Helénismus

HELÉNISMUS - Přibližně od poloviny 4. stol. př. n. l. do konce 1. stol. př. n. l - Epocha spojená s osobností Alexandra Velikého a jeho politickým dědictvím - Období zmatků a přepolitizování života - Důsledkem je nechuť k veřejnému životu - Výrazně se mění chápání úkolů a cílů filosofie - snaha redukovat vědecké otázky na oblast osobní etiky, vnitřní život jednotlivce EPIKUREISMUS - Epikúros (341 př. n. l. - 270 př. n. l.) – v Athénách založil školu – Zahradu Epikurovu - Jako nejvyšší hodnotu označil dobro a za cíl života označil slast. Slast neboli hédoné, je vyrovnaný stav lidského nitra za nepřítomnosti bolesti těla a duševního neklidu (a bez strachu z bohů a ze smrti). Slast ale není chápána jako rozkoš! - Epikúros např. prohlásil: „Chléb a voda nám poskytují největší požitek, máme-li hlad.“ - Označil dvě příčiny strastí lidského života, které je nutné překonat: o strach z bohů - není jej třeba (bohové žijí mimo tento svět, nemohou tudíž ani odměňovat, ani trestat) o strach ze smrti - není jej třeba („Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“) - Účelem práva je přinášet užitek – zajišťuje klid a mír, zabraňuje újmám a škodám - Smluvní teorie - společnost je souborem jednotlivců, z nichž každý chce dosáhnout svého prospěchu - lidé uzavírají dohodu, že si navzájem nebudou škodit - Je-li právo smlouvou, pak neexistuje přirozené právo - V otázkách práva navázali epikurejci na sofisty - zdrojem práva je jedině prospěch jednotlivce - Bezpráví je špatné pouze kvůli následkům (trest). Jestliže lze trestu uniknout a člověku to přinese užitek, může jednat protiprávně - Politika o Člověk se nemá účastnit veřejného života, doporučuje také odmítnout manželství a rodinu o Odmítá podřízení zájmu jednotlivce zájmu celku o Epikúros řekl: „Bylo mým velikým štěstím, že jsem se nikdy nevmísil do vřavy života státního a že jsem se nikdy nesnažil zalíbit se davu, protože dav neschvaluje to, co vím a já nevím, co schvaluje dav.“ STOICISMUS - Stoicismus byl filozofický směr, založený Zénonem z Kitia počátkem 3. st. př. n. l. - nejdůležitější a nejvlivnější směr helénistické filozofie - Název vychází ze zdobeného sloupořadí (stoa = sloup) lemujícího antická náměstí - na těchto místech debatovali antičtí filosofové o Stará stoa (3. - 2. století př. n. l.) - Zénón z Kitia o Střední stoa (2. - 1. století př. n. l.) - Poseidónios o Nová (římská) stoa (1. a 2. století n. l.) – Seneca, Marcus Aurelius - Období stoicismu trvalo až do roku 529 n. l., kdy císař Justinián I. nechal zavřít všechny pohanské filozofické školy. - Etika stoiků přikazovala žít ve shodě s přírodou – panteismus (příroda a Bůh jsou jedno) - Příroda se nemůže mýlit a život ve shodě s ní je životem ctnostným. - Cílem života člověka je tedy podle stoiků vyrovnání se se skutečností, dosáhnutí duševního klidu, zbavení se všech životních vášní a tím dosažení apatie - Rozsáhleji mohl stoicismus ve světě působit rovněž proto, že zmizela uzavřenost malých městských obcí. Člověk se začíná cítit součástí větších celků, celého lidstva - Ideálem je světový stát - kosmopolis, univerzální všezahrnující monarchie, v níž jsou všichni lidé dětmi jednoho nebeského otce, a jsou tedy bratři - Stoikové zavedli pojem lidstva - humanity, který byl do té doby neznámý - K politice se staví odmítavě - Ve společném státě všech lidských bytostí vládne přirozené právo - Má svůj zdroj ve světové inteligenci, v Rozumu společném celé přírodě, v Bohu - Pozitivní právo, které je s ním v rozporu, je špatné a nezaslouží si označení právo SKEPTICISMUS o Školu založil Pyrrhón z Élidy (asi 360 – 260 př. n. l.) o Skeptikové ukazovali na relativnost lidského poznání, na jeho formální nedokazatelnost a závislost na různých podmínkách o Smyslové údaje nevypovídají o skutečné přirozenosti věcí, a ta je tudíž nepoznatelná. o Totéž se vždy může jevit různě a jeden názor nelze upřednostnit před druhým, neboť žádný smyslový vjem nemůže potvrdit svou vlastní pravdivost o Byli jakýmisi pozitivisty tehdejší doby o Proti přirozenoprávní doktríně stoiků bojoval zejména Karneadés (214 – 129 př. n. l.) - jestliže se nelze dopátrat podstaty, skutečné povahy světa a člověka, není možné ani žádné přirozené právo o Právo a spravedlnost jsou lidské vynálezy o Lidé stanovují zákony pro sebe s ohledem na svůj vlastní prospěch a s ohledem na to, že každý člověk je jiný. o Není žádný přirozený zákon, a tedy není ani žádná přirozená spravedlnost, resp. byla-li by, byla by to největší pošetilost, neboť by zraňovala sebe ve prospěch ostatních. ŘÍMSKÉ PRÁVNÍ MYŠLENÍ o Řekové se jakýkoli jev tohoto světa snažili pochopit v metafyzickém významu – proto i právní myšlení je součástí filozofie o Římané vybudovali dokonalou soustavu právních a politických institucí, ale bez výrazné filozofické teorie (ta byla spíše v pozadí) o Římská právní věda byla kazuistická, vytvořila myšlenkově ucelený řád, ale nepracovala tolik s abstraktními pojmy o Došlo k recepci řecké filozofie o Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.)  Vystupoval jako úspěšný advokát v civilních i trestních věcech  Své politické názory vyjádřil v dílech O státě (De republica), O zákonech (De legibus) a O povinnostech (De officiis).  Vychází přitom z díla Platóna a Aristotela, napodobuje Platónovy dialogy – jeho dílo je založeno na eklekticismu (výběr myšlenek jiných)  Cicero odmítl epikúrejskou tezi o smluvním původu státu a přimkl se k Aristotelovi - stát je podle něj produktem sociálního instinktu lidí  Ideální stát je ten, který může realizovat základní etické zásady  Stát není společenstvím pouze právním, ale i mravním, založeným na spravedlnosti a na vzájemných právech a povinnostech  Pojetí politiky je mravní  Jako teoretik práva byl Cicero stoický  Řecké myšlení přizpůsobil římskému duchu  Setkáváme se s jasným dualismem přirozeného a pozitivního práva  Přirozené právo definuje jako rozumné ustanovení odpovídající přírodě i lidskému společenství  Pozitivní právo je pouze stínem a nedokonalým odrazem přirozeného práva. Cicero ho nazývá ius humanum a rozděluje ho na ius gentium a ius civile