Darování pro případ smrti

Mortis causa donatio

Vymezení pojmu:

„…o darování pro případ smrti se jedná tehdy, když by někdo něco měl raději u sebe, než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého dědice."

Darování pro případ smrti (donatio mortis causa) můžeme definovat jako dvoustranné, bezúplatné (lukrativní) právní jednání, kterým je možné pořídit s majetkem. V rámci darování pro případ smrti dochází k tzv. singulární sukcesi, což jej odlišuje od jiných dědických institutů (a přibližuje odkazům). V římském právu bylo dědění a problematika s tím spojená s univerzální sukcesí, což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele (e contrario singulární sukcese). V zásadě se jedná o smlouvu, tedy právní jednání, které je definováno nabídkou (oferta), zde v podobě poskytnutí daru, a jejím přijetím (akceptace), čímž se právní jednání stává hotové (perfektní). Na rozdíl od anglosaské úpravy darování mortis causa v podobě the Deathbed Gifts není pojmovým znakem předání předmětu daru, ale právě perfekce právního jednání v podobě přijetí nabídky.

Účel:

V římském dědickém právu lze nalézt několik institutů, které jsou příkladem singulární sukcese (nabyvatel vstupuje pouze do některých práv a povinností převodce), a to odkaz (legatum) a fideikomis, potažmo univerzální fideikomis. V době Zákona dvanácti desek vyvstala potřeba zabezpečit osoby, které se nestanou dědici (např. vzdálenější příbuzní), z čehož lze vyvodit objektivní existenci sociální potřeby převedení majetku potřebnému. Později, v období Punských válek, kdy římská střední a vyšší třída zbohatla, se k sociální potřebě přidává také aspekt prestiže a mravnosti.