Dispozice s dědictvím
Dispozice s dědictvím je uplatněním zásady autonomie vůle osob nastupujících do práv a povinností zůstavitele, tj. jeho dědiců. Dědici či budoucímu dědici tak zákon stanovuje několik možností, jak s předmětem dědictví disponovat, a to ať již s tím stávajícím nebo budoucím. Těmito instituty jsou zejména zřeknutí se dědického práva, odmítnutí dědictví, zcizení dědictví a vzdání se dědictví.[1]
Zřeknutí se dědictví
Zřeknutím se dědického práva se potenciální dědic prostřednictvím smlouvy se zůstavitelem zříká svého dědického práva jako celku, nebo pouze jeho části (např. ve vztahu k nějaké věci či poměrně).[2]
Předmětem takové smlouvy je budoucí dědické právo toho, kdo se ho zříká. Zřeknout se lze i práva na povinný díl, pokud tak učiní nepominutelný dědic. Dědictví se lze zřeknout rovněž ve prospěch jiné osoby, avšak v takovém případě platí vyvratitelná domněnka, že takové zřeknutí je platné pouze tehdy, stane-li se osoba, v jejím prospěchu došlo ke zřeknutí, stane dědicem. Tedy v případě, kdy tato osoba dědictví odmítne, či se dědicem nestane, právo původního dědice zůstává zachováno a zřeknutí se dědictví je neplatné.
Stejně jako u odmítnutí dědictví se ani zde nevyžaduje osobní jednání. Pokud je tedy jedna strana omezená ve svéprávnosti, zastoupí ji soudem jmenovaný opatrovník. Pokud se dědického práva zříká nezletilá, jenž není plně svéprávný, zastoupí jej rodiče. Rodiče však nemohou potenciálního dědice zastoupit tehdy, kdy by docházelo ke střetu jejich zájmů se zájmy zastoupeného nebo mezi dětmi těchto rodičů. Pro takové případy jmenuje soud nezletilému opatrovníka. Jelikož se nejedná o běžnou záležitost, je k takovému právnímu jednání opatrovníka nebo zákonného zástupce zapotřebí souhlas soudu.
Pro smlouvu o zřeknutí se dědictví se vyžaduje forma veřejné listiny (notářského zápisu). Smlouva je dále evidována v Evidenci právních jednání pro případ smrti, která je neveřejným seznamem spravovaným Notářskou komorou. Zrušit práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy lze písemnou formou, přičemž pro toto jednání se již nevyžaduje forma veřejné listiny.[3]
Následky zřeknutí se dědictví
Pokud se dědického práva zříká nepominutelný dědic, zříká se zároveň i svého práva na povinný díl. Naopak pokud se nepominutelný dědic zříká pouze povinného dílu, jeho práva z dědické posloupnosti tímto nejsou dotčena.
Pokud si smluvní strany nesjednaly něco jiného, zřeknutí se dědického práva je účinné i vůči potomkům potenciálního dědice, jenž se svého dědického práva zřekl.
V případě, kdy se potenciální dědic zřekl svého dědického práva ve prospěch jiné osoby a tato jiná osoba se stane dědicem z jiného důvodu, než který je založen smlouvou o zřeknutí se dědictví, nezvyšuje se dědický podíl této osoby, nýbrž se dědický podíl, jenž je předmětem smlouvy o zřeknutí se dědického práva, rozprostře mezi všechny dědice a těmto se navýší jejich dědické podíly ve stejném poměru.[4]
Odmítnutí dědictví
Po smrti zůstavitele provádí soud předběžné šetření, jehož cílem je zjištění, kdo je dědicem pozůstalosti. Jakmile soud dospěje k závěru, kdo je dědicem, poučí každého dědice o možnosti dědictví odmítnout, stejně tak o náležitostech a následcích odmítnutí dědictví. Poučení může soud učinit ústně při jednání, nebo písemností doručovanou do vlastních rukou. K odmítnutí dědictví stanoví soud dědici zpravidla měsíční lhůtu. V případě, že má dědic jediné bydliště v zahraničí, je mu stanovena tříměsíční lhůta od doručení usnesení. V odůvodněných případech může být lhůta stanovená k odmítnutí dědictví přiměřeně prodloužena. K prodloužení lhůty zpravidla dochází i v případě procesního nástupnictví, tedy za situace, kdy na místo původního dědice v průběhu řízení nastupuje jeho právní nástupce (např. smrt původního dědice, dědická nezpůsobilost atd.). Pokud se dědic ve stanovené lhůtě nevyjádří, jeho právo odmítnout dědictví zaniká.
Odmítnutí dědictví je nutné učinit výslovným prohlášením vůči soudu. Občanský zákoník pro odmítnutí dědictví nevyžaduje osobní jednání, tento úkon tak za dědice může učinit jeho zástupce (například rodiče nezletilého dědice, či dědicův právní zástupce), popřípadě jeho obecný zmocněnec. Pokud tento úkon za dědice činí právní zástupce nebo obecný zmocněnec, je vyžadována plná moc. Soudní komisař rovněž může, v případě pochybností, požadovat pro odmítnutí dědictví formu listiny s úředně ověřenými podpisy.[5]
Následky odmítnutí dědictví
Pokud dědic dědictví odmítne, přestává být účastníkem řízení o pozůstalosti. Na toho, kdo dědictví odmítl se hledí tak, jako by dědictví nikdy nenabyl. Na místo dědice, který dědictví odmítl, nastupují další osoby jmenované zůstavitelem nebo stanovené zákonem. [6]
Omezení práva odmítnout dědictví
Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svých jednáním dal najevo, že chce dědictví přijmout, přičemž za takové jednání se považuje například správa předmětného majetku či sdělení rozhodnutí dědictví přijmout ostatním dědicům nebo jiným osobám. Za jednání prokazující vůli dědictví přijmout se považuje i zcizení dědictví ještě před poučením dědiců o jejich právu dědictví odmítnout.
Zákon dále stanovuje výjimečné případy, kdy je dědicovo právo dědictví odmítnout omezeno, a to zejména pokud:
- je dědic v insolvenčním řízení, tehdy může dědictví odmítnout pouze se souhlasem insolvenčního správce (jinak je takový úkon neplatný);
- je dědic osobou omezenou v nakládání se svým majetkem výkonem soudního rozhodnutí (takový úkon bude rovněž neplatný).[7]
Odmítnutí dědictví bude relativně neúčinné tehdy, kdy jej dědic učiní s úmyslem zkrátit práva věřitelů s vykonatelnou pohledávkou vůči němu.[8]
Zcizení dědictví
Institut zcizení dědictví spočívá v právu dědice převést své dědické právo na jinou osobu. Dědic tak může učinit v době od smrti zůstavitele do skončení řízení o pozůstalosti nebo nařízení likvidace pozůstalosti. Jelikož dědic fakticky zcizuje své dědické právo (nikoli dědictví), může tento úkon učinit již před zahájením dědického řízení, tedy v době, kdy není zcela jasné, zda potenciální dědic bude skutečně dědit.[9] Pokud byla smlouva o zcizení uzavřena před smrtí zůstavitele, nepřihlíží se k ní. Dědictví rovněž nemůže zcizit dědic, který se svého dědického podílu vzdal.[10]
Smlouva o zcizení dědictví
Pro smlouvu o zcizení dědictví se vyžaduje forma veřejné listiny, tj. notářského zápisu.[11] Smluvní strany jsou poté povinny zcizení dědictví bezodkladně oznámit pozůstalostnímu soudu, přičemž zcizení dědictví musí soudu prokázat předložením notářského zápisu o smlouvě o zcizení dědictví. Zcizitel i nabyvatel musí soud rovněž požádat, aby tento pokračoval v řízení o dědictví s nabyvatelem na místě zcizitele. Nabyvatel následně vstupuje do všech práv a povinností, které měl v dědickém řízení zcizitel jakožto dědic. Nabyvatelem na základě smlouvy o zcizení dědictví však nemůže být osoba, která má rovněž postavení dědice (pro tyto případy se využije institutu vzdání se dědictví).[12]
Zcizení dědictví odvážnou smlouvou
O odvážnou smlouvu se jedná v případě, kdy jejím základem není seznam práv a povinností.[13] Takovou smlouvou dochází k převodu dědického práva bez ohledu na to, jak bude toto právo následně konkretizováno v řízení o pozůstalosti.
Odvážná smlouva vždy obsahuje prvky nejistoty. Občanský zákoník odvážné smlouvy definuje jako smlouvy, u kterých závisí prospěch či neprospěch minimálně jedné e smluvních stran na nejisté události. V případě zcizení dědictví je touto nejistou událostí skutečnost, že následně, v pozůstalostním řízení se zcizované právo nemusí vůbec prosadit, nebo naopak může být dědictví zatíženo dluhy.
Smlouva o zcizení dědického práva nezakládá právo nabyvatele na písemnosti, podobizny a záznamy rodinné povahy náležející zůstaviteli. Kromě výše uvedeného však nabyvateli náleží vše, o co se dědictví zvětší po jeho zcizení tím, že ubude dědic či odkazovník, stejně tak nabyvateli náleží vše, co zcizitel na základě dědického práva obdržel před uzavřením předmětné smlouvy. Zcizitel má pak vůči nabyvateli právo na náhradu toho, co v souvislosti s dědickým právem doposud vynaložil.[14]
Zcizení dědictví jiným typem smlouvy
Základem takové smlouvy je seznam práv a povinností vyplývajících ze zcizovaného dědického práva. Oproti odvážné smlouvě je tak rozsah dědictví konkretizován a z tohoto důvodu ve smlouvě absentuje prvek nejistoty.
Seznamem práv a povinností se pak rozumí soupis pozůstalosti, seznam pozůstalostního majetku zhotovený správcem pozůstalosti, společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo například soupis aktiv a pasiv. Seznam práv a povinností obsažený ve smlouvě o zcizení dědictví však nemusí odpovídat výše uvedeným soupisům, jelikož tyto jsou zhotoveny zpravidla v průběhu pozůstalostního řízení, zatímco smlouvu o zcizení dědictví lze uzavřít již před jeho zahájením. Na vůli stran je pak ponecháno, v jakém míře spolu sjednají a konkretizují jednotlivé prvky zcizení dědictví.[15]
Následky zcizení dědictví
Po uzavření smlouvy o zcizení dědictví je zcizitel společně s nabyvatelem solidárně zavázán za dluhy zůstavitele vůči jeho věřitelům. V případě, kdy dojde ke zcizení dědického práva před poučením dědice o jeho právu výhrady soupisu, přechází toto právo na nabyvatele. Naopak pokud ke zcizení došlo po marném uplynuté lhůty, ve které mohl zcizitel uplatnit výhradu soupisu, nabyvatel již výhradu soupisu uplatnit nemůže (v takovém případě hradí případné dluhy zůstavitele nabyvatel a zcizitel společně a nerozdílně, a to v plném rozsahu). Pokud zcizitel neuhradí zůstavitelův dluh připadající na zcizený dědický podíl, vzniká věřiteli právo na náhradu vůči nabyvateli.[16]
Vzdání se dědictví
Vzdání se dědictví je jednostranným právním jednáním dědice, avšak pro jeho úspěšné uplatnění je vyžadováno rovněž jednostranné právní jednání (akceptace) druhého dědice. Prostřednictvím tohoto institutu se dědic vzdává dědictví ve prospěch jiného dědice. Následky tohoto úkonu však nastupují pouze tehdy, souhlasí-li druhý dědic, v jehož prospěch má být předmětné právní jednání učiněno. Na druhého dědice pak přechází nejen práva, ale i povinnosti spojená s dědickým podílem.
Aby se dědic mohl dědictví vzdát, musí jej nejprve přijmout. Dotyčný dědic tedy nejprve dědictví přijme a následně se jej vzdá ve prospěch jiného dědice.[17]
Následky vzdání se dědictví
Pokud se dědictví vzdá nepominutelný dědic, zároveň se tím vdává i svého práva na povinný díl a toto právní jednání je účinné i pro jeho potomky.[18] Dědic, jenž se svého dědického podílu vzdá i nadále zůstává dědicem zůstavitele (neboť dědictví nejprve přijal a až následně se jej vzdal). Takovému dědici rovněž zůstává povinnost hradit dluhy zůstavitele.[17]
- ↑ RONOVSKÁ, K.; DOBROVOLNÁ, E.; LAVICKÝ, P. Úvod do soukromého práva. Zvláštní část. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017, s. 55-56.
- ↑ CHALUPA, I.; REITERMAN, D.; MUZIKÁŘ, M. Dědické právo: základy soukromého práva IX. Praha: C.H.Beck, 2018, s. 21.
- ↑ SVOBODA, J.; KLIČKA, O. Dědické právo v praxi. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 45-46.
- ↑ Tamtéž, s. 46.
- ↑ KOVÁŘOVÁ, D. Dědické právo podle nového občanského zákoníku: praktická příručka. Praha: Leges, 2015, s. 139-140.
- ↑ Tamtéž, s. 140-141.
- ↑ Tamtéž, s. 141-143.
- ↑ § 589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
- ↑ DVOŘÁK, J.; ŠVESTKA, J.; ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Díl čtvrtý. Dědické právo. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2019, s. 186.
- ↑ SCHELLEOVÁ, I.; SCHELLE, K. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praha: Linde, 2013, s. 109.
- ↑ § 3026 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
- ↑ DVOŘÁK, ŠVESTKA, ZUKLÍNOVÁ a kol. Občanské právo hmotné..., s. 187-188.
- ↑ § 1714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
- ↑ DVOŘÁK, ŠVESTKA, ZUKLÍNOVÁ a kol. Občanské právo hmotné..., s. 188-190.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ DVOŘÁK, ŠVESTKA, ZUKLÍNOVÁ a kol. Občanské právo hmotné..., s. 189-190.
- ↑ 17,0 17,1 CHALUPA, REITERMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 30.
- ↑ RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 55.
