Parlamentní republika
Úvod (definice)
Parlamentní republika patří mezi nejrozšířenější formy vlády (vládnutí) na světě.[1] Jde o systém, kde hlavní zákonodárnou úlohu plní parlament. Parlamentní formu vlády je možné utvořit i v monarchiích. Typické pro tuto formu vlády je rozdělení moci ve státě do tří složek (zákonodárné, výkonné a soudní), kde moc výkonná odvozuje svou legitimitu od zákonodárného sboru. Na následujících řádcích se zabývám tzv. širším pojetím formy vlády, který má za cíl vyložit vzájemné vztahy mezi nejvyššími ústavními orgány, tedy mezi parlamentem, vládou a hlavou státu.[2] Lakonicky lze dle autorů učebnice z Masarykové univerzity konstatovat, že se jedná „o popis komu patří v daném státě moc a jakým způsobem je vykonávaná.“[3]
Historický vývoj parlamentarismu
Parlament, tak jak ho známe dnes, se vyvinul z historických shromáždění jako byla ve středověku např. shromáždění Franků za prvních Merovejců,[4] zemské sněmy Moravanů, Čechů a Slezanů v Českém království ve 13. století[5] nebo witan („setkání moudrých“) v anglosaské Anglii. I přesto, že vývoj parlamentarismu je neodmyslitelně spjatý s anglickou ústavní tradicí,[6] nejstarším parlamentem je všeobecně známý islandský parlament, zvaný Althing.
Absolutistická moc anglického panovníka začala být omezovaná již v 13. století přijetím tzv. Magna Charta Libertatum, která shromáždění královských vazalů dávala pravomoc vybírat daně.[7] Později v 15. století dochází k dalšímu redukování pravomocí anglického panovníka, kterému je parlamentem postupně odebírána zákonodárná iniciativa. Král tak mohl předložený zákon pouze odmítnout nebo přijmout.[8]
V období vlády Jindřicha III., který nastoupil na trůn v dětském věku (konkrétně v devíti letech), se vžila tradice, že za své královské akty není anglický panovník odpovědný (the king can do no wrong), ale odpovědný je ten, kdo předmětný státní akt podepsal.
Panovníkovi s vládou „pomáhala“ tzv. královská rada, nad kterou postupně v průběhu 14. století získával moc parlament. Ten postupně získal vliv nad jmenováním členů rady. Přestože za vlády Tudorovců a Stuartovců došlo k nastolení absolutismu, vytvořené instituce přetrvaly a po tzv. Velké revoluci v roce 1688 došlo k obnově, a dokonce i k rozšíření moci parlamentu.
V období vlády hannoverské dynastie se prosadil obyčej, kdy anglický král ztratil přístup do kabinetní rady.[9] Angličtí králové z hannoverské dynastie Jiří I. A Jiří II. neznali dostatečně anglický jazyk, tak se zasedání rady neúčastnili.[10] K užšímu propojení zákonodárné a výkonné moci dochází v roce 1707, kdy dochází k zrušení inkompatibility mezi radou a parlamentem. Anglický král v roce 1708 ztratil i právo veta. Anglický právník Walter Bagehot ve svém díle The English Constitution obhajuje provázanost a závislost vlády na parlamentu, kdy tvrdí, že „skutečné tajemství anglické ústavy lze vykreslit jako těsné spojení, téměř úplné splynutí výkonné a zákonodárné moci.“[11] Bagehot je tedy proti oddělení výkonné a zákonodárné moci, a dále dodává: „Podle klasické teorie, tak jak se o ní píše ve všech knihách, hodnota naší ústavy tkví v úplném oddělení zákonodárné a výkonné moci, avšak ve skutečnosti její pozitivní stránka spočívá v jejich jedinečném spojení.“[12]
Principy parlamentní formy vlády
Výkonnou moc v parlamentní formě vlády typicky představuje kolektivní orgán nazývaný vláda,[13] který je oddělen od hlavy státu.[14] Vláda je jmenována hlavou státu,[15] avšak odpovědná je parlamentu (zpravidla vůči „dolní komoře“, ale např. v Itálii i vůči „druhé komoře“).[16] Parlament vyslovuje vládě důvěru (zpravidla prostou většinou) v případě ustanovení vlády (tzv. kreační závislost vlády). Proto je pro tento systém typické, že vládu tvoří zpravidla vítěz voleb mající v parlamentu většinu nebo strany, které vytvořily koalici stran s největším počtem hlasů v parlamentu.
Parlament může vládě vyslovit také nedůvěru (zpravidla je nutná absolutní většina hlasů v parlamentu). Existují dva modely, jak lze vyslovení nedůvěry realizovat. V prvním případě se jedná o tzv. destruktivní model, kdy je buď celá vláda povinná ve stanoveném termínu podat demisi (praktikuje se např. v České republice, Itálii, Francii nebo Portugalsku), případně existuje model, kdy je možné vyslovit nedůvěru pouze jednomu členu vlády (např. v Dánsku či Řecku). Druhý způsob vyslovení nedůvěry nazývaný jako konstruktivní (tzv. racionalizovaný parlamentarismus) má ve své ústavě zakotvena Spolková republika Německo. Tento model spočívá v tom, že při vyslovení nedůvěry spolkovému kancléři musí být současně přijat nový kancléř. Konstruktivní vyslovení nedůvěry posiluje postavení kancléře, neboť v tomto modelu je složité získat hlasy ve Spolkovém sněmu pro utvoření nové vlády. V případě povolebních patů (tzv. hung parliament – značí situaci, kdy vítězná strana nezíská většinu v parlamentu, a nemůže tak utvořit vládu)[17] nebo při demisi vlády, kdy není možné sestavit novou vládu. Některé z ústav umožňují instituty nápravy jako: rozpuštění parlamentu[18] a vypsání parlamentních voleb, vytvoření menšinové vlády, případně úřednické vlády.[19]
Vláda odpovídá za hlavu státu (tzv. institut kontrasignace),[20] pokud je tato neodpovědná. Kolektivní rozměr vlády je vyjádřen v návrzích zákona, kdy jej předkládá celá vláda, a ne jednotliví ministři. Na rozdíl od prezidentské formy vlády, kde nemohou být členové parlamentu zároveň členy vlády (tzv. princip inkompatibility), mohou poslanci funkci v parlamentu a ve vládě kumulovat.
Prezident v parlamentním systému hraje především reprezentativní a symbolickou roli. Prezident vykonává výkonnou moc společně s vládou (tzv. dualismus výkonné moci).[21] Hlava státu může zastávat funkci moderátora nepřeklenutelných problémů mezi vládou a parlamentem (tzv. pouvoir moderateur).[22] Prezident je obvykle oprávněn v této formě vlády vetovat (tzv. suspenzivní veto) jednotlivé zákony parlamentu, případně navrhnout přezkum zákona před jeho vyhlášením ústavním soudem.[23] Parlament však zpravidla může prezidentovo veto přehlasovat a zákon tak přijmout. Prezidentovi náleží i další významné pravomoci jako svolání zasedání, přerušení zasedání nebo rozpuštění parlamentu.[24] V určitých specificky ústavně vymezených situacích může být prezidentovi svěřena tzv. dekretální činnost prezidenta. Mezi další pravomoci prezidenta řadíme jmenování vrcholných orgánů státu (např. Bankovní radu České národní banky), jmenování soudců nebo mu náleží možnost zasáhnout do výkonu soudní moci institutem amnestie nebo milosti. Prezident je v parlamentním systému volen parlamentem (tzv. nepřímá volba), eventuálně přímo občany země (tzv. přímá volba). V obou případech je prezidentská funkce časově omezena a zpravidla bývá ústavou omezen také počet zvolení.
V parlamentní formě vlády, jak již napovídá pojmenování formy vlády, zaujímá ústřední moc parlament. Parlament může mít jednu komoru (tzv. unikamerální parlament), případně dvě komory (tzv. bikamerální parlament). Pro typ unitárních států je typické, že ve svých ústavách mají zakotvený jednokomorový parlament. Dvoukomorový parlament je typický pro země tvořící federaci, kdy je zpravidla jedna z komor utvořena ze zástupců členských států federace. Avšak i unitární stát může mít zřízenou druhou komoru parlamentu, jejíž úkolem zpravidla bývá např. kontrolní či stabilizující funkce.[25] Druhá komora parlamentu může být dále tvořena např. zástupci korporací veřejného práva a spolků, náboženskými skupinami. Parlament je volen přímo občany dané země, kteří mají všeobecné a rovné volební právo. Typická zásada parlamentarismu je, že vládnoucí strana musí svůj mandát obhájit v dalších volbách a opozice má možnost jí v případě neúspěchu ve vedení státu nahradit (tzv. zásada vlády na čas).[26]
Nejvýznamnější pravomocí parlamentu je oprávnění přijímat zákony a státní rozpočet (tzv. legislativní pravomoc). Parlament svou pravomoc vykonává na celém území země, má tedy tzv. ústřední moc ve státě.[27] Jak jsem již výše vyložil parlament má v parlamentní formě vlády zásadní vliv na utvoření vlády. Vůči výkonné moci má také kontrolní a vyšetřovací pravomoc. Dále má přesah do moci soudní, kdy může použít ústavní žalobu vůči hlavě státu.
- ↑ FILIP, Jan. SVATOŇ, Jan. ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Státověda. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 208.
- ↑ KLÍMA, Karel. Teorie veřejné moci (vládnutí). 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 199.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. ŠIMÁČKOVÁ. Státověda, s. 60.
- ↑ HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 375.
- ↑ Autor neuveden (oficiální webové stránky Parlamentu České republiky). Historie parlamentarismu a české ústavnosti. Citováno dne 25. 8. 2020. https://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=697
- ↑ RESCHOVÁ. KINDLOVÁ. GRINC. PREUSS. ANTOŠ. Státověda…, s. 271.
- ↑ HOLLÄNDER. Základy všeobecné státovědy, s. 375.
- ↑ Tamtéž, s. 376.
- ↑ Kabinetní rada po velké revoluci nahradila královskou radu.
- ↑ HOLLÄNDER. Základy všeobecné státovědy, s. 376.
- ↑ BAGEHOT, W. The English Constution. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 10-13.
- ↑ Tamtéž, s. 10-13.
- ↑ Označovaná taktéž jako kabinet nebo sbor ministrů (angl. government, britsky také cabinet, americky také administration).
- ↑ RESCHOVÁ. KINDLOVÁ. GRINC. PREUSS. ANTOŠ. Státověda…, s. 271.
- ↑ Postavení monarchy v parlamentní monarchii se nijak zásadně neodlišuje od postavení prezidenta v systému parlamentní republiky viz KLÍMA a kol. Státověda, s. 188.
- ↑ KLÍMA a kol. Státověda, s. 192.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. Státověda, s. 212.
- ↑ Tato pravomoc je konstruovaná v jednotlivých ústavách různým způsobem. V prvním případě není pravomoc hlavy státu blíže specifikovaná (např. Belgie). V druhém případě jsou jasně stanoveny mantinely, kdy může být parlament rozpuštěn. Parlament tak může být např. rozpuštěn v případech: vládní krize, nečinnosti, neschopnosti sestavit vládu nebo revize ústavy.
- ↑ VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva. O právu. Státě a moci. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 105.
- ↑ Institut kontrasignace znamená, že některé státní akty prezidenta nebo monarchy musejí být spolupodepsány buď premiérem, nebo konkrétním ministrem do jehož rezortu konkrétní otázka spadá. Jinak nebude daný akt platný.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. Státověda, s. 130.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. ŠIMÁČKOVÁ. Státověda, s. 70.
- ↑ KLÍMA a kol. Státověda, s. 194.
- ↑ Tamtéž, s. 193.
- ↑ FILIP. SVATOŇ. ŠIMÁČKOVÁ. Státověda, s. 112.
- ↑ PAVLÍČEK a kol. Ústavní právo …, s. 230.
- ↑ Tamtéž, s. 231.
