Změna v osobě věřitele

Z Iurium Wiki

Změna v osobě věřitele je upravena v rámci ustanovení § 1879 až § 1887 ObčZ. Věřitel může být změněn níže popsanou smluvní cesí, tedy postoupením pohledávky, což označujeme jako cesi dobrovolnou (cessio voluntaria). Nicméně dále může nastat tzv. cese nedobrovolná (cessio necessaria), k níž může dojít ex lege (cessio ex lege) nebo rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci (cessio iudiciaria).[1]

Postoupení pohledávky

Smlouva o postoupení pohledávky

  • Změnou v osobě věřitele rozumíme situaci, kdy právo na plnění části nebo celé pohledávky přechází z jedné osoby na druhou. Tato změna je označována jako postoupení pohledávky, též smluvní cese. Původní věřitel bývá označován jako postupitel či cedent. Nastoupivšího věřitele označujeme jako postupníka či cesionáře. Smlouva o postoupení pohledávky nezahrnuje stranu dlužníka (cessus). Z toho plyne, že k platnosti smlouvy není třeba jeho souhlasu nebo jeho předchozího vyrozumění. Dlužník ani nemusí vědět, že ke smluvní cesi došlo.[2]
  • Smlouva o postoupení pohledávky nemusí být, na rozdíl od přechozí úpravy občanského zákoníku z roku 1964, uzavřena v písemné formě. Rovněž se neuplatní obecné pravidlo dle § 564 ObčZ, které stanovuje formu změny obsahu právního jednání. To se však netýká změny v subjektech závazku (s ohledem na tuto skutečnost nebude požadována písemná forma, přestože postoupená pohledávka vznikla smlouvou založenou např. na zákonné písemné formě).[3]

Předmět smlouvy o postoupení pohledávky

  • Předmětem postoupení může být část nebo celá pohledávka (právo věřitele vůči dlužníku na určité plnění). Plnění chápeme jako určité chování dlužníka, které má majetkovou povahu a odpovídá zájmům věřitele. Není podstatné, zda dané plnění vzniklo na základě smlouvy, protiprávního jednání či jiné právní skutečnosti. Naopak předmětem postoupení nemohou být práva nesamostatná, práva vůči neurčitému okruhu zavázaných (absolutní majetkové právo)[4], práva, která jsou z cedování vyloučena a dále pohledávky, jejichž změnou by došlo k neúměrné tíži dlužníka.[5] Zároveň není možné, aby došlo k postoupení pohledávky, která náleží osobě odlišné od postupitele (neuplatňuje se zde nabytí pohledávky v dobré víře). Zákon ovšem umožňuje výjimku, kdy dojde k postoupení, pakliže dlužník předmětnou pohledávku vůči postupníkovi uzná[6].
  • Postupovaná pohledávka musí být dostatečně určitá anebo alespoň určitelná v momentě, kdy má být převedena. Určitost je spojena s tím, jaké obsahové náležitosti musí postupní smlouva mít. Nezbytně musí „obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky“[7]. Postoupená pohledávka nejčastěji bývá splatná. Nicméně nic nebrání tomu, aby byla postoupena i pohledávka, která se teprve splatnou stane. Z toho plyne, že je možné, aby došlo k postoupení pohledávky, jež má teprve v budoucnu vzniknout (účinky jsou odloženy až na okamžik vzniku pohledávky). Zároveň je umožněno, aby došlo k postoupení pohledávky sporné.  To však automaticky nevede k přistoupení ke sporu. Žalobce je naopak povinen účastenství navrhnout.[8]
  • V souladu s ustanovením § 1880 odst. 1 ObčZ je společně s pohledávkou postoupeno i příslušenství k ní. Příslušenstvím pohledávky může být úrok, úrok z prodlení či náklady spojené s uplatněním pohledávky. S ohledem na taxativní vymezení příslušenství v rámci ustanovení § 513 ObčZ by bylo zřejmé, že nedojde k postoupení práva na smluvní pokutu. Nicméně judikatura dovodila, že i smluvní pokuta má akcesorickou povahu a přechází na postupníka.[9] Důvodem je skutečnost, že „postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je, či není samostatně uplatnitelné. S pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného“[10].

Notifikační povinnost

  • Notifikace postoupení je nezbytným předpokladem pro to, aby došlo k účinkům postoupení vůči dlužníku, neboť dlužník se postupní smlouvy neúčastní. Zákon stanovuje notifikační povinnost.[11] Nestanovuje však, zda je nezbytné, aby ji provedl postupník nebo postupitel.[12] Postupitel může dlužníku oznámit, že došlo k postoupení pohledávky. Zákon nestanovuje formu. Lze se domnívat, že musí obsahovat alespoň informace o osobě postupníka a o rozsahu postupu. Neobsahuje-li dostatečné informace a je-li dlužník na pochybách, komu má plnit, pak je možnost, aby plnil do soudní úschovy. Následkem notifikace je povinnost dlužníka plnit postupníkovi. Dlužník je v dobré víře s plněním osobě, kterou postupitel označil.[13] Notifikace postupitele smluvní cese má vůči dlužníku okamžité účinky, kdy „vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo […], [o]tázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.  Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo (§ 526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné“[14].
  • Dlužník nemá povinnost zkoumat, komu má plnit. Nesplnění povinnosti notifikace ze strany postupitele má za následek vznik odpovědnosti postupitele za případné škody, které mohou vzniknout tím, že dlužník neplní postupníkovi. Postupník nicméně může prokázat postoupení i sám. S ohledem na skutečnost, že pro dlužníka je postupník třetí osoba, se kterou se doposud nesetkal, zákon stanovuje vyšší nároky na provedení notifikace. Nestačí pouhé oznámení, ale je nutné prokázání. Mluvíme o tzv. kvalifikované notifikaci. Při kvalifikované notifikaci postupník prokáže dlužníku postoupení, nejedná se o pouhé oznámení. Prokázání je možné učinit předložením písemné smlouvy o postoupení pohledávky (byla-li uzavřena) nebo předložením písemného uznání dluhu (byl-li dlužníkem vystaven). Není-li možné splnit důkaz uvedenými způsoby, pak je možné, aby postupník žádal po postupiteli vydání potvrzení o postoupení. Odepře-li postupitel vydat potvrzení, pak je postupník oprávněn informovat o postoupení dlužníka, který tímto ztrácí dobrou víru, a měl by plnit do soudní úschovy.[15]
  • Doktrína se rovněž domnívá, že je možné, aby došlo k notifikaci třetí osobou. Předloží-li tato osoba důkaz, pak má notifikace stejné následky jako notifikace provedená postupitel či postupníkem.[16]
  • Zákon umožňuje postoupení ze strany postupitele na více osob.[17] V takovém případě je dlužník povinen plnit tomu, kdo mu jako postupník prokáže postoupení pohledávky jako první, respektive postupníku, kterého mu postupitel oznámil jako prvního.[18]
  • Notifikační povinnost je třeba splnit nejen vůči samotnému dlužníku, ale i vůči osobě, která poskytla zajištění. Tato povinnost může být rovněž splněna postupitelem i postupníkem (ochrana osoby poskytující zajištění trvá, třebaže byl dlužník řádně notifikován). Změna v osobě věřitele se této osoby zásadně nedotýká, a proto její souhlas k platnosti, respektive účinnosti postoupení, není vyžadován. Zároveň není-li osoba poskytující zajištění vyrozuměna, pak vůči ní nemá postoupení účinky. Povinnosti plnit se tak může osoba poskytující zajištění zprostit plněním vůči postupiteli.[19]
  • Dlužníku je zachována možnost využít vůči postupníkovi všechny námitky, které by jinak mohl uplatnit vůči postupiteli.[20] Výjimku tvoří možnost započtení vůči postupiteli, kterou lze učinit pouze do splnění notifikační povinnosti.[21]

Odpovědnost postupitele a možnosti vymáhání

  • Postoupení pohledávky může proběhnout buď úplatně, anebo bezúplatně. Uvedení úplatnosti však nepředstavuje nezbytnou součást postupní smlouvy. Úplatnost má pouze zásadní vliv na případnou odpovědnost postupitele za vady pohledávky. V případech, že došlo k zániku pohledávky (např. splněním), pak je na postupníkovi, aby prokázal neexistenci pohledávky. Postupitel rovněž odpovídá za dobytnost „až do výše přijaté úplaty s úroky“[22]. Tato odpovědnost se nevztahuje na následnou nemožnost plnění. Odpovědnost postupitele nepřipadá v úvahu i v případě, kdy postupník jednak věděl, že je nedobytná, a jednak pokud se pohledávka stala nedobytnou vinou postupníka (např. promlčení).[23]
  • Postoupením pohledávky zaniká postupiteli právo dožadovat se plnění ze strany dlužníka. Nicméně zákon umožňuje, aby pohledávku vymáhal postupitel[24], pokud prokáže souhlas postupníka s vymáháním a pokud postupník pohledávku sám nevymáhá.[25] Souhlas s vymáháním musí být udělen tehdy písemně, pokud smlouva zakládající pohledávku vyžadovala písemnou formu.[26]

Globální cese

  • Smluvní cesí je umožněno postoupit nejen jedinou pohledávku, ale i postoupit celý soubor pohledávek. Takové postoupení označujeme jako tzv. globální cesi. Soubor pohledávek musí být specificky vymezen. Ve smlouvě o postoupení pohledávek musí být vymezeny rozlišovací znaky pohledávek, jimiž jsou druh a vznik v určité době nebo shodný právní důvod.[27]

Tichá cese

  • Tichá cese je zvláštní případ, v němž dochází k vymáhání postoupené pohledávky ze strany postupitele na žádost a účet postupníka do doby, než dlužník zjistí, že došlo k postoupení pohledávky. Dozvěděl-li se dlužník ze strany postupitele nebo postupníka o postoupení, pak je postupitel oprávněn nadále vymáhat pohledávku pouze se souhlasem postupníka a nevymáhá-li postupník pohledávku sám. Výhodou je skutečnost, že postupitel zná lépe veškeré okolnosti ohledně postoupené pohledávky, což může usnadnit vymáhání pohledávky.[28]

Zdroje

  1. ↑ KINDL, Tomáš. In ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Wolters Kluver, 2014, citováno dne 14. 11. 2020, § 1879 OZ. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/13/11409/1/2#pa_1879
  2. ↑ RABAN, Přemysl a kol. Závazkové právo. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2019, s. 74.
  3. ↑ HANDLAR, Jiří. Postoupení pohledávky a převod smluvní pozice. Právní rozhledy, 2017, č. 2, s. 39 In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck, citováno dne 5. 12. 2020. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=nrptembrg5pxa4s7gjpxgxzthe&groupIndex=1&rowIndex=0
  4. ↑ RABAN. Závazkové právo, s. 75.
  5. ↑ § 1881 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  6. ↑ § 1884 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  7. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007.
  8. ↑ DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 728-730.
  9. ↑ KINDL. Občanský zákoník: Komentář..., § 1896 OZ
  10. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1822/2007.
  11. ↑ § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  12. ↑ DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 743.
  13. ↑ DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 743-744.
  14. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012.
  15. ↑ DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 744-745.
  16. ↑ Tamtéž, s. 745.
  17. ↑ § 1882 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  18. ↑ KINDL. Občanský zákoník: Komentář..., § 1898 OZ.
  19. ↑ DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 749-750.
  20. ↑ § 1884 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  21. ↑ KINDL. Občanský zákoník: Komentář..., § 1900 OZ.
  22. ↑ § 1884 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  23. ↑ DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 754-755.
  24. ↑ § 1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  25. ↑ KINDL. Občanský zákoník: Komentář..., § 1898 OZ.
  26. ↑ DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 758.
  27. ↑ Tamtéž, s. 759-760.
  28. ↑ RABAN. Závazkové právo, s. 76.
Autoři článku: RadekT (Radek Tesař)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Změna_v_osobě_věřitele&oldid=174524“