Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti
Obsah
- 1 Úvod
- 2 Znásilnění (§ 185 TZ)
- 3 Sexuální nátlak (§ 186 TZ)
- 4 Pohlavní zneužití (§ 187 TZ)
- 5 Soulož mezi příbuznými (§ 188 TZ)
- 6 Kuplířství (§ 189 TZ)
- 7 Prostituce ohrožující mravní vývoj dětí (§ 190 TZ)
- 8 Šíření pornografie (§ 191 TZ)
- 9 Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (§ 192 TZ)
- 10 Zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193 TZ)
- 11 Účast na pornografickém představení (§ 193a TZ)
- 12 Navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b TZ)
Úvod
Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti jsou upraveny v hlavě III. Zvláštní části z. č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku a spadá sem 11 trestných činů. Svým jednáním, v případě těchto deliktů, subjekty zasahují do sexuální sféry poškozených, převážně do oblasti svobodného rozhodování člověka v pohlavních vztazích či do záležitostí souvisejících s morálkou v sexuální oblasti. Současně z důvodu, že se morálka společnosti neustále vyvíjí, prochází tato trestněprávní úprava souběžným a pravidelným vývojem v závislosti na tom, co je ve společnosti v dané době považováno za morální. Možným příkladem může být zrušení trestnosti souhlasného homosexuálního chování mezi dvěma osobami staršími osmnácti let trestním zákoníkem z roku 1961 (zákon č. 140/1961 Sb.), kdy sice přestalo být takové jednání postihováno, avšak až do novely č. 175/1990 z roku 1990 nadále přetrvávala trestnost homosexuálního chování v případech, kdy byl jeden z partnerů mladší osmnácti let.[1]
Z hlediska subjektivní stránky jsou v této hlavě obsaženy výhradně úmyslné trestné činy, jež nevyžadují konkrétní ani speciální subjekt. Zároveň až na výjimku v případě soulože mezi příbuznými dle § 188 TZ, může být pachatelem některého z trestných činů v této hlavě obsažených i právnická osoba.[2]
Znásilnění (§ 185 TZ)
Trestný čin znásilnění je úmyslným trestným činem, u něhož podmiňuje odpovědnost subjektu dokázání, že byl alespoň srozuměn s tím, že poškozený s pohlavním stykem nesouhlasí, přičemž subjektem může být kdokoliv. Jedná se tedy o obecný subjekt, jež nevyžaduje žádnou zvláštní vlastnost nebo postavení a může ním být fyzická i právnická osoba. Dle judikatury Nejvyššího soudu se trestného činu znásilnění může dopustit i ten, kdo se nedopustí styku osobně, ale jako nepřímý pachatel užije živý nástroj. Dále jsou možné případy, kdy je trestný čin vykonán více spolupachateli, a pak k naplnění základní skutkové podstaty postačuje, aby jeden pachatel poškozeného donutil a druhý pachatel provedl pohlavní styk, nebo případ, kdy pachatel donutí dva poškozené, aby spolu vykonali pohlavní styk.[3]
Objektem toto trestného činu je právo člověka se svobodně rozhodovat o vlastním pohlavním životě. Podstatné je zde ono označení „právo člověka“, neboť se tím myslí právo muže, ženy i příp. osoby disponující současně znaky obou pohlaví. Do roku 2001 mohla být předmětem tohoto trestného činu pouze žena, což v některých státech přetrvává dodnes.[4] Zároveň v mnoha zemích převážně severní a střední Afriky a jižní Asie přetrvává netrestnost znásilnění mezi manžely.[5] Dle právníka a ředitele Rady vlády pro rovnost žen a mužů Radana Šafaříka je ročně spácháno až 12 000 znásilnění, z nichž je pouze kolem 5% případů oznámeno.[6]
Co se týče objektivní stránky tohoto trestného činu, jedná se o komisivní delikt, tedy je možné jej spáchat pouze konáním, nikoliv opomenutím. U tohoto trestného činu hovoříme o tzv. dvojím jednáním spočívajícím v zneužití bezbrannosti či použití určité formy donucení (působení na vůli jiného člověka) a provedení pohlavního styku. Pro naplnění skutkové podstaty je přitom potřeba, aby došlo k naplnění obou těchto jednání, Nemůže se tedy jednat o předčasně dokonaný trestný čin, ale teprve až dokonáním pohlavního styku je tento trestný čin dokonán. Tedy, v případě, kdy by jednání subjektu původně směřovalo ke znásilnění, ale bylo by od provedení pohlavního styku upuštěno, došlo by k naplnění trestného činu vydírání, vůči kterému je trestný čin znásilnění ve vztahu speciality (Trestný čin znásilnění směřuje ke speciálnímu cíli = pohlavnímu styku). Dle komentáře k trestnímu zákoníku je nutno zdůraznit, že ony dvě jednání jsou rovnocennými alternativními formami jednání, pro které platí následující, „…, připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání, pak v případě, že se jedno z jednání pachatele v rámci těchto alternativ dostane jen do stadia pokusu, bude v poměru subsidiarity k jinému jednání pachatele, jímž byl dokonán trestný čin v jiné alternativě téže skutkové podstaty.“[7] Tedy v případě, kdy se pachatel snaží donutit poškozenou k souloži, jež se mu nepodaří vykonat a tak dojde k vykonání jiného obdobného pohlavnímu styku, půjde pouze o jeden dokonaný trestný čin znásilnění a nikoliv o trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu.
Z výše zmíněného tedy vychází, že základní skutková podstata obsažená v § 185 odst. 1 TZ se skládá se dvou alineí, kdy alinea 1. vyžaduje použití formy donucení a alinea 2. vyžaduje zneužití bezbrannosti.
§ 185 odst. 1 alinea 1.
K naplnění základní skutkové podstaty dle této alinei je vyžadováno, aby subjekt k překonání vážně míněného odporu na předmět útoku použil určitou formu donucení k pohlavnímu styku. Mezi tyto formy donucení se řadí použití Násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jinou těžkou újmou.
Násilím je míněno použití instrumentálního násilí, tedy použití fyzické síly k překonání odporu, který je kladen nebo k zamezení očekávaného odporu. Zároveň je tento pojem rozšířen v § 119 TZ o situace, kdy dojde k uvedení osoby do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Dle judikatury Nejvyššího soud České socialistické republiky došel soud k závěru, že kdyby se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu ženy domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti žena s pohlavním stykem souhlasí, šlo by o skutkový omyl negativní.[8] Pokud jde o pohrůžku násilí, jedná se o pohrůžku použití fyzické síly, která nemusí být vykonána ihned. Taková pohrůžka může směřovat jak vůči poškozenému, tak vůči jiným osobám či majetku. V případě pohrůžky jinou těžkou újmou hovoříme o situaci, která také nemusí být bezprostřední. Jedná se o pohrůžku vůči hodnotám, jež jsou pro poškozeného podstatné (např. dobré jméno, rodinný život, čest apod.). Zároveň platí, že touto pohrůžkou může být i něco, co je za normálních okolností legální, ale hrozba je použita k nelegálním účelům. Příkladem je hrozba oznámením na finanční úřad či podáním trestního oznámení.
§ 185 odst. 1 alinea 2.
Základní skutková podstata dle této alinei spočívá v tom, že subjekt k pohlavnímu styku zneužije bezbrannosti předmětu útoku. Bezbranností je míněn takový stav, v němž oběť buď nemůže vůbec klást odpor (alkohol, spánek, spoutání, …) nebo oběť není vůbec schopna projevit svou vůli. Dle Nejvyššího soudu lze za stav bezbrannosti považovat i takové situace, kdy schopnost poškozené osoby projevit svou vůli není absolutně vyloučena, ale jen zásadně omezena.[9]
V praxi nejčastěji k naplnění této skutkové podstaty dochází v případech, kdy pachatel zneužije útlý dětský věk, kdy rozumové schopnosti dítěte jsou na takové úrovni, že dítě není schopno poznat a vyhodnotit důvody, proč by mělo projevit nesouhlas s pohlavním stykem, případně není schopno projevit odpor. Věkovou hranici v takovém případě, ale nelze jednoznačně určit a rozumové schopnosti dítěte se posuzují subjektivně na základě znaleckých posudků (znalců psychologů a psychiatrů).
Je třeba zdůraznit, že tato alinea dopadá na případy, kdy se osoba ve stavu bezbrannosti již nachází a pachatel toho zneužije. Pokud by ji pachatel sám uvedl do stavu bezbrannosti, tak by se takové jednání posuzovalo podle 1. aliney.
Pojem pohlavní styk
Jedná se o druhou část základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění, která předpokládá, že pachatel vykoná s poškozeným pohlavní styk. Teprve až vykonáním pohlavní styku je TČ znásilnění dokonán. Existují 3 kategorie pohlavního styku, které jsou odlišeny intenzitou zásahu do intimní sféry poškozeného. Těmito typy jsou soulož, pohlavní styk provedeným srovnatelným způsobem se souloží a pohlavní styk, přičemž první dva uvedený jsou zvlášť přitěžující okolností naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu v § 185 odst. 2 písm. a) TZ).
Termín soulož je nejužším z výše zmíněných a jedná se pouze o případy, ve kterých dojde ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. V soudní praxi se i částečné vsunutí pohlavního údu do pohlavního ústrojí ženy považuje za dokonanou soulož.[10] K souloži může dojít tedy pouze v případě osob opačného pohlaví. V případě jednání osob stejného pohlaví by se jednalo o případ pohlavního styku provedeného srovnatelným způsobem se souloží. Jedná se tedy o pojem výrazně širší než je soulož, pro který je ale klíčová intenzita (způsob) provedení. Spadají zde případy análního styku, orálního styku (felace a cunilinctus) a zastrkávání jiných pomůcek do análního otvoru člověka nebo do pochvy ženy. Dále zde spadají některé případy masáže údu rukou a digitální penetrace (opakované zasouvání prstů do pochvy ženy), při kterých je ale nutno zkoumat intenzitu provedení. V případě nižší intenzity jednání by se již jednalo o pohlavní styk, jež je nejširším ze všech 3 zmíněných a zahrnuje jakoukoliv formu ukájení pohlavního pudu na těle jiného člověka. Nejčastěji se jedná o případy intenzivnějšího ohmatávání na intimních místech (i na oblečeném těle), přičemž podstatným je, že dochází k fyzickému kontaktu pachatele s tělem oběti (včetně prostřednictví různých předmětů). Mohlo by se jednat o případy líbání na uších, hrudi, ňadrech, tření nahých těl či již zmíněné méně intenzivní případy masáže údu a digitální penetrace. Naopak by se nejednalo o případy obnažování či sebeukájení, kdy nedochází ke kontaktu s tělem oběti, v těchto případech by nebyla naplněna skutková podstata trestného činu znásilněním, ale došlo by k naplnění skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku dle § 186 TZ. Dále by se dle judikatury nejednalo o případy kdy si obviněný lehl na jinou osobu a prováděl kopulativní pohyby.[11]
Sexuální nátlak (§ 186 TZ)
Trestný čin sexuální nátlak je o úmyslným trestným činem, u kterého je k trestní odpovědnosti subjektu nutné prokázat, že si byl pachatel alespoň vědom, že zneužívá svého postavení/vlivu a překonává odpor poškozeného. Pachatelem trestného činu sexuálního nátlaku může být kdokoliv, tedy fyzická i právnická osoba. Stejně jako tomu bylo u trestného činu znásilnění, je i u tohoto trestného činu možné spolupachatelství a nepřímé pachatelství. Co se týče objektu, chráněnými zájmy jsou zde právo člověka se svobodně rozhodovat o pohlavním životě a lidská důstojnost. Trestný čin sexuální nátlak je komisivním deliktem, lze jej tedy spáchat pouze konáním, přičemž v ustanovení tohoto trestného činu jsou obsaženy hned dvě základní skutkové podstaty nacházející se v § 186 odst. 1 a odst. 2 TZ, přičemž první z nich je složena ze dvou alineí.
1. základní skutková podstata § 186 odst. 1
První základní skutková podstata je určitou obdobou trestného činu znásilnění, pokud jde o formu působení a vůli poškozeného. Stejně jako znásilnění v sobě tedy obsahuje 2 aliney, kdy 1. alinea spočívá k použití formy donucení a 2. alinea spočívá ve využití bezbrannosti poškozeného.
Co se týká alinei 1. řadí se mezi možné formy donucení případy použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy.
Násilím má dle komentáře k trestnímu zákoníku dvě formy. Vis absoluta, kdy je zcela vyloučena vůle oběti, a vis compulsiva, kdy je projev vůle oběti dán, ale je zásadně ovlivněn násilím použitým pachatelem.[12] Podle trestního zákoníku se násilím myslí použití fyzické síly k překonání odporu, který je kladen nebo k zamezení očekávaného odporu (instrumentální násilí). Zároveň je tento pojem rozšířen § 119 TZ, který pokládá za násilí i případy uvedení osoby do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. V případě pohrůžky násilím se míní pohrůžka použitím fyzické síly, která nemusí být vykonána ihned, přičemž může směřovat jak vůči poškozenému, tak vůči jiným osobám či majetku. Dle judikatury nejvyššího soudu v případě, kdy pachatel pohrůžkou násilí jiného k něčemu nutí, napadený však nemůže v důsledku svého zdravotního stavu tuto pohrůžku vnímat, jedná se o spáchání trestného činu ve stádiu pokusu a nikoliv o dokonaný trestný čin.[13] Poslední formou donucení je pohrůžka jinou těžkou újmou o níž lze hovořit v situacích, které stejně jako je tomu u pohrůžky násilím také nemusí být bezprostřední. Oproti hrozbě násilím, je hrozba jinou těžkou újmou směřovaná vůči hodnotám, jež jsou pro poškozeného podstatné (např. dobré jméno, rodinný život, čest apod.). Zároveň platí, že touto pohrůžkou může být i něco, co je za normálních okolností legální, ale hrozba je použita k nelegálním účelům. Příkladem je hrozba oznámením na finanční úřad či podáním trestního oznámení.
Pod případy alinei 2. lze podřadit případy, při kterých pachatel zneužije bezbrannosti poškozeného přičemž za bezbrannost lze podle komentáře k trestnímu zákoníku považovat takový stav, kdy je oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není schopna projevit vůli, příp. není schopna projevit či klást dostatečný odpor. Takovými poškozenými mohou být osoby hendikepované fyzicky či psychicky. V případě, kdy se osoba ve stavu bezbrannosti před spácháním trestného činu nenacházela, ale byla pachatelem do takového stavu, by se situace posoudila jako použití násilí, tedy podle aliney 1.
Co se týče cíle, ke kterému jednání pachatele směřuje, oproti trestnému činu znásilnění nevyužívá donucení či zneužití bezbrannosti k vykonání pohlavního styku, ale poškozený je donucen/přimět k sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování. Zároveň při tomto trestném činu nedochází k fyzickému kontaktu mezi těly pachatele a poškozeného, ale pachatel se spokojuje s rolí pasivního pozorovatele jednajícího poškozeného.[14] Pohlavním sebeukájením je myšleno každé jednání poškozeného směřující k vyvolání jejího sexuálního vzrušení. Ve valné většině případů se jedná o dráždění pohlavních orgánů či jiných erotogenních zón za pomocí rukou, erotických pomůcek či jiných předmětů.[15] Co se týká obnažování, rozumí se tím odkrývání intimních partií těla, neboť sexuální nátlak není jednáním, kdy pachatel nutí poškozenou jen k sundání kousku oblečení (kabát), ale musí se jednat o působení na sexuální pud, tady nátlak musí vést k nahotě nebo alespoň svlečení do spodního prádla přičemž úmyslem pachatele je dosažený uspokojení při pozorování poškozeného. Za jiné srovnatelné chování lze považovat další jednání, které bývá zpravidla vyžadované osobami trpícími některou z forem sexuální deviace. Mezi takovéto chování se řadí např. vynucení vykonání tělesné potřeby ve formě vylučování na tělo pachatele a to ve formě moči (urolagnie) či stolice (koprolagnie), nebo situace, kdy pachatel nutí oběť konat některou z BDSM praktik.
2. základní skutková podstata § 186 odst. 2
Ve druhé základní skutkové podstatě jsou obsaženy takové situace, při kterých je poškozený přimět k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, přičemž pachatel zneužívá závislosti poškozeného nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
Pro definování zneužití závislosti poškozeného je třeba nejprve vymezit stav závislostí, kterým je myšlena taková situace, kdy je poškozený v určitém směru odkázán na osobu pachatele, čímž je omezena svoboda jeho rozhodování a tudíž i odmítnutí žádosti pachatele. Zároveň je třeba, aby si pachatel byl této skutečnosti vědom a zneužíval ji k dosažení svých sexuálních cílů. Může se jednat o případy závislosti dítěte vůči rodiči, staršího člověka vůči potomkovi, co mu zajišťuje péči, dlužníka vůči věřiteli, nájemce bytu vůči pronajímateli, a podobně. Co se týče zneužití postavení subjektu a z něj vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, jsou tím míněny případy, kdy pachatel svého cíle dosahuje díky své funkci či pracovním nebo společenském postavení, přičemž kvůli tomuhle postavení spoléhá na to, že se mu oběť podvolí a nevzepře. Zda-li došlo ke zneužití postavení je třeba posuzovat dle toho, jak to postavení vnímá oběť, tedy jestli vůči ní je ten škůdce v důvěryhodnému postavení. Pachatelem může být např. kněz, který u řady dětí, ale i dospělých (věřících) je brán jako důvěryhodná osoba a má na ně vliv. V případě, že by byl poškozeným ateista, tak pro něj kněz není důvěryhodnou osobou a pak by se jednalo o trestný čin znásilnění, nebo trestný čin sexuálního nátlaku podle 1. skutkové podstaty v odst. 1. Mezi další možné případy se řadí sportovní trenéři, vedoucí kroužku, zaměstnavatelé, policie, úředníci, politici ale i vůdci sekty, lékaři, léčitelé…
Z hlediska sexuální aktivity se tedy jedná o kombinaci znásilnění a 1. základní skutkové podstaty, neboť pachatel poškozeného přiměje k Pohlavnímu styku (Viz definice Pohlavního styku u trestného činu znásilnění) nebo k Pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování (Viz výše).
Samotné odlišení mezi oběma základními skutkovými podstatami může však být velmi problematické Existují totiž situace, kdy není jednoznačné jestli pachatel použil pohrůžku jiné těžké újmy nebo zneužil svého postavení. Příkladem může být, když nadřízený začne projevovat zájem, aby ho podřízená sexuálně uspokojila – nadřízený dává najevo „jsem tvůj šéf přece mi nebudeš odporovat“. Pak je velmi těžce určitelné zda při takovém jednání „pouze“ zneužíval svůj vliv (odst. 2), nebo se jednalo o skrytou pohrůžku jinou těžkou újmou = propuštění podřízené (odst. 1).[16]
Sexuální nátlak je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu znásilnění, jedná se tedy o podpůrnou skutkovou podstatu a souběh těchto dvou trestných činů je vyloučen. Při posuzování, o který trestný čin se jedná, je třeba zohlednit, zdali byly naplněny znaky trestného činu znásilnění, či nikoliv. (například subjekt postupně stupňuje agresi při sexuálním nátlaku a v momentě, kdy dojde k naplnění znaků trestného činu znásilnění, tak se již nejedná o sexuální nátlak, ale o znásilnění).
Pokud jde o vykonání pohlavního styku, odlišení trestného činu sexuálního nátlaku oproti trestnému činu znásilnění je způsob, jakým pachatel dosahuje svého cíle. Při sexuálním nátlaku dle § 196 odst. 2 TZ totiž pachatel nepoužívá žádné násilí či pohrůžku a nezneužívá bezbrannosti poškozeného. Místo toho zneužívá závislosti oběti nebo svého postavení a z něj vyplývajícího vlivu a důvěryhodnosti.
Pohlavní zneužití (§ 187 TZ)
Trestný čin pohlavní zneužití je úmyslný trestným činem, u kterého je nutné prokázat, že si byl pachatel alespoň vědom, že je osoba, proti které je jednání směřováno, dítětem mladším 15 let. Úmysl je možné prokázat například v situaci, kdy by pachatel věděl, že dítě chodí do 7. – 8. třídy, a tudíž by musel být alespoň srozuměn s tím, že poškozenému ještě může být méně než 15 let. V situaci, kdy se pachatel domnívá, že daná osoba již dovršila věk 15 let, bude subjekt jednat v negativním skutkovém omylu a nebude tedy jednat úmyslně. V takovém případě pak pachatel nemůže být trestně odpovědný za trestný čin pohlavní zneužití. Pachatelem trestného činu pohlavního zneužití může být kdokoliv, tedy fyzická i právnická osoba. Objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí mladších 15 let, neboť se předpokládá, že by předčasný pohlavní styk mohl mít negativní vliv mravní, ale i tělesný vývoj takovýchto osob. Ustanovení tohoto trestného činu se skládá z jedné základní skutkové podstaty obsažené v odst. 1.
Trestný čin pohlavní zneužití je nutné odlišovat od trestného činu znásilnění, neboť v případě trestného činu pohlavní zneužití je objekt chráněn i proti vůli poškozeného dítěte. Součástí skutkové podstaty tohoto trestného činu není žádná forma donucení, ani ovlivňování poškozeného. Pohlavní zneužívání dle základní skutkové podstaty přichází v úvahu výhradně tehdy, jestliže dítě mladší 15 let vykonalo pohlavní styk dobrovolně, popř. to bylo přímo z jeho iniciativy.
K tomu, aby mohlo jít o trestný čin pohlavního zneužití, musí mezi pachatelem a předmětem jeho útoku nastat fyzický kontakt, který může mít z hlediska sexuální aktivity dvě formy. První formou je soulož, kterou se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Druhou formou je pohlavní zneužití provedené jiným způsobem, kterým jsou myšleny všechny formy pohlavního styku. Tedy nejen všechny formy pohlavního styku provedeného srovnatelným způsobem se souloží, ale také ostatní způsoby pohlavního styku, jako jsou například případy intenzivnější masáže pohlavních orgánů či kupříkladu ňader. Zároveň judikatura dovozuje, že není rozhodné, zdali došlo k pohlavnímu ukojení, ale zcela postačuje, když pachatel jedná ve snaze své vzrušení uspokojit a uspokojení do určité míry nebo zcela nedosáhne.[17]
Soulož mezi příbuznými (§ 188 TZ)
Trestný čin soulož mezi příbuznými je úmyslným trestným činem, tudíž musí být pachatelé alespoň srozuměni s tím, že jsou příbuznými v pokolení přímém nebo sourozenci. Objektem tohoto trestného činu je zájem na vyloučení incestu, neboť v případě početí je u takovéhoto novorozence vyšší riziko genetické poruchy. V Evropě však existují vyspělé země, kde takovéto jednání není trestným činem (Francie, Belgie, Rusko, apod.).[18] K otázce odpovědnosti je nutno říci, že zásadně trestně odpovídají obě osoby, které se dopustí soulože dobrovolně. Mohou ale nastat situace, kdy o existujícím příbuzenském vztahu ví pouze jedna osoba vykonávající soulož a druhá osoba ne. Taková osoba pak nemůže být za tento trestný čin vůbec odpovědná, neboť by nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu soulož mezi příbuznými.
Trestaná je výhradně soulož (spojení pohlavních orgánů muže a ženy), nikoliv ostatní formy pohlavního styku a dopustit se jej mohou pouze ti příbuzní, kteří jsou v příbuzenství pokrevním (přímé pokolení nebo sourozenectví). Nejedná se tedy o případy např. soulože mezi nevlastním otcem a nevlastní dcerou nebo soulože mezi bratrancem a sestřenicí či tetou a synovcem, byť zejména v druhém případě většina odborníků zastává názor o vyšším genetickém ohrožení takto počatého jedince.[19] Přímým pokolením se rozumí vztah předka a potomka v linii přímé, tedy rodič a dítě, prarodič a vnouče, přičemž podmínkou trestnosti je pokrevní příbuzenství. Nejedná se tedy o případy adopce. Druhým možným vztahem je sourozenectví, který je příbuzenstvím v řadě nepřímé. Jedná se o vztah bratra a sestry, včetně případů, kdy mají společného jen jednoho rodiče. Otázkou odborné diskuze však zůstávají případy, kdy je mezi dvěma osobami příbuzenství na základě osvojení, tedy příbuzenství umělé, právní nebo také agnátské.[20] Je totiž otázkou, zdali převažovaným chráněným zájmem je zájem rození zdravých potomků nebo zachování morálních tradic společnosti. Nyní již téměř neexistující skupina odborníků, která zastávala názor, že by měla být trestána soulož mezi umělými příbuznými neargumentovala pouze morálními hodnotami a obecným odsuzováním společností, ale také kupříkladu skupinou, ve které je tento trestný čin zařazen, neboť se jedná o trestný čin proti lidské důstojnosti a o zásahu do lidské důstojnosti v určité míře se bezesporu hovořit dá. Na straně druhé, která je mimo jiné nyní již převažujícím právním názorem, je nezbytné se podívat na konstrukci skutkové podstaty, která trestá pouze soulož. Pak je nutné položit otázku, proč tato skutková podstata nepostihuje i jiné formy pohlavního styku, neboť například anální či orální styk mezi pokrevními sourozenci je jednoznačně proti morálním hodnotám značné většiny společnosti, ale trestný není.[21]
Kuplířství (§ 189 TZ)
Trestný čin kuplířství je úmyslným trestným činem, u kterého je potřeba prokázat, že byl pachatel alespoň srozuměn s tím, že kořistí nebo navádí jinou osobu k provozování prostituce. Jedná se o situaci, kdy je trestná participace na činnosti, která sama o sobě není trestná, neboť samotné provozování prostituce je trestné pouze v případě, kdy je ohrožen mravní vývoj dítěte (§ 190 TZ). Co se týče objektu tohoto trestného činu, je ním ochrana mravnosti a svobodného rozhodování v sexuální sféře.
Samotné ustanovení tohoto trestného činu se skládá ze dvou samostatných základních skutkových podstat obsažených v § 189 odst. 1 TZ, kdy alinea 1. vyžaduje jednání spočívající v jisté obdobě návodu s prvky donucení a alinea 2. vyžaduje jednání spočívající v podílnictví, přičemž velmi často dochází k prolnutí obou alineí. Současně je v tomto ustanovení užit termín „provozování“, z čehož vyplývá, že se musí jednat o opakovanou činnost. Trestný čin kuplířství je trestným činem směřujícím vůči osobě starší 18 let a v případech, kdy by bylo takovéto jednání směřováno vůči osobě mladší 18 let, tak by se jednalo o trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 TZ.[22] Zároveň je nutno podotknout, že i v případě osoby starší 18 let by mohlo jít o případy obchodování s lidmi. Jednalo by se o takové situace, kdy by poškozená osoba nevykonávala prostituci dobrovolně, nýbrž by k ní byla pachatelem trestného činu nucena a tudíž by ji konala proti své vůli (§ 168 odst. 2 TZ)
Pokud jde o pojem prostituce, je jím míněno provozování pohlavního styku za úplatu, přičemž se nemusí jednat jen o úplatu ve formě peněžní, ale o jakékoliv majetkové plnění či dokonce nemajetkovou výhodu, kterou y mohlo být například zvýhodnění určité, i třetí, osoby v zaměstnání či škole. Pohlavním stykem je zde nutno rozumět nejen všechny formy pohlavního styku (viz znásilnění), ale také všechny další formy ukájení pohlavního pudu. Jedná se o velmi rozšířenou formu trestné činnosti, která je páchána často v místech (podniky, eskorty), které jsou otevřeně nebo skrytě zaměřeny na prostituci, neboť málokdy takovéto podniky nejsou nijak organizovány.
§ 189 odst. 1 alinea 1.
Jak již bylo avizováno, ustanovení tohoto trestného činu se skládá ze dvou alineí, přičemž v případě první alinei se jedná o případy, kdy pachatel osobu přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce. Přimění jsou dle komentáře myšleny takové situace, kdy pachatel dosáhne požadovaného jednání oběti bez použití násilí či výhrůžek, zpravidla však za použití určitého psychického nátlaku.[23] Co se týče případu, kdy se pachatel dopustí zjednání prostituce, takové jednání spočívá v dosažení neformální dohody pachatele s určitou osobou, že bude provozovat prostituci. Oproti tomu v případech najmutí se jedná o formálnější postup než v případě zjednání. Pachatel při takovém jednání uzavře smlouvu s osobou, která se zaváže provozovat prostituci. Rozhodující přitom bude skutečná náplň činnosti najaté osoby a nikoliv způsob jakým bude činnost ve smlouvě nazvána. V případech, kdy se pachatel dopustí zlákání, dochází k situaci, kdy osoba dobrovolně přistoupí na nabídku pachatele provozovat prostituci poté, co ji k tomu pachatel přesvědčí vyzdvihováním výhod, které jí má prostituce přinést. Takovými výhodami může být například jistota vysokých výdělků za krátkou pracovní dobu, přičemž není podstatné, zdali je takováto informace o výhodě pravdivá, či nikoliv. Posledním z možných jednání obsažených v této alinei jsou případy svedení. Jedná se v podstatě o obdobu zlákání, kdy pachatel vzbudí v jiné osobě vlastní rozhodnutí provozovat prostituci. Na rozdíl od zlákání, které spočívá v otevřeném přesvědčování, zde půjde o skrytější formy působení, např. dávání nevhodného příkladu provozováním prostituce samotným pachatelem a pochvalováním si tohoto způsobu obživy. Protože jde o úmyslný trestný čin, musí být pachatel přinejmenším srozuměn s tím, že jeho jednání svede jiného k provozování prostituce.
§ 189 odst. 1 alinea 2.
Co se týče alinei 2., sestává z takového jednání, kdy pachatel kořistí z prostituce jiných osob. Termínem kořistění jsou myšleny takové situace, kdy pachatel získává jakýkoliv prospěch, nemusí to tedy nutně znamenat, že pachatel dostává část výdělku poškozené osoby, ale prospěch může být získáván skrytou formou. Například se může jednat o situaci, kdy pachatel pronajme prostitutce pokoj a vzhledem k tomu, že on bere nájemné, tak z činnosti prostitutky kořistí. Je nutno zdůraznit, že pro trestnost podle této alinei musí být pachatel alespoň srozuměn s tím, že jeho prospěch má svůj původ v prostituci. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR se nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že umožňuje provozování prostituce.[24]
Prostituce ohrožující mravní vývoj dětí (§ 190 TZ)
Trestný čin prostituce ohrožující mravní vývoj dětí je jediným možným trestním postihem pro osobu, jež sama provozuje prostituci (prostituta/prostitutku). Jedná se o úmyslný ohrožovací trestný čin, tudíž k jeho dokonání postačuje ohrožení chráněného předmětu a není tedy rozhodné, zdali děti osobu provozující prostituci skutečně spatřily. K prokázání úmyslnosti tedy postačí, aby bylo dokázáno, že subjekt byl alespoň srozuměn s tím, že se vyskytuje v místě, kde je provoz prostituce tímto ustanovením zakázán. Pachatelem tohoto trestného činu může být jak fyzická, tak i právnická osoba. Zároveň je sporné, zdali pachatelem tohoto trestného činu může být i osoba mladší 18 let, neboť je otázkou, jestli lze uplatnit obecnou právní zásadu, že nemůže být trestná osoba, k jejíž ochraně je příslušné trestněprávní ustanovení určeno.[25] Objektem tohoto trestného činu je ochrana nerušeného mravního vývoje dětí před projevy prostituce.
Samotné ustanovení týkající se prostituce ohrožující mravní vývoj dítěte obsahuje dvě základní skutkové podstaty nacházející se v § 190 odst. 1 a odst. 2 TZ, přičemž obě tyto skutkové podstaty postihují jednání prostituta/prostitutky, které je vykonáváno poblíž školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt a návštěvu dětí (osob mladších 18 let).
Co se týče pojmu prostituce, ten v sobě zahrnuje nejen všechny formy pohlavního styku (viz znásilnění), ale také všechny další formy ukájení pohlavního pudu poskytované za úplatu.
Pro výklad znaku „v blízkosti“ je nezbytné zmínit, že zákonodárce záměrně nijak neupravuje o jakou vzdálenost se má jednat, což je podle prof. Jelínka a kol. vzhledem k zásadě nullum crimen sine lege velmi nevyhovující formulací a tato skutečnost je často diskutovaným tématem.[26] Obecně lze říci, že vzdálenost musí být minimálně taková, aby vytvářela reálné nebezpečí, že dítě činnost pachatele zaregistruje.
V neposlední řadě je nutné zmínit fakultativní znak této skutkové podstaty, kterým je místo, kde byl trestný čin spáchán. Tímto místem může být škola, školské nebo jiné obdobné zařízení či místo, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt a návštěvu dětí. Školou se rozumí instituce, jejichž činnost spočívá ve vzdělávání a výchově. Jedná se tedy nejen o mateřské, základní a střední školy, ale také o základní umělecké či jazykové školy, učiliště, konzervatoře a podobné instituce. V případě školských zařízení hovoříme o institucích, které poskytují služby či vzdělávání, za účelem doplnit činnost škol. Takovýmito místo jsou například výchovné ústavy, školní družiny, dětské domovy, ale také zařízení zajišťující stravování, ubytování či zájmovou činnost dětí. Školy, školské zařízení a jim jiné podobné zařízení jsou společně upraveny ve školském zákoně č. 561/2004 Sb. Co se týká místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí¸ jsou tím myšlena místa, jež nejsou primárně určena ke vzdělávání, ubytování, výchově nebo stravování dětí, ale právě primárně děti se zde pohybují či pobývají. Může se jednat např. o dětská hřiště, kde si děti hrají, nebo rekreační objekty, kam děti jezdí na tábory či např. školy v přírodě nebo stmelovací kurzy. Z toho vyplývá, že se nejedná o místa, které jsou pro děti určeny jen ojediněle jako je třeba vlaková zastávka, kde ráno a odpoledne děti nastupují a vystupují z vlaku po cesty do a ze školy. Zároveň mohou nastat situace, kdy některá místa budou v určitém časovém období místem určeným k pobytu či návštěvě dětí a v jiném časovém období již takovým místem nebudou. Jedná se kupříkladu o již zmíněné rekreační objekty určené k dlouhodobému pobytu, u kterých je téměř jisté, že se zde v letním prázdninovém období budou vyskytovat děti z důvodu dětských táborů a oproti tomu mimo období tzv. školních prázdnin (letních, podzimních, jarních apod.), se dá očekávat, že se zde děti, alespoň v pracovní dny, vyskytovat nebudou.
§ 190 odst. 1
Jak již bylo avizováno, toto ustanovení sestává ze dvou základních skutkových podstat, přičemž první základní skutková podstata obsažená v § 190 odst. 1 TZ zahrnuje situace, kdy (za podmínek výše) je postihována přímo osoba, jež provozuje prostituci. Z termín provozování, jež je i v tomto ustanovení užit vyplývá, že se musí jednat o opakovanou činnost.
§ 190 odst. 2
Ve druhé základní skutkové podstatě obsažené v § 190 odst. 2 TZ, se jedná o případy, kdy pachatel, který není přímo vykonavatelem prostituce takovouto činnost (za podmínek výše) organizuje, střeží nebo jiným způsobem zajišťuje. Prvním jednáním, organizací, se rozumí takové jednání osoby (organizátora), jež vytváří podmínky vhodné pro provoz prostituce. Nejčastěji se jedná o případy tzv. pasáctví, kdy organizátor, kterému se lidově říká pasák, mezi prostitutkou/prostitutem a zákazníkem zprostředkovává kontakt. Dalším z možných způsobů spácháni tohoto trestného činu jsou případy střežení, kdy pachatel zajišťuje nerušený provoz činnosti prostitutky/prostituta. Mimo tyto dva případy jsou postihovány i jiné způsoby zajišťování, které mohou spočívat např. ve shánění zákazníků v blízkosti zájmových míst.
K výše zmíněnému je třeba dodat, že účastenství v podobě organizátorství sice vyloučeno je, neboť se bude jednat o samostatný delikt podle tohoto odstavce, pokud jde ale o případy návodu a pomoci, takovéto situace možné jsou. Zajímavý je případ pomáháni, neboť pomocníkem je osoba, která usnadní prostitutovi/prostitutce spáchat trestný čin dle § 190 odst. 1 TZ. Jedná se tedy o případy, kdy mohou být postihováni také zákazníci využívající služby prostitutky/prostituta.
Šíření pornografie (§ 191 TZ)
Trestný čin šíření pornografie úmyslným trestným činem, u něhož musí být pachatel alespoň srozuměn s tím, že nakládá s tvrdou pornografií nebo šíří prostou pornografii osobě, která je mladší 18 let. Objektem tohoto trestného činu je ochrana mravního cítění společnosti v sexuální oblasti a ochrana mravního cítění a nerušeného vývoje mládeže.
Ustanovení tohoto trestného činu v sobě obsahuje dvě základní skutkové podstaty, v nichž je v každé obsažena odlišná kategorie pornografického díla. Samotný pojem pornografické dílo přímo v zákoně vymezen není, opakovaně ho ale vymezuje judikatura, dle které lze za pornografii považovat dílo, které zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje sexuální pud, přičemž současně překračuje uznávané morální normy příslušné společnosti, čímž u většiny jejich členů vzbuzuje stud. Dílo se může vyskytovat v podobě písemné (povídka), fotografické (snímky), počítačové (počítačová grafika), filmové, elektronické nebo jiné (socha, kresba, zvukový záznam).[27] Významnou roli však hraje i kontext, v němž je dílo prezentováno. Za pornografii tedy nebude považováno např. dílo zobrazující lidské tělo či sexuální chování k osvětovým, vědeckým či uměleckým účelům. Jak již bylo avizováno, pornografie má několik různých kategorií, které je nezbytné od sebe odlišit z důvodu diference možného zákonného postihu. Mezi tyto kategorie patří tvrdá pornografie, jež je typem pornografie, v němž se projevuje násilí nebo neúcta k člověku, nebo se v ní znázorňuje pohlavní styk se zvířetem. Z toho důvodu je někdy nazývána také jako zvrácená či deviantní pornografie.[28] Násilím a neúctou ke člověku jsou myšlena taková díla, jež zobrazují ponižování člověka, otroctví, nevolnictví či jakoukoliv (i lehkou) formu násilí. Násilím se rozumí násilí páchané na člověku, nejčastěji se jedná o bití, poutání či mučení. Měly by zde spadat převážně díla, v nichž je násilí/ponižování v intenzivní míře, a naopak viditelně hrané a nikoliv brutální díla by zde spadat neměla. Spadají zde i díla znázorňující pohlavní styk člověka se zvířetem od spojení pohlavních orgánu po ukájení pohlavního pudu prostřednictvím kontaktu člověka se zvířetem. Další kategorií je dětská pornografie, v níž je zobrazeno nebo jinak využíváno dítě mladší osmnácti let, nebo osoba, jež se jeví být dítětem. Tento typ pornografie není tímto ustanovením trestného činu šíření pornografie upraven, ale je upraven v ustanovení § 192 TZ – Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií. Poslední kategorií je prostá pornografie, která je nazývána také jako tzv. obyčejná pornografie, s níž je možné zcela legálně nakládat a mezi kterou lze zařadit všechny ostatní případy pornografie.
§ 191 odst. 1
První základní skutková podstata obsažená v odst. 1 zahrnuje případy nakládání s tvrdou pornografií, tedy pornografií, ve které se projevuje násilí či neúctu ke člověku, příp. zobrazující styk se zvířetem. Mezi možnosti nakládání patří výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabídnutí, činění veřejně přístupným, zprostředkování, uvedení do oběhu, prodej nebo jiné opatření jinému člověku. Možné způsoby výroby jsou odvíjeny od výsledné podoby pornografického díla, může se tedy jednat o natočení, napsání, natočení zvukového záznamu apod, přičemž trestná je i výroba pro vlastní potřebu. Pokud jde o dovoz a vývoz je tím míněn pohyb přes státní hranici České republiky, tedy se jedná o proces přepravy zboží z cizího státu na území České republiky a naopak. Průvozem je pak myšlen pohyb po území České republiky. V případě nabídnutí se jedná o činnost, při které je nabídnutu dílo jiné osobě za účelem, aby jej převzala. V případě činění veřejně přístupným se nejedná jen o případy sdílení takového díla na internetu, ale spadá sem jeho umístění kamkoliv, kde jej mohou registrovat další osoby. Tedy i například vyvěšení ve výloze obchodu, vytisknutí v novinách nebo vystavení na výstavě. Zprostředkování zahrnuje případy, kdy subjekt nijak dílo nešíří, ale vystupuje jako prostředník, který šíření umožňuje. Uvedením do oběhu jsou míněny případy, kdy subjekt umožní, aby se dílo dostalo do dispozice dalších osob. V případě prodeje se může jednat o veškeré situace, kdy se dílo dostane do vlastnictví jiné osoby za úplatu. V posledním případě označeném jako jiné opatření pornografie lze hovořit o všech výše neupravených případech, kdy se dílo dostane do držení jiné osoby. Nejčastěji se jedná o případy darování, zapůjčení, pronajatí apod.
§ 191 odst. 2
Druhá základní skutková podstata upravuje nakládání s obyčejnou (tzv. prostou) pornografií, s níž je za normálních okolností možné legálně nakládat. K naplnění trestnosti dle této skutkové podstaty je nutné, aby bylo pornografické dílo nabídnuto, přenecháno nebo zpřístupněno dítěti příp. aby bylo na místě dětem přístupném vystaveno nebo jinak zpřístupněno. Místem dětem přístupným je myšleno místo, ve kterém/u kterého se děti mladší 18 let běžně pohybují, příp. mají možnost pohybovat. Takovými místy tedy mohou být výlohy obchodů, zastávky, parky, internetové stránky apod. Od těchto míst je nezbytné odlišit místa, kam je vstup dětem mladším 18 let zakázán, tedy sexshopy, kina promítající filmy přístupné od 18 let, případně různé show. Zároveň je převažujícím názorem je, že se trestní odpovědnosti vyhne ten, kdo dá při vstupu nějaké upozornění, že dané stránky/místo jsou přístupné jen osobám starším 18 let, ačkoliv to z povahy místa na první pohled nevyplývá.
Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií (§ 192 TZ)
V případě tohoto trestného činu je chráněným objektem je zde zájem na nerušeném mravním vývoji dětí před důsledky jejich zneužití k výrobě pornografie. Jedná se o úmyslný trestný čin, u něhož je nutno prokázat, že pachatel byl alespoň srozuměn s tím, že pornografie, s níž nakládá, je dětská. Samotné ustanovení v sobě obsahuje dvě základní skutkové podstaty týkající se nakládání s dětskou pornografií.
Dětská pornografie
O dětskou pornografii půjde v případech, v nichž děti mladší 18 let vyzývavé předvádějí své pohlavní orgány či jsou v pozicích skutečného nebo předstíraného pohlavního styku. Kromě díla s osobami mladšími 18 let do dětské pornografie spadá i takové dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá osobu starší 18 let, jež se ale průměrnému divákovi jeví být dítětem a případy, kdy v díle nevystupuje žádná reálná osoba (dítě), ale v díle je dítě vytvořeno uměle – jsou animovaná (hentai apod.)
O dětskou pornografii se nebude jednat v případech, kdy vyobrazení dětí nebylo pořízeno k dráždění sexuálního pudu pozorovatele (tedy např. zobrazení nahých dětí na brouzdališti). Dle judikatury se o dětskou pornografii nebude jednat ani v případě, kdy by toto vyobrazení bylo umístěno na serveru vyhledávaném osobami trpícími sexuální deviací se zaměřením na děti.[29]
Je předmětem odborné diskuse, zda toto ustanovení postihuje i držení tzv. virtuální dětské pornografie, tj. pornografie, kde je dítě vyobrazeno např. prostřednictvím animace.[30]
Problematická otázka virtuální pornografie
Existují videa/fotografie, které mají ryze pornografický charakter, ale zobrazují uměle vytvořenou osobu, třeba červenou Karkulku, Lízu Simpsonovou apod., tedy se v nich zobrazuje osoba, která se jeví být dítětem. Dle doc. Bartoně by zákaz takovéto tvorby byl zásahem do svobody umělecké tvorby a svobody projevu a je v takových případech naprosto reálné, aby byl použit materiální korektiv v podobě zásady subsidiarity trestní represe, protože výroba a distribuce takového videa by opravdu formálně naplňovala znaky TČ dle § 192 TZ, ale reálně by to nemělo být považováno za škodlivé, a tudíž by to nemělo být trestné.[30] Je však zcela nezbytné každé dílo posuzovat individuálně. Dle doc. Ščerby je třeba si položit otázku, zdali dané dílo představuje útok na morální hodnoty odsuzující dětskou pornografii či nikoliv. Pro zodpovězení této otázky je nezbytné použít tzv. kritérium realističnosti zobrazení a aplikovat tedy směrnici 2011/93/EU. Musíme se tedy zabývat, zdali je virtuální dílo vyobrazující dítě způsobilé vzbudit stejné pohoršení, jako jej vzbuzuje dětská pornografie, a tedy jestli je zasažen objekt tohoto trestného činu.[31]
Podobné řešení by se nabízelo i v jiných situacích, kdy by bez pochybností byly naplněny formální znaky tohoto trestného činu, ale málo koho by napadlo, takové jednání trestně postihovat. Jednalo by se například o situaci, kdy se potkají dva 17letí partneři a řeknou si, že si pro vlastní potřeby natočí jejich soulož (na památku). Vyrobili dětskou pornografii a naplnili znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, ale dle doc. Ščerby by ovšem bylo iracionální takové jednání postihovat a měla by se uplatnit zásada subsidiarity trestní represe a pachatelé by neměli být trestně odpovědní.[32]
1. základní skutková podstata § 192 odst. 1
První základní skutková podstata v sobě zahrnuje situace, kdy osoba přechovává pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, nebo osobu, jež se jeví dítětem. Takové jednání samo o sobě vyvolává přísnější postih, nežli je u tvrdé pornografie, neboť v tomto případě je trestné i pouhé přechovávání, které je ustanovení týkajícího se šíření pornografie možné. K naplnění této skutkové podstaty není vyžadováno, aby měl pachatel pornografické dílo přímo u sebe, postačí, má-li jej pod kontrolou a může-li s ním dle vlastní libosti disponovat. Na základě této skutečnosti se nebude jednat např. o případy online sledování počítačové pornografie, neboť prohlížení dětské pornografie, jež není uložena na nosiči dat, kterým pachatel disponuje, nenaplňuje znaky přechovávání.
2. základní skutková podstata § 192 odst. 2
Pokud jde o druhou základní skutkovou podstatu, ta postihuje případy, kdy subjekt prostřednictví informační nebo komunikační technologie získá přístup k dětské pornografii. Informační a komunikační technologií jsou myšleny o veškeré prostředky, jež se používají pro práci s informacemi a pro komunikaci, tedy internetové vyhledávače, programy apod. Spadají sem tedy případy, kdy pachatel nestahuje na vlastní nosič dat dětskou pornografii, ale pouze si ji prohlíží např. na internetových stránkách.
3. základní skutková podstata § 192 odst. 3
V této poslední skutkové podstatě jsou upraveny dvě aliney.
První alinea spočívá v možnosti nakládání s dětskou pornografií, mezi což patří výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabídnutí, činění veřejně přístupným, zprostředkování, uvedení do oběhu, prodej nebo jiné opatření jinému člověku, přičemž dílo může být znázorněno fotograficky, filmově, počítačově, elektronicky nebo se může jednat o jiné pornografické dílo. K daným pojmům viz § 191 odst. 1 TZ šíření pornografie výše.
Druhá alinea dopadá na případy, kdy osoba z pornografického díla kořistí, tedy případy, kdy pachatel získává jakýkoliv prospěch, a to majetkový či nemajetkový, příp. jinou výhodu.
Zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193 TZ)
Trestný čin zneužití dítěte k výrobě pornografie je úmyslným trestným činem, u něhož je nutné prokázat, že byl pachatel alespoň srozuměn s tím, že k vytvoření pornografického díla vede dítě mladší 18 let nebo v případě kořistění s tím, že prostředky nebo materiální výhody, které prostřednictvím dítěte získává, mají svůj původ v podílu na výrobě pornografického díla. Objektem tohoto trestného činu je ochrana mravního vývoje dětí mladších 18 let před zneužíváním k pornografickým účelům.
Základní skutková podstata tohoto ustanovení je velmi podobná té u trestného činu kuplířství. Obsahuje dvě aliney, přičemž pod 1. alineu spadají případy, kdy subjekt přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla. K naplnění skutkové podstaty dle 2. aliney dojde v případě, kdy pachatel z účasti dítěte na pornografickém díle kořistí.
Pokud jde o výklad jednotlivých termínů, přiměním se míní taková situace, kdy pachatel dosáhne požadovaného jednání oběti bez použití násilí či výhrůžek tím, že v něm vzbudí rozhodnutí participovat, zpravidla za použití určitého psychického nátlaku. Pod zjednání spadají situace spočívající v dosažení neformální dohody pachatele s dítětem, že vyrobí pornografické dílo. Od toho je nutné odlišit najmutí, které je formálnějším postupem. V daném případě pachatel uzavře smlouvu s dítětem (případně osobou, která jej bude zastupovat), ve které se dítě zaváže k výrobě pornografického díla. Rozhodující přitom je skutečná náplň činnosti najaté osoby, nikoliv její pojmenování v kontraktu. V případě zlákání můžeme hovořit o případech, kdy dítě dobrovolně přistoupí na nabídku pachatele vyrobit pornografické dílo poté, co ji k tomu pachatel přesvědčí vyzdvihováním výhod, které jí má výroba pornografie přinést (převážně vysoký výdělek v krátkém čase). Obdobným pojmem je svedení, kdy pachatel vzbudí v jiné osobě rozhodnutí vyrobit pornografické dílo. Na rozdíl od zlákání, které spočívá v otevřeném přesvědčování, zde půjde o skrytější formy působení, např. seznámení s dítětem, které se již na výrobě podílí a pochvaluje si tento způsob získávání finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že jde o úmyslný trestný čin, musí být pachatel přinejmenším srozuměn s tím, že jeho jednání svede jiného k výrobě pornografického díla. Poslední možnou formou jednání v případě aliney 1. je zneužití dítěte. Typicky se jedná o situace, kdy pachatel pořizuje pornografické dílo, aniž by o tom dítě vědělo, v současné době nejčastěji prostřednictvím internetu, kdy si pachatel dítě tajně natáčí např. při sebeukájení. Pokud jde o okolnosti spadající pod skutkovou podstatu v aliney 2., jedná se o případy kořistění, tedy situace, kdy pachatel získává jakýkoliv prospěch z výnosu dítěte na výrobě pornografického díla. Muže jít o osobu, která se na výrobě rovněž účastní (např. režisér pornografického filmu), nebo o osobu, která se na výrobě nepodílí (např. rodič dítěte nebo osoba nabízející bytové prostory za úplatu[33]). Vzhledem k tomu, že se jedná o úmyslný trestný čin, je nezbytné, aby osoba kořistící z výroby dětské pornografie věděla, že peníze nebo jiné materiální výhody mají svůj původ ve výrobě pornografického díla.
Účast na pornografickém představení (§ 193a TZ)
Trestný čin účast na pornografickém představení je úmyslným trestným činem, tudíž je nutno prokázat alespoň to, že byl pachatel srozuměn s tím, že sleduje představení dítěte, tedy osoby mladší 18 let. Objektem tohoto trestného činu je zájem na nerušeném mravním vývoji dětí před důsledky jejich zneužití k tvorbě pornografie.
Ustanovení trestného činu účast na pornografickém představení obsahuje pouze jednu základní skutkovou podstatu, která spočívá v tom, že se pachatel účastní pornografické představení nebo jiného obdobného vystoupení, ve kterém účinkuje dítě mladší 18 let.
Pornografické představení na rozdíl od pornografického díla probíhá v reálném čase (živě). Nemusí být nutně prováděno před současně přítomnými diváky nacházejícími se na jednom místě, může se tedy jednat i o představení, které je realizováno prostřednictvím informačních technologií (online živý přenos), přičemž o představení jde nezávisle na počtu diváku. Pokud jde o pojem jiné obdobné vystoupení, rozumí se jím takové vystoupení, které se svým charakterem blíží pornografickému představení. Často se jedná o zcela improvizované vystoupení sexuálního charakteru, které je prováděné před skupinou osob. Mezi takové jednání lze zařadit například sebeukájení před lidmi kupříkladu na oslavě, večírku či třeba plese.[34]
Jestli má nebo nemá pornografický charakter, je třeba posuzovat prakticky stejně jako u pornografického díla, tedy musí být jasné, že má představení sexuálně vzrušovat a musí dojít k explicitnímu vystavení pohlavních orgánů. Typickou situací je například striptýz nezletilého. Pokud bychom si ale představili situaci, kdy by striptýz dítěte skončil jen u spodního prádla (nikoliv do naha), tak už by se o obnažování nejednalo, a tudíž by se nedalo hovořit o pornografickém představení.
Stejně jako je tomu u výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, i v případě účasti na pornografickém vystoupení mohou nastat situace, které by bylo iracionální pachatele trestat, a tak trestnost na základě subsidiarity trestní represe takovým pachatelům zaniká. Jedná se například o situace, kdy 17letá dívka udělá pro potěšení svému 20letému příteli striptýz.
Trestný čin navazování nedovolených kontaktů s dítětem je také úmyslným trestným činem, přičemž tzv. druhý úmysl pachatele se musí vztahovat ke spáchání některého trestného činu se sexuální motivací.[35] Pachatel tedy musí navázat kontrakt s dítětem s úmyslem spáchat některý z trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti či jiného sexuálně motivovaného trestného činu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně dětí mladších patnácti let před navazováním kontaktů se sexuálním účelem, které by mohly narušit jejich mravní a tělesný vývoj.
Samotné ustanovení tohoto trestného činu směřuje na případy, kdy pachatel navrhne setkání dítěti mladšímu patnácti v úmyslu spáchat trestný čin se sexuální pohnutkou. Výčet takových trestných činů je v tomto ustanovení stanoven demonstrativně a náleží sem trestný čin pohlavního zneužití, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, zneužití dítěte k výrobě pornografie a svádění k pohlavnímu styku. V praxi se jedná typicky o případy kontaktování dítěte přes internet, přičemž trestně postižitelný je již samotný návrh na setkání. Trestný čin je tedy dokonán i v případech, kdy k setkání vůbec nedojde.
- ↑ FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1009.
- ↑ § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 07. ledna 1977 sp. zn. 4 To 40/76.
- ↑ Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon, ve znění zákona č. 405/2000 Sb., účinné ke dni 25. října 2000.
- ↑ MACKINNON, Catharine A., Rape Redefined [online]. Harvard Law & Policy Review. 2016, Vol. 10 Issue 2, p431-477. Dostupné na: https://harvardlpr.com/wp-content/uploads/sites/20/2016/06/10.2_6_MacKinnon.pdf.
- ↑ ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina a kol. Mužské právo: jsou právní pravidla neutrální?, Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 269.
- ↑ FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1015.
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. ledna 1978 sp. zn. 2 Tz 26/77.
- ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. srpna 2011 sp. zn. 3 Tdo 929/2011.
- ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 1. prosince 1983 sp. zn. 3 To 3/83.
- ↑ Usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 30. září 2015 sp. zn. 4 Tdo 1061/2015.
- ↑ FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1010.
- ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.července 1978 sp. zn. 7 Tz 33/78.
- ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. srpna 2021, sp. zn. 3 Tdo 677/2021.
- ↑ FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1017 – 1018.
- ↑ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, sp. zn. 2 To 12/2013.
- ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 1964, sp. zn. 5 Tz 8/64.
- ↑ FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1024.
- ↑ HANZL, David, Soulož mezi příbuznými - (de)kriminalizovat?, Iurium Scriptum,2017, číslo 2. s. 50.
- ↑ KINCL, Jaromír a kol. Římské právo, 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 1997. s. 70.
- ↑ AULICKÝ, Petr. Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. In Masarykova univerzita. Dny práva. Brno: 2009, s. 832.
- ↑ Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 6 To 26/2011.
- ↑ FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1026.
- ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soud ČR ze dne 14.4.1977, sp. zn. 11 Tz 17/77.
- ↑ GŘIVINA, Tomáš. In Šámal, Petr a kol. Trestní zákoník: komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012. s. 1877 – 1878.
- ↑ JELÍNEK, Jiří. In JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 8. vydání. Praha: Leges, 2020. s. 295.
- ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.12.2004 sp. zn. 7 Tdo 1077/2004.
- ↑ JELÍNEK, Jiří. In JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 8. vydání. Praha: Leges, 2020. s. 296 – 297.
- ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.12.2004 sp. zn. 7 Tdo 1077/2004.
- ↑ 30,0 30,1 BARTOŇ, Michal. Virtuální pornografie, limity svobody umělecké tvorby a svobody projevu a trestní zákon. Právní rozhledy, 2008, roč. 16, č. 17, s. 617 – 626.
- ↑ ŠČERBA, Filip. In Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1. Praha: C.H. Beck, 2020. s. 1562.
- ↑ ŠČERBA, Filip. Posuzování případů zneužívání dětí prostřednictvím internetu k pornografickým účelům. Trestněprávní revue, 2020, č. 3, s. 125 – 134.
- ↑ KUCHTA, Josef a kol. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: zvláštní část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 98.
- ↑ ŠČERBA, Filip. In Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1. Praha: C.H. Beck, 2020. s. 1578.
- ↑ FREMR, Robert. In DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 1042.