou nastat tyto situace:

a) oba manželé žijí spolu, mají stejnou životní úroveň, ale jen jeden z nich se výhradně podílí na úhradě nákladů rodinné domácnosti. Podle § 690 OZ může tento manžel po druhém manželovi uplatňovat právo na úhradu nákladů a potřeb rodiny a rodinné domácnosti;

b) oba manželé mají rozdílnou životní úroveň, žijí i bydlí odděleně. Znevýhodněný manžel může podle § 697 OZ uplatňovat právo na výživné vůči druhému manželovi, ovšem nemůže požadovat úhradu nákladů rodinné domácnosti (kromě případu stanoveného v § 691 odst. 2 OZ).

c) jeden z manželů má velmi nízkou životní úroveň, ale oba manželé žijí spolu, přičemž manžel s nižší životní úrovní hradí náklady rodinné domácnosti. V tomto případě může uplatnit samostatně právo z obou titulů. Taktéž je možné dospět k názoru, že právo na úhradu nákladů domácnosti je užší než výživné a zahrnout toto do výživného s tím, že při rozhodování o výživném soud přihlédne k péči o rodinnou domácnost a stanoví tak vyživovací povinnost odpovídající stejné hmotné a kulturní úrovni mezi manžely.

Samotná existence společného jmění manželů v zákonném rozsahu nevylučuje uplatnění práva na výživné mezi manžely či na úhradu nákladů rodinné domácnosti. V praxi se toto uplatňuje v případě nefunkčnosti společného jmění manželů. V případě smluveného režimu, ve kterém je rozsah společného jmění manželů rozšířen, zúžen, zcela zrušen, nebo zaniklý, je rozhodování o výši výživného v praxi jednodušší.

Mezi významné předpoklady pro vznik výživného mezi manžely jsou:

a) samotná existence manželství: ke vzniku vyživovací povinnosti mezi manžely dochází uzavřením manželství a trvá po celou dobu jeho existence. Ke vzniku dochází i v případě existence překážek manželství, jež by mělo být prohlášeno na neplatné. Naopak vyživovací povinnost se neuplatňuje v případě existence zdánlivého manželství, neboť tento nevyvolává právní následky. Vyživovací povinnost nevzniká mezi druhem a družkou, mezi registrovanými partnery je pak vyživovací povinnost upravena v zákonu č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, který je zvláštním zákonem.

b) nestejná životní úroveň manželů: v případě vyživovací povinnosti mezi manžely se nevyžaduje odkázanost na výživu, byť ji nelze vyloučit (viz § 911 OZ). Cílem právní úpravy je zajištění zásadně stejné životní úrovně manželů. Tyto předpoklady pak trvají i tehdy, když oba manželé jsou zásadně schopni sami uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby, ale v rozdílné míře.

c) soulad s dobrými mravy a nikoli zjevnému zneužití práva: v případech rozporu s dobrými mravy (viz § 2 odst. 3 OZ), jakož i zjevného zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (viz § 8 OZ), nesmí soud výživné přiznat.

Jak je uvedeno výše, při určování vyživovací povinnosti mezi manžely je nutné zohlednit péči o rodinnou domácnost (viz § 690 OZ). Soud by v tomto směru měl vycházet i z potenciálních možností a schopností povinného (nejen z faktických možností). Taktéž je znovu třeba zdůraznit zásadní stejnost kulturní a hmotné úrovně manželů, která určuje rozsah této vyživovací povinnosti. Krom zajištění nutné výživy je zde potřeba přihlížet i k poskytnutí prostředků k úhradě ostatních osobních, kulturních, rekreačních a podobných potřeb, přičemž nemusí nutně mít spotřební charakter, ale oprávněný si jeho prostřednictvím může vytvářet úspory či investovat.

Ke vzniku vyživovací povinnosti dochází ze zákona (ex lege) uzavřením manželství. V praxi dochází k jejímu uplatnění většinou dobrovolně. Pokud tomu tak není, určí její rozsah soud na základě žaloby. Z procesně právního hlediska se v tomto případě uplatňuje občanský soudní řád, přičemž je vhodné zmínit, že toto řízení se nenachází ve výčtu zákona o zvláštních řízeních soudních. Výživné je možné stanovit nejdříve ode dne podání žaloby, kterým se také zahajuje řízení. Soudní rozhodnutí lze měnit v případě podstatné změny poměrů (clausula rebus sic stantibus). V tomto případě se nejedná o překážku věci rozsouzené (res iudicata).

Po celou dobu trvání manželství trvá také vyživovací povinnost mezi manžely, takže její zánik souvisí a je spojen se zánikem manželství. Důvody pro zánik vyživovací povinnosti mezi manžely (jakož i pro zánik manželství) jsou smrt jednoho z manželů, prohlášení jednoho z manželů za mrtvého, rozvod, změna pohlaví či prohlášení manželství za neplatné. Kromě toho může být vyživovací povinnost zrušena soudem, pokud odpadnou důvody a předpoklady pro její poskytování. V případě zrušení manželství rozvodem může dojít ke vzniku vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely.

Výživné rozvedeného manžela

Výživné pro dobu po rozvodu je jedním z významných aspektů dohody o majetkovém vypořádání, byť se jedná o fakultativní dohodu, kterou mohou manželé uzavřít. Z hlediska zákonné úpravy se jedná o dohodu o vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely v podobě renty či odbytného (viz § 760 OZ). Tato dohoda (stejně jako u dohody o úpravě majetkových poměrů či bydlení) musí mít písemnou formu a úředně ověřené podpisy obou stran. Obecně se doporučuje forma veřejné listiny (např. notářského zápisu). Zákon také umožňuje začlenění doložky přímé vykonatelnosti, což je podstatné především v tomto případě, kdy smlouva obsahuje závazek vyplacení určité finanční částky jednomu z manželů druhým manželem.

Zákon v tomto případě obsahuje i další předpoklady, které zohledňují běh času a jiná objektivní a subjektivní hlediska (viz § 760 odst. 2 OZ). Některé novinky obsažené v současné právní úpravě jsou výsledkem a reakcí soudní praxe v této věci. I v nové právní úpravě je obsaženo sankční výživné (§ 762 OZ).

Obecně platí, že pro vznik vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu musí být naplněny základní předpoklady (viz § 760 odst. 1 OZ):

a) oprávněný rozvedený manžel není schopen se sám živit, a proto požaduje výživné: jedná se o klíčový předpoklad pro uplatnění této vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manželi. Cílem právní úpravy je to, aby nikdo neparazitoval na jiném;

b) tato neschopnost samostatně se živit má svůj původ v manželství či vznikla v souvislosti s ním: zákon má zabránit uplatňování práva na výživné po velmi dlouhé době bez přímé návaznosti na manželství či předcházející období mající podobu nesezdaného soužití;

c) spravedlnost požadavku (soulad s dobrými mravy a nikoli zjevné zneužití práva).

Existují však i jiné specifické předpoklady pro vznik a stanovení výživného rozvedeného manžela (viz § 760 odst. 2 OZ). Ty vychází z ustálené praxe a evropských standardů. Soud musí zohledňovat mimo jiné i:

a) délku trvání manželství a časový odstup od rozvodu, resp. jak dlouho trvalo a jak dlouho je rozvedeno: v tomto případě soud přihlíží ve své úvaze nejen o výši výživného, ale i o tom, zda má být výživné vůbec přiznáno;

b) zda si rozvedený manžel zaopatřil či nezaopatřil přiměřené zaměstnání: pokud mu v tomto nebránila závažná překážka, může se jednat o rozpor s dobrými mravy (je ovšem třeba rozlišovat např. omezené možnosti rozvedeného manžela na základě věku či zdravotního stavu);

c) zda si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem: v tomto případě se bere zřetel na majetkový režim během trvání manželství (§ 708 a následující ustanovení OZ);

d) zda se rozvedený manžel podílel během trvání manželství na péči o rodinnou domácnost: jedná se o podstatnou skutečnost pro objasnění důkazů o existenci rozvratu manželství i v případě vypořádání společného jmění manželů. V praxi však může být dokazování velmi složité;

e) zda se rozvedený manžel nedopustil vůči druhému manželovi nebo osobě blízké činu mající povahu trestného činu: zde zákon nevyžaduje, aby byl manžel pro daný skutek pravomocně odsouzen;

f) fakt, zda je dán jiný závažný důvod: z hlediska práva nelze předvídat všechny možné okolnosti, otázka spravedlnosti na základě určité skutečnosti.

Rozsah výživného rozvedeného manžela je označen neurčitým pojmem přiměřená výživa (§ 760 odst. 1 OZ), přičemž soudní praxe tento pojem vykládá restriktivněji, a to k uspokojení dalších potřeb oprávněného (ne jen nezbytné potřeby). Je třeba si uvědomit, že výživné nemá spotřební charakter a rozvedený manžel nemá právo na stejnou hmotnou a kulturní úroveň jako je tomu u trvajícího manželství.

Z hlediska rozsahu (konkrétní výše, délce plnění a splatnosti) si mohou manželé ujednat tyto podmínky, čímž uplatňují svou autonomii vůle, a to především v rámci předrozvodové smlouvy (§ 757 OZ). Výživné je možné plnit také jinak než v penězích. V případě nenalezení dohody rozhoduje soud.

Zvláštním případem je sankční výživné (§ 762), které je uplatňováno v případě, že se (rozvedení) manželé nedohodli na základě zvláštních předpokladů:

a) o výživné žádá manžel, který nezapříčinil rozvrat manželství či s rozvodem nesouhlasil: je spojeno s objektivním stavem kvalifikovaného rozvratu, který nebyl zapříčiněn manželem, který žádá o výživné (nebo s rozvodem nesouhlasil). Při současném splnění níže uvedených bodů postačuje pouhý nesouhlas;

b) jednomu z manželů byla rozvodem způsobena závažná újma: týká se především osobní sféry.

c) neexistuje jednání naplňující znaky domácího násilí proti druhému manželovi: pokud by naplňovalo znaky domácího násilí, pak takový manžel nemá právo na výživné ex lege (viz § 768 odst. 2 OZ).

Samotné označení sankční výživné je nepřesné, byť je v praxi používáno. Pokud by se skutečně prokázalo, že druhý z manželů způsobil oprávněnému závažnou újmu (a to tím, že proti jeho vůli došlo k rozvodu manželství, přičemž druhý z manželů se na rozvratu nepodílel nebo jen nepatrně), pak by to naplňovalo svou sankční povahu. Ukazuje se tedy jako spravedlivé, aby ten, kdo přispěl k rozvratu a rozvodu manželství a způsobil druhému manželovi újmu, tak aby tento odpovídal materiálně za vzniklý následek. Je však nutné připustit i možnost, že k rozvratu manželství došlo z objektivních příčin.

Sankční výživné je určeno zásadně stejnou životní úrovní, přičemž o něm vždy rozhoduje soud, a to maximálně na dobu tří let od rozvodu, popř. jen po dobu okolnostem přiměřenou (§ 762 odst. 1 OZ). Zaniká tedy uplynutím této doby.

Právo na výživné u rozvedeného manžela podle zákona zaniká, pokud oprávněný uzavře nové manželství nebo vstoupí do registrovaného partnerství (§ 763 OZ). Je to dáno tím, že vznikem nového manželství vzniká nová vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely. V případě rozvedeného manžela neexistuje v rámci zákona zmínka o zániku vyživovací povinnosti, pokud povinný manžel zemře. Zákonná vyživovací povinnost však smrtí zaniká z povahy věci. K zániku vyživovací povinnosti a práva na výživné dochází i v případě poskytnutí odbytného (§ 761 odst. 1 OZ).

Vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery

Stejně jako u vyživovací povinnosti mezi manžely, i v případě registrovaného partnerství mají partneři vyživovací povinnost (viz § 10 odst. 1 zákona o registrovaném partnerství a § 697 OZ). Pokud jeden z partnerů neplní tuto povinnost, pak na návrh některého z partnerů soud určí její rozsah a přihlédne k péči o společnou domácnost.

Rozsah vyživovací povinnosti, resp. hmotná a kulturní úroveň obou partnerů je z hlediska právní úpravy zásadně stejná (viz § 10 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství), přičemž vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí (viz § 10 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství). Pro určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného a také ke schopnostem, majetkovým poměrům a možnostem povinného. V rámci tohoto hodnocení soud zkoumá proporcionalitu (§ 12 odst. 1 zákona o registrovaném partnerství), zda se povinný nevzdal výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti či majetkového prospěchu a také to, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále není možné přiznat výživné, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 12 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství). K poskytování výživného dochází v pravidelně se opakujících částkách (§ 12 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství). Proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné pouze dohodou (§ 12 odst. 4 zákona o registrovaném partnerství). Nedochází k promlčení práva na výživné, ovšem lze je přiznat výhradně ode dne zahájení soudního řízení. Práva na jednotlivá opětující se plnění se však promlčují. Soud rozhodne jen na návrh v případě změny nebo zrušení rozhodnutí o výživném (§ 12 odst. 5 zákona o registrovaném partnerství). V záležitostech uplatňování uvedených práv v soudním řízení se uplatňují ustanovení občanského soudního řádu.

Vyživovací povinnost dětí k rodičům

Ke vzniku vyživovací povinnosti dětí k rodičům dochází ze zákona. Právo na výživné se nepromlčuje (viz § 613 OZ), lze ho přiznat nejdříve ode dne zahájení řízení (tj. od podání návrhu u soudu podle § 922 OZ), a to i kdyby stav odkázanosti na výživu trval delší dobu. Žaloba může být směřována, jak proti jednomu dítěti, tak proti některým z nich nebo všem dětem. V žalobě musí být uvedena výše požadovaného výživného a doba, od které je výživné požadovalo (zpravidla se jedná o den zahájení řízení). Soud je návrhem vázán, jedná se o řízení sporné. Další podrobnosti stanovuje občanský soudní řád.

Pro uplatnění vyživovací povinnosti dětí k rodičům je nutné splnění těchto předpokladů:

a) stav odkázanosti na výživu na straně rodičů (§ 913 odst. 1 OZ): vzniká především v případech, kdy oprávněnému rodiči nevznikne právo na starobní (příp. vdovský či vdovecký) důchod či v případě, že výše důchodu bude nedostatečná. Dále za předpokladu, že nebude mít manžela (resp. rozvedeného manžela), nebo v případě, že tyto vyživovací povinnosti nebude možné uplatnit. Platí, že vyživovací povinnost dětí k rodičům předchází právu na dávky z veřejných prostředků (především z nepojistných systémů) bez ohledu na název těchto dávek, které jsou stanoveny zvláštními zákony.

b) možnost a schopnost dítěte samostatně se živit, což umožňuje poskytování výživného další osobě: tuto povinnost uspokojování potřeb rodiče má každé dítě, jehož schopnosti, možnosti a majetkové poměry to umožňují bez ohledu na jeho zletilost. Dítě musí mít schopnost samostatně se živit vlastní prací, příp. mít vlastní majetek nebo zisk z tohoto majetku (§ 900 OZ). Za předpokladu existence více povinných osob má vyživovací povinnost k rodiči každé dítě, které je schopné se samo živit. Rozsah této povinnosti je dán jeho možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry, jakož i ostatních dětí. Tento závazek poskytování výživného více dětmi pro rodiče je dílčí, nikoli solidární (§ 1871 OZ).

c) soulad poskytování výživného s dobrými mravy a nikoli zjevné zneužití práva (§ 1 odst. 2 OZ ve spojení s § 2 odst. 3 OZ a § 8 OZ): pokud povinný rodič v minulosti zanedbával vyživovací povinnost k dítěti, příp. se dopustil zavrženíhodného jednání vůči dítěti, opustil společnou domácnost, odložil dítě do ústavu, nabývá tato podmínka na významu.

Existence společné rodinné domácnosti není v tomto případě podmínkou.

Rozsah vyživovací povinnosti je spojen s termínem slušná výživa (§ 915 odst. 2 OZ), což je více limitující termín než stejná životní úroveň, ale širší než přiměřená výživa. V tomto směru je nutné vycházet z obecných kritérií stanovených zákonem – tj. z možností, schopností a majetkových poměrů povinného a odůvodněných potřeb a majetkových poměrů oprávněného (viz § 913 OZ).

Výživné se poskytuje zpravidla v měsíčních platbách a jeho konkrétní rozsah je dán například celkovými poměry, zdravotním stavem a věkem oprávněného rodiče. Výživné má za cíl uspokojovat nejen výživu ve významu potravy, ale také ostatních osobních (hmotných i nehmotných) potřeb rodiče jako je například potřeba bydlení nebo kulturní potřeby.

Vyživovací povinnost dětí k rodičům může být změněna nebo zrušena v případě podstatné změny poměrů (§ 923 OZ). Vyživovací povinnost pak zaniká smrtí oprávněného nebo povinného (resp. povinných), popřením otcovství a zásadně osvojením. Dále vyživovací povinnost zaniká, pokud pomine stav odkázanosti na straně oprávněného (např. uzavře manželství nebo získá právo na důchod) a pokud povinný ztratí schopnost samostatně se živit, tedy není schopen poskytovat výživné další osobě.

Vyživovací povinnost mezi příbuznými v přímé linii

Zákonná úprava umožňuje existenci vyživovací povinnosti mezi předky a potomky v souladu se zásadou solidarity. V praxi se nejčastěji s touto vyživovací povinností setkáme mezi prarodiči a vnuky, a to v případě nerealizování vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem, kdy v případě neschopnosti dostát vyživovací povinnosti přechází tato na předky. Prarodiče tak mají subsidiární povinnost zajištění výživy vlastním vnukům, pokud je to nutné a nejsou schopni se samostatně živit (§ 911 OZ).

Rozsah plnění výživného není v tomto případně výslovně stanoven (ve srovnání se vztahem rodičů vůči dětem, kde musí být zajištěna zásadně stejná úroveň). Má se za to, že vzhledem k nejlepšímu zájmu dítěte a účelu výživného musí prarodiče zajistit výživné v rozsahu všech odůvodněných potřeb dítěte a jejích úhrady. Pokud je to možné s ohledem na majetkové poměry předka, měly by být z části výživného tvořeny úspory pro vnuka (§ 917 OZ).

Pokud v tomto případě nedochází k plnění výživného vůči nezletilému a plně nesvéprávnému vnukovi dobrovolně, pak soud může i bez návrhu zahájit řízení a stanovit každému z prarodičů vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům daného prarodiče. Vyživovací povinnost je možné vůči nezletilým vnukům stanovit až tři roky zpětně ode dne zahájení řízení. V případě zletilosti vnuka může být řízení zahájeno jen na základě žaloby, kterou je soud vázán. Jedná se o řízení sporné.  

Na druhou stranu existuje také právo prarodičů na výživné od vnuků, která vychází ze zásady vzájemnosti. Tato vyživovací povinnost však může být uplatněna v případě, že nemohou uplatnit svá práva vůči svým dětem, manželům či bývalým manželům.

Výživné z pozůstalosti

Z hlediska majetkové ochrany je třeba zmínit právo na výživné z pozůstalosti. To vzniká pozůstalému manželovi ex lege (§ 1666 OZ). Jde o slušnou výživu z pozůstalosti po dobu 6 týdnů po smrti manžela. V případě, že je vdova těhotná, má právo na slušnou výživu až do konce šestého týdne po porodu (§ 1666 odst. 1 OZ).

Dále je upravena problematika pozůstalého manžela, u kterého došlo ke zkrácení či odepření zákonného dědického dílu a v případě nesdílení rodinné domácnosti. V tomto případě jde o nutné zaopatření až do uzavření nového manželství, pokud se mu toto zaopatření nedostává a není schopen se sám živit. Z pozůstalosti nesmí dostat více, než by činila polovina jeho zákonného dědického podílu (§ 1666 odst. 2 a 3 OZ).

Použité zdroje

Dvořák, J. et al. Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014.

Hrušáková, M. et al. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017.