Digesta

Z Iurium Wiki

Digesta, též Pandekty (lat. Digesta seu Pandectae, volně přeloženo jako „všezahrnující sbírka“),[1] jsou sbírkou výpisků z odborných pojednání klasických římských právníků, která byla na základě nařízení východořímského císaře Justinána I. vytvořena mezi lety 530-533.[2] Jde o druhou část tzv. justiniánské kodifikace (Corpus iuris civilis), kterou nechal vytvořit císař Justinián I. v 6. století, a přestože se nejednalo o zákoník per se (tím byl v CIC Codex), ve Východořímské říši platila až do konce 9. století, kdy byla nahrazena novou kodifikací, zvanou Basilika.[3]

Tvorba Digest a autorská komise

Vytvořením Digest byl císařem Justiniánem pověřen Tribonianus, který zastával na Justiniánově dvoře v podstatě funkci ministra spravedlnosti (quaestor sacri palatii), přičemž dostal absolutní volnost ve výběru členů kodifikační komise.[4] Tato měla za úkol vybrat z římské jurisprudence klasického období jakýsi pel-mel toho nejlepšího s tím, že císař dal přímo pokyn k tzv. interpolaci citací, tedy modernizaci původních textů tak, aby odpovídaly potřebám 6. století.[5]

Tribonianus k prostudování a zpracování více než dvou tisíc právnických spisů čítajících více než tři miliony řádků písma sestavil šestnáctičlennou komisi složenou z jedenácti advokátů ze soudu prefecti praetorio Orientis, celkem čtyř profesorů práva (dvou ze školy v Berytu, dvou ze školy v Konstantinopoli) a správce císařských financí Konstantina.[6] Kromě Konstantinopolského profesora Theofila, který již s Triboniem pracoval při tvorbě Codexu (první části CIC), byli všichni členové komise noví.[7]

Práce na Digestech byly zahájeny konstitucí Deo auctore (tedy „s pomocí boží“) 15. prosince 530. a nutno říci, že postupovaly mimořádnou rychlostí. Císař Justinián se osobně podílel na sběru a třídění materiálu tím, že autoritativně rozhodoval případné sporné otázky.[8] V období mezi 1. srpnem 530 a 18. říjnem 533 pak vydal padesát rozhodnutí sloužících jako kritérium pro další postup komise, která byla sebrána do sbírky Quinquaginta decisiones („padesát rozhodnutí“), tato sbírka se však nedochovala.[9]

Možná právě díky osobnímu dohledu císaře Justiniána byla Digesta dokončena v průběhu pouhých tří let na podzim roku 533, načež bylo dílo 16. prosince 533 publikováno slavnostní konstitucí Dedóken-Tanta jako Digesta seu Pandectae.[10] Společně s Institucemi (Institutiones seu Elementa), třetí částí CIC, vstoupila Digesta v účinnost jako zákon 30. prosince 533.[11]

Obsah

Digesta se dělí do 50 knih, které se dělí na tituly. Tituly jsou vždy opatřeny nadpisem udávajícím obsah a dále se člení na fragmenty a paragrafy.[12] Fragmenty a paragrafy jsou ony

samotné úryvky z právních spisů, přičemž každý fragment má na začátku podle Justiniánova příkazu uvedeno jméno autora a název spisu, ze kterého je úryvek čerpán.[13]

Názor romanistů na interpolace, tedy úpravy a modernizace klasických textů prováděné Triboniánovým týmem kompilátorů, byl ještě v první čtvrtině 20. století značně kritický,

protože se kvůli těmto změnám již nesetkáváme s původní podobou klasické jurisprudence. Dnes sice interpolace stále vnímáme jako úpravy do jisté míry snižující historickou hodnotu

kodifikace, tato „ztráta“ je však více než vyvážena faktem, že tyto modernizace textů klasických právníků umožnily jejich uchování pro budoucí generace.[14]

Sbírka se téměř výlučně věnuje problematice práva soukromého, což je nepochybně způsobeno orientací klasických právních autorů právě na právo soukromé, protože právo veřejné bylo vždy vnímáno jako součást činnosti politické a státní.[15]

Přestože je v Digestech citováno přes 40 autorů, asi jedna třetina obsahu je tvořena úryvky z tvorby Ulpiána a asi jedna šestina připadá úryvkům Paulovým.[16]

Bartošek Digesta schematicky dělí následně: 1. Kniha – obecné otázky právní (nikoli obecná část v dnešním smyslu slova, obsahuje mj. i pravomoci úředníků), 2.-46. Kniha – soukromé právo, 47.-48. Kniha – trestní právo, 49. Kniha – odvolání, fiskální a vojenské právo, 50. Kniha – správní právo, právní definice a pravidla.[17]

Titulní strana prvního výtisku Littera Florentina z roku 1553

Recepce Digest

Digesta vyšla z užívání na několik století z užívání během tzv. temného období, které můžeme přesně vymezit roky 603 (zmínka v listu papeže Řehoře I. Velikého) a 1076 (toskánský rozsudek s přímou citací Digest), resp. 1084.[18]

V 11. století došlo k tzv. „znovuobjevení“ Digest, resp. k nálezů dvou rukopisů, které Digestům odpovídaly. První z nich, Littera vulgata či Littera Bononiensis pocházející z Bologne, se do dnešních dnů nedochoval, a jeho význam tak tkví především v tom, že text Digest byl díky němu zpřístupněn pro studium a další opisování.[19] Dodnes dochovaným je pak rukopis známý jako Littera Florentina. Jedná se o nejstarší takto dochovaný rukopis Digest, který vznikl zřejmě již na konci 6. století a až do roku 1406, kdy byl jako válečná kořist odvezen do Florencie, byl uchováván v Pise (proto bývá někdy označován také jako Littera Pisana). Díky své kvalitě byla Littera Florentina vydána roku 1553.[20]

Glosátoři a komentátoři

Glosátoři a komentátoři byly prvními právními školami zabývajícími se recepcí římského práva. Při exegezi Digest využívaly především scholastické metody distinkce (glosátoři) a sylogizmů (komentátoři), a přestože nebyli ve své badatelské činnosti ještě zdaleka na úrovni pozdějších právních škol (zejména humanistických), položili základy systematického zpracování římskoprávních pramenů, jichž mohlo být využito například pro vytvoření pojmových slovníků z kodifikace vycházejících, jejichž význam je pro romanisty dodnes klíčový.[21] Obě tyto školy totiž pracovaly s kodifikací jako se souborem pozitivního práva a nikoli pouze jako s historickým textem.[22]

Text a překlad Digest

Digesta[23] (v německých překladech většinou spíše Pandekty) byla kompletní opakovaně překládána do různých jazyků, například anglický překlad Samuela P. Scotta[24] vydaný v Cincinnati roku 1932 vycházející převážně z Corpus iuris civilis Alberta Kriegela a Eduarda Osenbrüggena, německého překladu celé Justiniánské kodifikace vydané roku 1872 v Lipsku.[25] V novém německém překladu Corpus Iuris Civilis, který zatím čítá 5 dílů, přičemž díl I je překladem Institucí, Digestům se pak věnují díl II (1.-10. kniha), III (11.-20. kniha), IV (21.-27. kniha) a V (28.-34. kniha).[26]

Co se českého překladu týče, v roce 2015 byl vydán první díl s názvem Digesta neboli Pandekty, svazek I, kniha I-XV, vybrané části[27] za nímž stojí autorský tým tvořený Michalem Skřejpkem, Peterem Blahem, Jarmilou Vaňkovou a Jakubem Žytkem, ke kterému v roce 2019 přibyl díl druhý Digesta neboli Pandekty, svazek II, kniha XVI–XXXV, vybrané části,[28] na jehož vzniku se tentokrát spolu s Michalem Skřejpkem podíleli Radek Černoch a Klára Žytková. V současné době je tudíž v češtině možno nalézt vybrané pasáže prvních 35 knih Digest.

  1. ↑ KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 46.
  2. ↑ Ibidem, s. 29.
  3. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. 2. vyd. Praha: LexisNexis CZ, 2004. s. 197.
  4. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, Op. cit., s. 45.
  5. ↑ SKŘEJPEK, Op. cit., s. 197.
  6. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, Op. cit., s. 45.
  7. ↑ SKŘEJPEK, Op. cit., s. 197.
  8. ↑ Ibidem, s. 197.
  9. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, Op. cit., s. 45.
  10. ↑ Ibidem, s. 46.
  11. ↑ BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva ve třech fázích jeho vývoje. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. s. 272.
  12. ↑ Ibidem, s. 272.
  13. ↑ SKŘEJPEK, Op. cit., s. 197.
  14. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, Op. cit., s. 46.
  15. ↑ Ibidem, s. 46.
  16. ↑ Ibidem, s. 30.
  17. ↑ BARTOŠEK, Op. cit., s. 272.
  18. ↑ MLKVÝ, Matej. K metode vytvarania rávných pravidel z fragmentov Digest v raných recepčních školách rímského práva. In: VLADÁR, Vojtech (ed.) Digesta Iustiniani – thesaurus iurisprudentiae. Zborník z medzinárodnej romanistickej konferencie uskutočnenej 10. novembra 2017 na Právnickej fakulte Trnavskej univerzity v Trnave. Bratislava: VEDA, 2018, s. 97-107. s. 99.
  19. ↑ FALADA, David. Recepce římského práva. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2016. s. 89-90.
  20. ↑ Ibidem, s. 90-91.
  21. ↑ MLKVÝ, Op. cit., s. 97-107.
  22. ↑ Ibidem, s. 108.
  23. ↑ The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev [online]. [cit. 7.2.2020] Dostupný z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/digest.htm
  24. ↑ Scottův text je celý volně přístupný na internetu na https://www.constitution.org/sps/sps.htm
  25. ↑ KEARLEY, Timothy G. The Enigma of Samuel Parsons Scott. Roman Legal Tradition. 2014, vol. 10. s. 30. Dostupné z: http://romanlegaltradition.org/contents/2014/RLT10-KEARLEY.PDF
  26. ↑ KNÜTEL, Rolf – KUPISCH, Berthold – RÜFNER, Thomas – SEILER, Hans Hermann (Hrsg.). Corpus Iuris Civilis. Text und Übersetzung. Bd. V. Digesten. 28–34. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2012. xviii+704 s. ISBN 978-3- 8114-6444-5.
  27. ↑ SKŘEJPEK, Michal; BLAHO, Petr; VAŇKOVÁ, Jarmila; ŽYTEK, Jakub. Digesta seu Pandectae, tomus I, liber I–XV, fragmenta selecta/Digesta neboli Pandekty, svazek I, kniha I-XV, vybrané části. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2015, 701 s.
  28. ↑ SKŘEJPEK, Michal; ČERNOCH, Radek; ŽYTKOVÁ, Klára. Digesta seu Pandectae, tomus II, liber XVI-XXXV, fragmenta selecta/Digesta neboli Pandekty, svazek II, kniha XVI-XXXV, vybrané části. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2019, 746 s.
Autoři článku: Propperova.s (Sára Propperová)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Digesta&oldid=120262“