Výživné

Vyživovací povinnost rodičů k dětem vzniká narozením dítěte a trvá do té doby, dokud není dítě samo schopno se živit, nebo smrtí oprávněného či povinného (povinných), nebo osvojením dítěte. Obvyklým způsobem plnění výživného je, že dítě žije ve společné domácnosti rodičů a výživné je plněno v naturální formě (k tomu již Vážný 826, 1441, 9572). Tento způsob zahrnuje uspokojování všech běžných potřeb dítěte jako je bydlení, strava, ošacení, uspokojování kulturních a sociálních potřeb, hrazení výdajů spojených s léčením, studiem, tedy potřeb, které mají dítěti zajistit životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj (čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

Nežijí-li rodiče spolu (buď proto, že společná domácnost zanikla, nebo nebyla vůbec vytvořena) není žádný zákonný důvod, aby tím byla dotčena vyživovací povinnost k dětem (správně Okresní soud ve Ždáru nad Sázavou sp. zn. 6 Nc 1502/2011 uzavřel, že dítě na rozvod rodičů nemůže doplácet, ať již k němu došlo z jakýchkoliv příčin). Proto i poté, co již rodiče nežijí ve společné domácnosti, trvá vyživovací povinnost rodičů k dítěti zásadně ve stejném rozsahu.

Vyživovací povinnost a právo na výživné, spolu s rodičovskou odpovědností a povinnostmi a právy rodičů spojenými s osobností dítěte a povinnostmi a právy osobní povahy představují povinnosti a práva mezi rodiči a dětmi, kterých se podle § 855 odst. 1 o. z. nelze vzdát. Správně proto soud ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Co 89/2011 nepřihlížel k tvrzení otce, že matka se výživného na dítě vzdala. I po 1. 1. 2014 platí, že dohoda rodičů o tom, že jeden z nich na děti nemusí platit výživné, nemá žádný vliv na trvání vyživovací povinnosti.

Správně Krajský soud v Brně sp. zn. 20 Co 473/2007 uzavřel, že dosažení věku 26 let dítěte vyživovací povinnost nezaniká a je třeba zkoumat důvody, proč dítě dosud není samo schopno se živit. Srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1996/12, či sp. zn. I. ÚS 2306/12, podle něhož přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek) nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit.

Vyživovací povinnost prarodičů

Vyživovací povinnost prarodičů a dalších předků vůči dítěti nastupuje tehdy, jestliže rodič nemůže své vyživovací povinnosti dostát z objektivních důvodů (příprava na budoucí povolání, nepříznivý zdravotní stav, výkon vojenské služby), je-li vyloučeno, aby plnění vyživovací povinnosti mohlo být na rodičích vymáháno, nebo (ve znění účinném do 31. 12. 2013) neplnil-li rodič vyživovací povinnost v rozsahu uspokojujícím nutné potřeby dítěte. Výživné prarodičům a dalším předkům vůči dítěti po 1. 1. 2014 soudy stanoví v rozsahu odpovídajícím odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného; životní úroveň dítěte však nemá být zásadně shodná s životní úrovní prarodičů a dalších předků.

). Judikatura soudů již dříve dovodila (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 1970, sp. zn. 5 Co 499/70, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66, ročník 1971, kde byla řešena otázka výživného ze strany prarodičů pro jejich nezletilého vnuka, tedy plnění vyživovací povinnosti předků vůči potomkovi, když jeden z rodičů nezletilého vyživovací povinnost neplní, zdržuje se v cizině a výživné od něho právními prostředky nelze vymáhat, přičemž matka nezletilce není sama s to hradit potřeby nezletilého dítěte), že nejde o solidární povinnost, nýbrž o tzv. plnění parciální. Právo na plnění této vyživovací povinnosti bylo ovšem vázáno na podmínku nutné potřeby osoby k výživě oprávněné (§ 90 zák. o rod.), k čemuž také bylo nutno při určení obsahu a rozsahu takové povinnosti přihlédnout; jinak pro její vymezení platily obecné zásady vyjádřené v ustanovení § 96 zák. o rod., podle nichž je její rozsah určován jednak odůvodněnými potřebami osoby oprávněné, jednak schopnostmi a možnostmi osob povinných. Příbuzní vzdálenější mají ovšem vyživovací povinnost jen tehdy, nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší (§ 88 odst. 2 zák. o rod.). Účelu, sledovanému ustanoveními § 88 až § 90 zák. o rod., jímž je zajištění výživného oprávněným, kteří toho nutně potřebují, odpovídá ovšem ten závěr, že příbuzní vzdálenější mají vyživovací povinnost ve smyslu ustanovení § 88 zák. o rod. nejen tehdy, nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší vzhledem k jejich schopnostem a možnostem (§ 96 zák. o rod.), ale i tehdy, je-li vyloučeno, aby plnění vyživovací povinnosti mohlo být na těchto bližších příbuzných vymáháno. Ustanovení § 90 zák. o rod. nebránilo tomu, aby byla i tato náhradní vyživovací povinnost určena zpětně, a to k datu vzniku nutné potřeby.

Správně proto odvolací soud uzavřel (ve věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. Nc 161/2004 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 122/2006), že je namístě stanovit výživné prarodičům, jestliže se otec zdržuje v cizině na neznámé adrese a výživné od něho nelze právně vymáhat za situace, kdy otec se svým právním zástupcem komunikuje prostřednictvím internetové sítě z veřejných internetových kaváren, cestuje po světě a žádné bližší údaje o něm známy nejsou.

nastupuje nejen, jestliže potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát z tzv. objektivních důvodů (příprava na budoucí povolání, nepříznivý zdravotní stav, výkon vojenské služby) jakož i v případech, kdy vyživovací povinnost sice byla potomkům soudem stanovena a ti ji neplní (srov. R 66/71), ale také tehdy, pokud ji plní, avšak nikoli v rozsahu potřebném k uspokojení nutných potřeb oprávněného.

Rozsah vyživovací povinnosti předků za potomky je přitom užší, než je rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem, je vyjádřen nutnou potřebou oprávněné osoby (srov. § 90 oproti § 85 odst. 2 zákona o rodině). Nutná potřeba je tedy celkovým horním limitem vyživovací povinnosti, na kterou má oprávněný v případě, kdy v tomto rozsahu nezajišťuje jeho potřeby výživné poskytované rodičem, nárok vůči prarodičům; zahrnuje náklady na uspokojování všech odůvodněných potřeb, za které lze považovat náklady na stravu, bydlení, ošacení, sportovní a kulturní vyžití, přípravu na budoucí povolání apod., uspokojované ve standardní míře (tj. nikoliv ve vztahu k nákladům mimořádným - nadstandardním).

Platilo přitom, že je-li tu několik osob povinných k vyživovací povinnosti mezi příbuznými, musí být vyživovací povinnost každé z nich stanovena zvlášť, případně v rozhodnutí vyjádřeno, že se některé z nich vyživovací povinnost neukládá

V ustanovení § 915 odst. 1 však stanoví, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Jinak je tomu ovšem ve vztahu mezi dítětem a jeho prarodiči, kde se zásada shodné životní úrovně neuplatní, neboť je expresis verbis vázána jen na vztahy mezi rodiči a dětmi. Proto i když právní úprava po 1. 1. 2014 nestanoví podmínku nutné potřebnosti, nelze přesto dovodit, že by životní úroveň dítěte měla být zásadně shodná s životní úrovní jeho prarodičů. To ovšem nevylučuje, aby soud při stanovení výživného prarodičům nevycházel z fikce stanovené v ustanovení § 916 o. z., či aby výživné pro nezletilé děti neurčil ve výši umožňující tvorbu úspor (§ 917 o. z.).