Agnoskace

Ústavní soud sice připustil možnost použití agnoskace jako důkazního prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2/03, sp. zn. IV. ÚS 1335/11 či sp. zn. I. ÚS 2414/13), zároveň se ale vyjádřil, že agnoskace nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“ (usnesení sp. zn. III. ÚS 542/05), a proto je třeba ji přiznat tomu odpovídající důkazní moc. Poznávající je totiž postaven do situace, v rámci které jsou účastníkům již přiřazeny určité role, přičemž nemá možnost volby z figurantů. Jestliže pak je agnoskace prováděna až poté, co jí předcházela rekognice, je její důkazní význam ještě výrazně omezenější, neboť paměťová stopa poznávajícího je v takové situaci ovlivněna dříve ukázanými osobami (či jejich fotografiemi). V posuzovaném případě je navíc třeba zohlednit, že agnoskace u hlavního líčení proběhla poté, kdy byl stěžovatel poškozenému ukázán nikoliv jednou, ale hned dvakrát v rámci úkonů přípravného řízení (rekognice podle fotografií a rekognice in natura). Tato skutečnost zajisté ještě více zeslabuje důkazní sílu agnoskace jakožto usvědčujícího důkazu. A konečně skutečnost, že ani v rámci agnoskace u hlavního líčení, kdy byl stěžovatel poškozenému ukázán orgány činnými v trestním řízení celkem potřetí, si poškozený nebyl jist, zdali je stěžovatel totožný s osobou pachatele loupežného přepadení (pouze jej jako možného

pachatele nevyloučil), pak snižuje důkazní hodnotu celého úkonu téměř na minimum.