Prameny rodinného práva

Z Iurium Wiki

Verze z 19. 2. 2020, 09:22, kterou vytvořil Davidtexl (diskuse | příspěvky) (doplnění)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Prameny rodinného práva

Obecně

Rodinné právo je tvořeno souhrnem právních předpisů upravujícím práva a povinnosti osob vystupujících v různých rolích v rodině nebo obdobných společenstvích (např. registrované partnerství). Především však jde o úpravu práv a povinností mezi manžely, mezi rodiči a dětmi a mezi dětmi a dalšími osobami, které mohou v určitých situacích zastávat roli rodičů. Dále rodinné právo upravuje zejména manželství, registrované partnerství, manželské majetkové právo či upravuje procesy osvojení a adopce dětí, procesy hrazení výživného či úpravu příbuzenství a švagrovství.

Zároveň však rodinné právo patří mezi ta právní odvětví, kde je možné najít převážnou část právní úpravy v jednom předpise. Tím stěžejním je s účinností od 1. 1. 2014 občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb., ve znění posledních předpisů), který nahradil dosavadní úpravu zákona o rodině (zák. č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jak uvádí V. Pletichý ve své publikaci Rukověť rodinného práva „Přijetím nového občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., došlo k řadě změn v dosavadním pojetí nejenom soukromého práva, ale tyto změny se dotkly celého systému českého právního řádu. Jednou z nich je samotná integrace rodinného práva do struktury občanského zákoníku. Tímto krokem došlo k vyjádření sounáležitosti právního odvětví rodinného práva s právem soukromým v širším pojetí.“1 I přes to má však k této oblasti vztah řada jiných předpisů, ať již v rovině ústavní či mezinárodněprávní.

Prameny rodinného práva můžeme dělit na prameny vnitrostátního a mezinárodního původu. Mezi vnitrostátní prameny náleží především úprava na ústavní úrovni, tedy Ústava a Listina, dále pak především občanský zákoník, zákon o registrovaném partnerství či zákon o matrikách. K pramenům mezinárodního původu pak řadíme mezinárodní smlouvy ratifikované Českou republikou a tudíž pro ni závazné a dále také předpisy Evropské unie. Krom úpravy základních práv, která se nachází v primárním právu, se v této oblasti uplatňují především prameny sekundární, tedy směrnice a nařízení.

Vnitrostátní prameny rodinného práva

1. Ústava

Ústavní právo je součástí veřejného práva, představuje však východisko všech právních odvětví systému práva ČR bez ohledu na jejich povahu.2 Jak zdůrazňuje Hrušáková, Ústava České republiky (zák. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen Ústava) sama přímo neobsahuje normy vztahující se k rodinnému právu, avšak ve své Preambuli vyjadřuje úctu k hodnotám lidské důstojnosti a obecně k lidským právům.3 Z pohledu rodinného práva je významný článek 10 Ústavy, který zakotvuje aplikační přednost mezinárodních smluv závazných pro Českou republiku.

2. Listina základních práv a svobod

Pro oblast rodinného práva stanoví Listina několik základních hodnot, na kterých je celé toto odvětví dále vystavěno. Především jsou jimi uznání přirozených práv člověka, svoboda a rovnost v důstojnosti a právech, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod (čl. 1 Ústavy). Dále Listina především stanovuje zákaz diskriminace a to především na základě pohlaví, rasy, víry či sociálního nebo etnického původu. V čl. 6 Listina stanovuje nedotknutelnost lidského života („každý má právo na život“) a jeho ochranu a to již před narozením. Čl. 10 zakotvuje ochranu důstojnosti každého člověka, která v sobě obsahuje také ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života.

Z pohledu rodinného práva je pak velmi významný článek 32 Listiny, který vymezuje rámec ústavní ochrany rodiny a rodičovství vůbec. Upravena je také zvláštní ochrana dětí a těhotné ženy. V listině je také explicitně upravena rovnoprávnost dětí narozených v manželství a mimo ně. Stanovuje se také, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a je stanoveno právo dětí na rodičovskou výchovu a péči. Bez významu není také ustanovení konstatující právo na pomoc od státu pro rodiče starající se o děti.

3. Občanský zákoník

S účinností od 1. 1. 2014 se stal klíčovým předpisem v oblasti práva občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen OZ). Nejedná se o žádnou novinku ale spíše o návrat k tradiční úpravě, neboť rodinné právo bylo do roku 1949 vždy součástí platného občanského zákoníku. Proto bylo do občanského zákoníku rodinné právo při integrující rekodifikaci zařazeno. Nový občanský zákoník mimo jiné také zrušil do té doby platný zákon o rodině, nyní je tak rodinné právo opětovně součástí obecného soukromého práva.4 Šínová k tomu uvádí, že „nová právní úprava deklaruje návrat některých starých právních principů, které byly v našem právním prostředí dlouho potlačovány, inspiraci pro nové instituty nalézá i v právu zahraničním.“5

Základ rodinněprávní úpravy představuje především část druhá občanského zákoníku, tedy úprava v ustanoveních §§ 655-975 OZ. Jak však správně uvádí kolektiv autorů z pražské právnické fakulty, k těmto ustanovením však také přistupují mnohá další, která mají k dané oblasti vztah nebo dokonce představují úpravu ve smyslu lex specialis. Namátkově můžeme do této oblasti zařadit úpravu zletilosti (§ 30 OZ), svéprávnosti nezletilých (§ 31 a násl. OZ), dědické smlouvy mezi manžely (§ 1592 a násl. OZ) či ustanovení o právu některých osob na zaopatření (§ 1665 a násl. OZ).6

Část druhá občanského zákoníku je členěna na tři hlavy, které postupně věnují manželství (hlava I), příbuzenství a švagrovství (hlava II) a poručenství a jiným formám péče o dítě (hlava III). Výraznou změnou oproti dosavadní právní úpravě je komplexní a detailně propracovaná úprava společného jmění manželů (SJM) v § 708 a násl. OZ. Nová je také úprava manželského bydlení a jeho ochrany.

Pro výklad rodinněprávních norem má také značný význam část první (Obecná část). Zde jsou upraveny základní instituty významné pro člověka a jeho rodinný život jako je například úprava svéprávnosti či zletilosti. Tato část také obsahuje obecná interpretační a aplikační pravidla a především také zásady, na kterých stojí nejen občanský zákoník jako takový, ale obecně řečeno celá oblast soukromého práva. Proto je snadné dovodit, že se tyto základní zásady vztahují i na oblast práva rodinného.

Jak bylo uvedeno již výše, vztah k rodinnému právu může mít také úprava dalších částí, typicky se bude jednat o oblast dědického práva, ale může jít také například o zákaz započtení výživného u nezletilých dětí zakotvený v části čtvrté (Relativní majetková práva).7

4. Zákon o registrovaném partnerství lidí stejného pohlaví

Dalším právním předpisem majícím vztah k rodinnému právu je zákon o registrovaném partnerství lidí stejného pohlaví (zák. č. 115/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Původní myšlenkou bylo zahrnout do komplexní úpravy občanského zákoníku i úpravu registrovaného partnerství, v průběhu legislativních prací však došlo k přehodnocení tohoto postoje a úprava stejnopohlavního registrovaného partnerství zůstala i nadále vyčleněna v samostatném zákoně.

Tento samostatný zákon si však zachovává vztah k občanskému zákoníku odkazem na obdobné užití jeho ustanovení v oblasti části první, třetí a čtvrté, tedy úpravy manželství a práv a povinností manželů (§ 3020 OZ). Z výčtu částí, které se užijí obdobně, však vyplývá také jedna důležitá informace a to ta, že se úprava v občanském zákoníku neužije na problematiku společného bydlení těchto osob.

5. Zákon o matrikách, jménu a příjmení

Neméně významný pro rodinné právo je tzv. matriční zákon (zák. č. 301/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento zákon upravuje především předepsaný obsah matričních knih, způsob jejich vedení a zápisů do nich, pravidla pro určení jména příjmení dítěte a také mimo jiné výčet orgánů veřejné moci, před kterým je možno uzavřít manželství či registrované partnerství.

6. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí

Tento předpis (zák. č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je zcela klíčovým, co se týče garance ochrany práv a oprávněných zájmů dítěte ze strany státu a zároveň také stanoví limity pro státní orgány při výkonu jejich pravomoci vůči dětem. Tento zákon je zároveň prvním z výše zmíněných předpisů, který je veřejnoprávní. Z této jeho povahy pak vyplývá, že se užije zásada, že je dovoleno jen to, co zákon stanoví a státní orgány tak mohou vykonávat svoji pravomoc pouze v jeho mezích.

Účelem tohoto zákona je především vymezit okruh dětí, kterým je třeba věnovat zvláštní péči a poskytnout jim speciální ochranu. Jedná se především o děti, které jsou nějak ohrožené, jsou v nebezpečných podmínkách nebo se také může jednat o děti týrané či rodinou opuštěné.

Nad rámec této svojí úpravy zákon také stanovuje dávky pěstounské péče.

7. Zákon o výkonu ústavní a ochranné výchovy

Dalším z oblasti veřejnoprávních předpisů je zákon o výkonu ústavní a ochranné výchovy (zák. č. 109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento předpis upravuje výkon ústavní a ochranné výchovy, přičemž ústavní výchova nemá být pojímána jako sankce, ale spíše jako způsob pomoci dětem. Jedná se o kolektivní výchovu, která může být nařízena soudem. V tomto ohledu by však měla představovat poslední možné řešení (ultima ratio).

Jinou podstatu má naopak ochranná výchova. Tato její podstata vyplývá ze vztahu k trestnímu právu, neboť představuje sankci pro mladistvého, který spáchal trestný čin či pro dítě mladší patnácti let, které spáchalo čin jinak trestný.

8. Občanský soudí řád

Dalším přepisem je Občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen OSŘ). Tento procesní předpis se užije zejména ve věcech sporných, typicky pak půjde o řízení při vypořádávání majetku náležejícího do SJM či při sporech ohledně placení výživného. Společně s OSŘ se k řízením v některých otázkách využívá i zákon o zvláštních řízeních soudních.

9. Zákon o zvláštních řízeních soudních

Druhým procesním předpisem je zákon o zvláštních řízeních soudních (zák. č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tento druhý procesní předpis se vztahuje k nesporným řízením, v rodinněprávním kontextu pak půjde o řízení například ve věci péče a výživy dítěte, úpravy styku s dítětem, řízení o povolení uzavření manželství nebo zastupování dítěte, především při správě jeho majetku. Jak uvádí Pletichý, „Tato úprava je rovněž nově pojata do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který nabyl účinnnosti 1. ledna 2014. Podle tohoto zákona projednávají a rozhodují soudy právní věci stanovené v tomto zákoně. Nestanoví-li zákon o zvláštních řízeních soudních něco jiného, použijí se ustanovení občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“8

Mezinárodní prameny

Obecně lze konstatovat, že jsou všechny ratifikované mezinárodní smlouvy součástí právního řádu daného státu a tudíž i právně závazné. Pokud nastane situace, kdy existuje rozpor mezi mezinárodní smlouvou a zákonem, v souladu s čl. 10 Ústavy se přednostně aplikuje právě úprava obsažená v mezinárodní smlouvě.

V oblasti rodinného práva pak mají velký význam, buď se použijí přímo nebo je s nimi v souladu konkrétní zákonná úprava.

K mezinárodním pramenům řadíme také právo EU, přičemž způsob jeho užití je od klasických mezinárodních smluv maličko odlišný a je upraven přímo unijním právem.

1. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Úmluva byla přijata na půdě Radě Evropy již v roce 1950 (publikovaná jako sdělení pod č. 209/1992 Sb.), řadí se tedy mezi nejstarší mezinárodní smlouvy v této oblasti, jimiž je ČR vázána. Tato úmluva představuje v oblasti rodinného práva zcela klíčový pramen mezinárodního původu.

Z jejích ustanovení je možné vyzdvihnout čl. 6 chránící právo na spravedlivý proces pro každého, čl. 8, zaručující každému právo na respektování soukromého a rodinného života a v neposlední řadě pak čl. 12, který uznává právo mužů a žen na uzavření manželství a také čl. 14 zakazující diskriminaci.

2. Úmluva o právech dítěte

Tato úmluva byla přijata na půdě OSN v roce 1989 a celá je věnována pouze dětem, respektive úpravě jejich práv. Někdy se pro ni vžilo také označení „Magna charta práv dětí“, takto je označena i v publikaci autorského kolektivu Hrušáková, Králíčková, Westphalová.9

Úmluva vymezuje základní katalog práv dětí, přičemž tato práva lze rozdělit do čtyř skupin:

  1. ochranná práva
  2. práva směřující k zabezpečení blaha dítěte
  3. práva směřující k osvobození dítěte (stejná práva pro děti jako pro dospělé)
  4. práva dítěte ve vztahu k jeho rodičům, pokud jde o sebeurčení dítěte a jeho samostatnost v rozhodování.

Působnost úmluvy je stanovena na děti do 18 let a je postavena na zásadě nejlepšího zájmu dítěte. K úmluvě byla později přijata celá řada tzv. opčních protokolů.

3. Mezinárodní smlouvy v oblasti manželství

  1. Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství (1962, New York)
  2. Úmluva o uznání rozvodů a zrušení manželského soužití (1970, Haag)

4. Mezinárodní smlouvy v oblasti vyživovací povinnosti a práva na výživné

  1. Úmluva o vymáhání výživného v cizině (1956, New York)
  2. Úmluva o uznání a vykonatelnosti vyživovací povinnosti k dětem (1958, Haag)
  3. Úmluva o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti (1973, Haag)
  4. Úmluva o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů (2007, Haag)
  5. Protokol o právu rozhodném pro vyživovací povinnost (2007, Haag)

5. Mezinárodní smlouvy v oblasti práv dítěte a jejich výkonu

  1. Evropská úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manželství (1975, Štrasburk)
  2. Evropská úmluva o výkonu práv dětí (1996, Štrasburk)
  3. Úmluva o zákazu a okamžitých opatření k odstranění nejhorších forem dětské práce (1999, Ženeva)

6. Mezinárodní smlouvy v oblasti práva na styk a mezinárodních únosů

  1. Úmluva o styku s dětmi (2003, Štrasburk)
  2. Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (1980, Haag)

7. Mezinárodní smlouvy v oblasti mezinárodního osvojení

  1. Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (1993, Haag)
  2. Evropská úmluva o osvojení dětí (1967, Štrasburk)

8. Evropské právo

  1. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I)
  2. Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27.11.2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (nařízení Brusel II bis)
  3. Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18.12.2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (nařízení o výživném)

Zdroje:

  1. HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 366 s.
  2. ZUKLÍNOVÁ, M.; DVOŘÁK, J.; ŠVESTKA, J. A kol. Občanské právo hmotné. Svazek 2 Díl druhý: Rodinné právo. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, 196 s.
  3. PLETICHÝ, Vladimír. Rukověť rodinného práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, 155 s.
  4. ŠÍNOVÁ, R.; ŠMÍD, O. ; JURÁŠ, M. A kolektiv. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, 304 s.
  5. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 4. vydání. Brno: Doplněk, 2011, 370 s.

1PLETICHÝ, Vladimír. Rukověť rodinného práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 5

2FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 4. vydání. Brno: Doplněk, 2011, s. 23

3HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 11

4HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 11

5ŠÍNOVÁ, R.; ŠMÍD, O. ; JURÁŠ, M. A kolektiv. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 19

6ZUKLÍNOVÁ, M.; DVOŘÁK, J.; ŠVESTKA, J. A kol. Občanské právo hmotné. Svazek 2 Díl druhý: Rodinné právo. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 25

7tamtéž

8PLETICHÝ, Vladimír. Rukověť rodinného práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 139

9HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 9

Autoři článku: Davidtexl (David Texl)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Prameny_rodinného_práva&oldid=123037“