Sankcionování právnických osob

Z Iurium Wiki

Verze z 3. 12. 2019, 15:20, kterou vytvořil JVKA (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Trestání právnických osob obecně

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen TOPO)[1] , stejně jako trestní zákoník (dále jen TZ)[2] , užívá dualismu trestních sankcí. Rozlišuje tedy mezi trestem a ochranným opatřením. V souladu s rozdílnou povahou trestných činů právnických a fyzických osob je i sankcionování právnických osob přizpůsobeno jejich povaze. Některé druhy trestu jsou oproti TZ přidány, některé jsou však, z logických důvodů, vyloučeny. Většina těchto specifických sankci pro právnické osoby je recipována z evropského, případně mezinárodního práva. Sankce právnických osob jsou přizpůsobeny činnostem právnických osob.[3]

Základní zásady ukládání trestů právnické osobě

Celým TOPO prozařuje zásada zákonnosti (nulla poena sine lege), lze tedy uložit pouze takové tresty, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 15 odst. 1 TOPO, tedy zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku. Podobně jako u fyzických osob jsou akcentovány chráněné zájmy osob poškozených trestnou činností, což budou v případě TOPO často věřitelé právnické osoby.[2]

Při ukládaní trestu právnické osobě je třeba přihlédnout dle § 14 TOPO k „(1) […] povaze a závažnosti trestného činu, k poměrům právnické osoby, včetně její dosavadní činnosti a jejích majetkových poměrů; přitom přihlédne též k tomu, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost. […] k působení právnické osoby po činu, zejména k její případné účinné snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby.

(2) Ochranné opatření nelze právnické osobě uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu, jakož i jejím poměrům.

(3) Při ukládání trestních sankcí soud přihlédne i k důsledkům, které může mít jejich uložení na třetí osoby, zejména přihlédne k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a věřitelů právnické osoby, jejichž pohledávky vůči trestně odpovědné právnické osobě vznikly v dobré víře a nemají původ nebo nesouvisí s trestným činem právnické osoby.“[1]

Kromě výše zmíněných okolností, stanovených demonstrativním výčtem, je třeba přihlédnout rovněž k rozsahu výnosu, přešlého na právního nástupce.[1] Rovněž dle § 39 odst. 2 TZ musí být přihlédnuto k „povaze a závažnosti trestného činu“. TOPO oproti TZ zavádí doposud neznámý pojem „výkon činnosti ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost“. Je ovšem poněkud obtížné určit, na které právnické osoby se bude tento pojem vztahovat. „Právní předpisy ovšem přesně nevymezují okruh právnických osob tohoto charakteru, proto v každém konkrétním případě trestně odpovědné právnické osoby bude třeba zjišťovat, zda skutečně vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost. Totéž platí o okruhu takových činností, který není nikde taxativně stanoven.

K tomu, aby soud přihlédl k okolnosti, že trestně odpovědná právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost, je tedy nutné splnit následující podmínky:

  • a) jde o činnost vykonávanou ve veřejném zájmu – samotný pojem „veřejný zájem“ je však do značné míry neurčitý a lze ho obecně charakterizovat jako zájem, jehož povaha a význam přesahuje soukromé zájmy fyzických nebo právnických osob, protože je obecně prospěšný a týká se širšího okruhu předem nevymezených subjektů;
  • b) význam činnosti právnické osoby je strategický nebo obtížně nahraditelný – tj. má buď zásadní důležitost pro zajišťování určitých nezbytných potřeb ve veřejném zájmu (např. zásobování podniků a obyvatelstva energiemi, surovinami, potravinami, vodou), anebo tuto činnost nelze nahradit buď vůbec, anebo tak lze učinit jen se značnými obtížemi, protože právnická osoba je třeba monopolním poskytovatelem určitých služeb (např. služeb elektronických komunikací, dopravy osob či materiálu, zdravotnických služeb) nebo dodavatelem nezbytných produktů (např. energií, surovin, pohonných hmot, potravin, jaderného materiálu);
  • c) tento význam se týká národního hospodářství, obrany nebo bezpečnosti – jde tedy o činnost
    • aa) ekonomického charakteru, jakou je např. činnost velkých výrobních podniků zejména celostátního významu, činnost bank a jiných finančních institucí, energetika, doprava, zásobování atd.,
    • bb) zajišťující plnění úkolů obrany státu, a to jak v rámci České republiky, tak i v rámci jejích mezinárodních závazků ke společné obraně, což se uplatní zejména ve vztahu k ozbrojeným silám České republiky, a především k Armádě České republiky (např. zásobování armády energiemi, pohonnými hmotami, zbraněmi, střelivem a dalším strategickým materiálem),
    • cc) zajišťující vnitřní bezpečnost České republiky, zejména pak činnost Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru, zpravodajských služeb (např. jejich zásobování energiemi, pohonnými hmotami, zbraněmi, střelivem a dalším strategickým materiálem).“ [4]

Jednotlivé tresty pro právnické osoby

1.Zrušení právnické osoby

Jako první TOPO uvádí v § 15 odst. 1 písm. a) nejpřísnější trest, který může být právnické osobě uložen. Tento trest přichází v úvahu v těch případech, kdy se činnost právnické osoby zcela, nebo převážně zaměřovala na páchání trestné činnosti. Účelem tohoto trestu je tedy zabránění právnické osobě v pokračování páchání trestné činnosti. TOPO stanovuje pro tento druh trestu specifické podmínky v § 16 odst. 1. „ Soud může uložit trest zrušení právnické osoby právnické osobě se sídlem v České republice, pokud její činnost spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů. Trest zrušení právnické osoby nelze uložit, vylučuje-li to povaha právnické osoby.“ Specifické podmínky jsou dále stanoveny pro „banky, pojišťovny, pobočky pojišťovny, zajišťovny, pobočky zajišťovny, penzijního fondu, investiční společnosti, investičního fondu, obchodníka s cennými papíry, pobočky obchodníka s cennými papíry, spořitelního a úvěrního družstva, centrálního depozitáře, instituce elektronických peněz, pobočky zahraniční instituce elektronických peněz, platební instituce, provozovatele vypořádacího systému a organizátora trhu s investičními nástroji a komoditní burzy“[1] v § 16 odst. 2 a 3. Okamžikem nabytí právní moci rozsudku vstupuje odsouzená osoba do likvidace, TOPO tento proces nijak neupravuje, proto se použijí ustanovení občanského zákoníku[5] a zákona o obchodních korporacích.[6]

2.Propadnutí majetku

Úprava tohoto druhu trestu v TOPO se do značné míry nikterak neodlišuje od TZ. Účelem tohoto trestu je tedy především odčerpání finančních prostředků získaných trestnou činností. Pro uložení tohoto trestu je zapotřebí splnit kumulativně 2 podmínky. Právnická osoba spáchala zvlášť závažný zločin a tímto zločinem získala pro sebe nebo jiného majetkový prospěch. TOPO zároveň dává alternativní podmínku, tedy výše uvedené podmínky nemusí být naplněny „v případě, že trestní zákoník uložení tohoto trestu za spáchaný zločin dovoluje“[1]. Stejně jako v případě zrušení právnické osoby, jsou stanoveny speciální podmínky pro banky, pojišťovny atd. v § 17 odst. 4 TOPO. Stejně jako v TZ, nemusí být postižen celý majetek.

3.Peněžitý trest

Tento druh trestu rovněž víceméně kopíruje úpravu v TZ. Úprava v TOPO je nicméně pouze rámcová, tudíž je subsidiárně třeba užít úpravu trestního zákoníku, Konkrétně § 68. Účelem je rovněž odčerpání finančních prostředků. Shodně je také upraven způsob výměry tohoto trestu, tedy za pomocí denních sazeb. „Denní sazba činí nejméně 1 000 Kč a nejvíce 2 000 000 Kč. Při určení výše denní sazby zohlední soud majetkové poměry právnické osoby.“[1] Nicméně už není v TOPO upraven počet denních sazeb, tento však zjistíme subsidiárně z TZ, tedy 20–730.

4.Propadnutí věci

V případě tohoto trestu TOPO pouze odkazuje v § 19 na TZ, konkrétně na § 70.

1) Soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

(2) Soud může uložit trest propadnutí věci,

a) která je nástrojem trestné činnosti, nebo

b) která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná."[2]

Je zde možnost uložit i propadnutí náhradní hodnoty, za splnění podmínek § 71 TZ.

1) Jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci“[2]

5.Zákaz činnosti

Tento trest je rovněž z části převzat z TZ, nicméně s přihlédnutím k povaze trestné činnosti právnických osob, ta se projevuje především v zákazu takové činnosti, ke které je zapotřebí zvláštního povolení. Účelem tohoto trestu je zabránění pachateli v těch aktivitách, kterých se dopustil v rámci trestné činnosti. Trest zákazu činnosti je subsidiárním k trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži. TOPO vymezuje období, které je tento trest možno uložit přímo, a to v § 20 odst. 1, tedy 1–20 let.[7]

6.Zákaz plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži

Jeden z nových druhů trestů zavedených TOPO. Účastí v řízení o veřejných zakázkách či ve veřejné soutěži právnická osoba často uplatňuje své aktivity. Proto je logickým krokem tyto aktivity, pokud jsou protiprávní, omezit. Tento trest je možné uložit, pokud se právnická osoba dopustila „trestného činu v souvislosti s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním, s účastí v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži“.[1] Typickým trestným činem, za který přichází uložení tohoto trestu v úvahu, bude Zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§256 TZ), nebo Pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§257 TZ). TOPO rovněž stanovuje délku trestu od 1–20 let. Je možno jej udělit jak samostatně, tak společně s jiným trestem.

7.Zákaz přijímaní dotací a subvencí

Další z nových trestů zavedených TOPO. Tento může být uložen, pokud se právnická osoba dopustila dle § 22 odst. 1 TOPO „trestného činu v souvislosti s podáváním nebo vyřizováním žádosti o dotaci, subvenci, návratnou finanční výpomoc nebo příspěvek, s jejich poskytováním nebo využíváním, anebo s poskytováním nebo využíváním jakékoliv jiné veřejné podpory“.[1] Účelem trestu je zabránit pokračování trestné činnosti související s poskytováním dávek z veřejných zdrojů. TOPO stanovuje délku trestu od 1–20 let. Typickým trestným činem trestaným tímto způsobem je dotační podvod (§ 212 TZ). „Pojem dotace označuje poskytování peněžních prostředků zpravidla bez právního nároku. Právní úprava na úseku dotací vychází ze stavu, že státní rozpočet nebo rozpočty ústředních orgánů státní správy, případně rozpočty územních samosprávných celků a svazků obcí stanoví pravidla pro poskytnutí dotace, tj. stanoví titul, na který je možné získat dotaci, a další podmínky jejího čerpání a použití. Subvence jsou tedy účelově poskytované finanční prostředky v určitých specifických oblastech, např. Státním fondem životního prostředí.“[8] Trest se rovněž vztahuje na návratnou finanční výpomoc, příspěvek nebo jinou veřejnou podporu.[3] Je možno jej udělit jak samostatně, tak společně s jiným trestem.

8.Uveřejnění rozsudku

Posledním trestem, který je možno udělit právnické osobě, je uveřejnění rozsudku. Jeho účel je zcela odlišný od výše zmíněných trestů, nespočívá v znemožnění pokračování v trestné činnosti či odčerpání peněžních prostředků, nýbrž v informování široké veřejnosti o tom, že se daná právnická osoba dopustila trestného činu. Tento trest soud uloží, pokud je třeba informovat veřejnost dle § 23 odst. 1 TOPO „zejména vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu, anebo vyžaduje-li to zájem na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku, popřípadě společnosti“.[1] Je třeba stanovit druh sdělovacího prostředku „v němž má být rozsudek uveřejněn, tj. především to, zda jde o celostátní nebo regionální veřejný sdělovací prostředek, a pokud jde o regionální, v jakém regionu má být uveřejněn, dále jestli jde o tisk (noviny nebo časopis), rozhlasové nebo televizní vysílání, sdělovací prostředek dostupný prostřednictvím počítačové sítě (internetu) apod.“[9] Rovněž musí být v odsuzujícím rozsudku uvedena lhůta k uveřejnění. Samotné uveřejnění provádí odsouzená právnická osoba na své náklady. [10]

Ochranné opatření

TOPO, na rozdíl od TZ, upravuje pouze 2 případy ochranného opatření. Jsou to zabrání věci a zabrání části majetku. Co se týče zásad a způsobu ukládání užije se subsidiárně plně TZ.

„§ 26

Soud může uložit právnické osobě ochranné opatření zabrání věci, včetně zabrání náhradní hodnoty nebo zabrání spisů a zařízení, nebo namísto zabrání věci uložit pozměnění věci, odstranění určitého zařízení, označení nebo provedení jiné změny nebo omezení dispozice s věcí za podmínek stanovených trestním zákoníkem.

§ 26a

Soud může uložit právnické osobě ochranné opatření zabrání části majetku za podmínek stanovených trestním zákoníkem.“[1]

Zánik výkonu trestu a zánik účinků odsouzení

Zánik výkonu trestu

Stejně jako v TZ, je v TOPO v § 24 upravena možnost zániku výkonu trestu formou promlčení, pokud od doby uložení uplynulo

„a) třicet let, jde-li o odsouzení k peněžitému trestu uloženému v nejméně 560denních sazbách, nebo k trestu zákazu činnosti, zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, zákazu přijímání dotací a subvencí, pokud jejich délka činí alespoň 15 let,

b) dvacet let, jde-li o odsouzení k peněžitému trestu uloženému v nejméně 380denních sazbách, nebo k trestu zákazu činnosti, zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, zákazu přijímání dotací a subvencí, pokud jejich délka činí alespoň 10 let,

c) deset let, jde-li o odsouzení k peněžitému trestu uloženému v nejméně 200denních sazbách, nebo k trestu zákazu činnosti, zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, zákazu přijímání dotací a subvencí, pokud jejich délka činí alespoň 5 let,

d) pět let při odsouzení k jinému trestu.“[1]

Výjimku tvoři trestné činy uvedeny v § 13 TOPO.

Zánik účinků odsouzení

Dle § 27 TOPO se "na odsouzenou právnickou osobu […] hledí, jako by nebyla odsouzena, jestliže od právní moci odsuzujícího rozsudku uplynula doba uvedená v § 24.“ Tedy po uplynutí doby výše uvedené u zániku výkonu trestu, počítané od právní moci odsuzujícího rozsudku, zanikají účinky odsouzení právnické osoby.

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  3. 3,0 3,1 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 5., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2017, s. 513.
  4. ŠÁMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 2. vydání.  Praha: C.H. Beck, 2018, s. 352–353.
  5. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  6. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).
  7. KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 832.
  8. ŠÁMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 2. vydání.  Praha: C.H. Beck, 2018, s. 483 - 490
  9. ŠÁMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 2. vydání.  Praha: C.H. Beck, 2018, s. 491 – 496.
  10. ŠÁMAL, Pavel, Oto NOVOTNÝ, Tomáš GŘIVNA, Jiří HERCZEG, Marie VANDUCHOVÁ a Rudolf VOKOUN. Trestní právo hmotné. 8., přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 528.
Autoři článku: JVKA