Ochranná opatření

I. Pojem a účel ochranných opatření

Trestní zákoník taxativně uvádí v § 36 dva typy trestních sankcí, které lze na základě tohoto zákona uložit. Těmito sankcemi jsou tresty a ochranná opatření. Trestní zákoník tedy vychází z dualismu trestních sankcí. Zdvojení trestních sankcí má lépe umožnit postih jednání osob, na které nelze z určitých důvodů uplatnit trest, který odpovídá nebezpečnosti spáchaného činu (např. pro věk či duševní poruchu pachatele), ale je zřejmé, že by se mohla osoba společensky škodlivého a nebezpečného jednání dopouštět i nadále a uplatněný trest by jí v tom nemohl zabránit.

Pojem ochranného opatření můžeme vymezit jako trestněprávní následek (trestněprávní sankci) trestného činu nebo činu jinak trestného. V trestním řízení jsou ochranná opatření ukládána soudem, a pomocí prostředků státního donucení je zajištěna jejich vykonatelnost. Ochranná opatření jsou tedy jedním z druhů trestněprávních sankcí, které lze uložit dospělým pachatelům za spáchaný trestní čin. Na rozdíl od trestů je ale také můžeme ukládat pachatelům činů jinak trestných, popřípadě i jiným osobám.

Účel ochranných opatření není trestním zákoníkem definován. Lze ale říci, že účelem ochranných opatření je dosažení účelu trestního práva, tedy zajištění ochrany společnosti.

Funkce ochranných opatření je čistě preventivní a jejich délka je závislá na naplnění účelu, tzn. že délka není přesně stanovena a opatření trvají, dokud není naplněn jejich účel.

Ochrannými opatřeními dle trestního zákoníku jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci, zabrání části majetku a ochranná výchova.

II. Srovnání trestů a ochranných opatření

Tresty a ochranná opatření se vyznačují jak společnými, tak odlišnými znaky.

Tresty spočívají primárně ve snaze způsobit pachateli trestného činu újmu, a to i v sociálně etickém odsouzení jeho jednání, ochranná opatření by neměly být odpovědí na spáchaný trestný čin, ale reakcí na samotného pachatele trestného činu, na jeho nebezpečnost.

Mezi jejich společné znaky patří:

• jsou následkem trestného činu
• řadíme je k opatřením státního donucení, která mohou být ukládána pouze soudy
• lze je vymáhat státní mocí
• lze je uložit pouze na základě zákona (nullum crimen, nulla poena sine lege)
• při jejich ukládání je nutné respektovat princip přiměřenosti a subsidiarity (§ 38 odst. 1 a 2)

K odlišným znakům trestů a ochranných opatření patří:

• ochranná opatření mohou být ukládána i za čin jinak trestný
• při ukládání ochranných opatření není v tak velké míře zohledňována závažnost činu, respektive je zde menší míra adekvátnosti ochranného opatření spáchanému trestnému činu
• uložení ochranného opatření nevyjadřuje negativní hodnocení osoby pachatele
• újma, která je způsobená ochranným opatřením je pouze jeho průvodním jevem, nikoliv jeho hlavním účinkem a podstatným znakem
• ochranná opatření jsou zásadně prostředky speciální prevence, výjimečně působí ve směru generální prevence.

Výše zmíněné společné znaky trestů a ochranných opatření dovolují, aby soud v konkrétní věci ukládal tresty a ochranná opatření samostatně, nebo kombinoval tresty s ochrannými opatřeními, anebo nahrazoval tresty ochrannými opatřeními. Újma způsobená ochranným opatřením není jeho podstatnou funkční složkou, ale mnohdy může být pro osobu ochranné opatření citelnějším postihem, než by mohlo být případné uložení trestu.

III. Zásady ukládání ochranných opatření

Specifické zásady společné pro ukládání ochranných opatření jsou uvedeny v § 96 a 97 trestního zákoníku. Společné zásady uvádí, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.

V celkové kvalifikaci všech možných hledisek, má největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Možnost uložení ochranného opatření je proto přípustná i tehdy, kdy dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, ale nebezpečí, které hrozí v budoucnu je zvlášť závažné.

V druhém odstavci výše zmíněného ustanovení je uvedeno, že újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Dle § 97 trestního zákoníku je umožněno ukládání ochranných opatření za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu, kdy vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen pokud by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti. Jsou-li splněny podmínky pro uložení víc ochranných opatření, je možno je uložit vedle sebe, nestanoví-li zákon něco jiného. Lze-li dosáhnout potřebného působení na osobu, které je opatření ukládáno, a ochrany společnosti jen jedním z nich, uloží se jen takové opatření. V posledním odstavci § 97 se uvádí, že pokud je uloženo více ochranných opatření vede sebe, které nelze vykonat současně, soud stanoví pořadí jejich výkonu.

Dle § 98 nelze uložit ochranné léčení vedle zabezpečovací detence, a zabrání části majetku nelze uložit vedle trestu propadnutí části téže majetku.

Při ukládání ochranných opatření je uplatňován princip, který je uveden v § 3 odst. 2 a říká, že o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy soud o ochranném opatření rozhoduje.

Tento princip je využíván bez ohledu na to, jaký souhrn trestněprávních předpisů byl soudem aplikován při řešení otázky viny a trestu, a nezohledňujeme ani na to, zda by bylo použití dřívějších trestněprávních předpisů v otázce ochranných opatření příznivější. Dále je přitom nerozhodné, zda určitý typ ochranného opatření dřívější úprava znala a jaké byly podmínky pro ukládání ochranných opatření. Rozhodující je tedy stav v době rozhodování soudu, a to ohledně výčtu ochranných opatření, ohledně podmínek pro jejich ukládání i způsobu výkonu.

Z hlediska výkonu ochranných opatření uložených v kombinaci s tresty platí pravidlo, že přednostně se přistoupí k vykonání trestu, a teprve poté má být vykonáno ochranné opatření.

Výkon ochranných opatření se nepromlčuje, nemohou být zahlazena (ochranné opatření nemá povahu odsouzení) a nemohou být prominuta amnestijním rozhodnutím prezidenta republiky, ani případnou individuální milostí.

IV. Druhy ochranných opatření

Trestní zákoník v § 98 vyjmenovává 5 druhů trestních opatření, kterými jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci, zabrání části majetku a ochranná výchova, kdy ochranná výchova je upravena v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže (zákon č. 218/2003 Sb.)

1) Ochranné léčení

Ochranné léčení je upraveno v § 99 trestního zákoníku. Smyslem jeho uložení je primárně terapeutické působení na osoby, které se dopustily trestného činu nebo činu jinak trestného. U nepříčetných osob často půjde o osoby, které jsou nebezpečné pro společnost, a je nezbytné zajistit ochranu společnosti izolací těchto nepříčetných osob od ostatních členů společnosti, neboť jejich pobyt na svobodě může představovat určité nebezpečí. Podmínka nebezpečnosti je splněna v případě, kdy „je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní choroby.“ Stejné platí i pro osoby se zmenšenou příčetností, dále pro osoby s duševní poruchou, která byla u těchto osob přítomna v době spáchání činu, nebo pro osoby, který čin spáchaly pod vlivem návykové látky. Soud obligatorně ukládá ochranné léčení v případech, kdy se jedná o pachatele činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, pokud je jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Dále, když se jedná o pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou a soud dospěl k závěru, že lze upustit od potrestání, neboť ochranné léčení zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Podmínkou je, že zmenšenou příčetnost, resp. duševní poruchu si pachatel nepřivodil ani z nedbalosti vlivem návykové látky. Třetím a posledním příkladem, kdy soud ukládá ochranné léčení obligatorně, je případ, kdy se jedná o pachatele, který spáchal čin ve stavu zmenšení příčetnosti a soud dospěje k závěru, že by s ohledem na jeho zdravotní stav bylo možno za současného uložení ochranného léčení dosáhnout účelu trestu i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a ochranné léčení doplňuje zkrácený trest. Opět je zde podmínka, že si pachatel nepřivodil zmenšenou příčetnost ani z nedbalosti vlivem návykové látky.

Fakultativně může být ochranné léčení uloženo v případě, kdy se jedná o pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, ale pouze za předpokladu, že je jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Soud ukládá i trest (vedle ochranného léčení) a to v rámci zákonné trestní sazby. Druhým příkladem je případ, kdy se jedná o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky, pokud spáchal trestný čin pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Výkon ochranného léčení probíhá v léčebném ústavu, nebo pokud lze očekávat splnění účelu, postačí pouze léčení ambulantní. V průběhu léčení může být forma výkonu soudem změněna. Ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel, kdy maximální doba trvání je stanovena na dvě léta, kdy pokud během této doby nedojde k dosažení účelu, může být ochranné léčení ještě před uplynutím této doby prodlouženo. Ochranné léčení může být prodlouženo, maximálně o další dvě léta, což lze i opakovaně, tzn. že absolutní délka ochranného léčení není zákonem omezena. Pominou-li ještě před započtením výkonu léčení okolnosti, pro které bylo uloženo, soud od jeho výkonu upustí. Právní úprava v § 99 se uplatní také vůči mladistvým a za určitých podmínek stanovených trestním zákonem jej lze uložit i dětem mladším 15 let (viz dále).

Dle § 337 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku může být jednání směřující k zmaření účelu ochranného léčení či jiné podstatné ztěžování jeho výkonu stíháno jako trestní čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

2) Zabezpečovací detence

Zabezpečovací detence, upravená v § 100 trestního zákoníku, působí na osoby, které mohou být nebezpečné jak svému okolí, tak celé společnosti. Je charakterizována mnohem intenzivnějšími opatřeními, než jsou u ochranného léčení, neboť zabezpečovací detence je určena pro extrémně nebezpečné osoby. Toto opatření bylo zavedeno s účinností od 1.1. 2009, kdy se poukazovalo na neefektivitu ochranného léčení u zvláště nebezpečných jedinců.

Soud obligatorně uloží zabezpečovací detenci v případě, kdy se jedná o pachatele činu, který by naplňoval znaky zločinu, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, pokud jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložení ochranného léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy vedlo dostatečně k ochraně společnosti. Zákon dále vyjadřuje subsidiaritu zabezpečovací detence vůči ochrannému léčení, tzn. že zabezpečovací detence má u nepříčetných pachatelů nastoupit až tehdy, kdy je zřejmé, že ochranné léčení nemůže spolehlivě zajistit ochranu společnosti. Druhou možností je případ, kdy se jedná o pachatele, který spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou a soud dospěje k závěru, že lze upustit od potrestání, neboť zabezpečovací detence zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. I zde je nutné zohlednit subsidiaritu zabezpečovací detence.

Fakultativně soud může uložit zabezpečovací detenci, pokud se jedná o pachatele, který spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, ovšem pouze při splnění předpokladu, že je současně jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Vedle zabezpečovací detence je v těchto případech ukládán i trest. Dále může soud zabezpečovací detenci uložit v případě, kdy se jedná o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky, a opětovně spáchal zločin, přičemž tento předchozí zločin spáchal buď pod vlivem návykové látky či v souvislosti s jejím zneužíváním a byl za tento zločin odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta. Zde se jedná o určitý postih specifického typu zvlášť závažné recidivy.

Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy. Spravování a ostrahu těchto zařízení zajišťuje Vězeňská služba, což je dostatečnou zárukou bezpečnosti. Zabezpečovací detence trvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, kdy soud každých 12 měsíců, u mladistvých každých 6 měsíců, přezkoumává, zda trvají důvody k pokračování detence. Pominou-li ještě před započtením výkonu detence důvody, pro které byla uložena, soud od jejího výkonu upustí. Detence může být soudem přeměněna na ústavní ochranné léčení, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Právní úprava ukládání zabezpečovací detence se uplatní též vůči mladistvým (§ 21 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Je zde opět možnost stíhání dle § 337 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku.

3) Zabrání věci

Předmětem ochranného opatření zabrání věci, které je upraveno v § 101 trestního zákoníku je věc, která by mohla být podle § 70 odst. 1 předmětem trestu propadnutí věci, avšak tento trest nebyl pachateli soudem uložen. Jedná se o opatření zejména fakultativní, až na dvě výjimky, to znamená, že zákon nestavuje povinnost uložit zabrání věci. Ve vztahu k trestu propadnutí věci se jedná o subsidiární sankci. Předpokladem pro zabrání věci je, že se jedná o věc, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla k jeho určená spáchána, nebo takovou věc, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj anebo o věc, kterou pachatel nabyl jen z části za věc uvedenou v předchozím případě. Jestliže se jedná o výše charakterizovanou věc, pak může soud uložit její zabrání, pokud náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, dále pokud náleží pachateli, od jehož potrestání soud upustil anebo ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.  V tomto případě není podmínkou, aby věc byla vlastnictvím pachatele, neboť může náležet komukoliv. Rozhodujícím je vztah věci k trestnému činu, to znamená, že vlastníkem věci, která může být zabrána, může být i osoba, která nemá s trestným činem nic společného. I bez splnění výše zmíněných podmínek může soud vyslovit zabrání věci v případě, že je výnosem trestného činu, byť nikoli bezprostředním.  Zákon ukládá soudu povinnost vždy uložit opatření zabrání věci pachateli nebo jiné osobě, která drží věc, vůči níž lze toto ochranné opatření uplatnit, v rozporu se zvláštním předpisem. Místo zabrání věci soud může uložit pachateli či jiné osobě některou z povinností, která by v daném případě postačovala k naplnění účelu daného ochranného opatření. Tímto způsobem může být uložena povinnost pozměnit věc tak, aby ji nebylo možné užít ke společensky nebezpečnému účelu, odstranit určité zařízení, odstranit označení věci nebo provést její změny nebo omezit dispozice s takovou věcí. Soudem je stanovena přiměřená lhůta ke splnění této povinnosti, kdy v případě, že povinnost není v této lhůtě splněna, soud rozhodne o zabrání věci. Pokud osoba, které věc, která mohla být zabrána, tuto věc před rozhodnutím o jejím zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo pokud jinak zmaří zabrání věci, zmaří trest propadnutí věci nebo zmaří zabrání věci, soud může uložit zabrání náhradní hodnoty do výše, která odpovídá této věci. Zvláštním případem je zabrání spisů a zařízení podle ustanovení § 103. Může se jednat o spisy, jejichž úmyslné rozšiřování by vykazovalo znaky některého trestného činu, např. případy spisů s pornografickým obsahem, spisy hanobící národ, rasu, etnickou nebo jinou skupinu lidí atd. Obligatorně jsou tyto spisy zabrány v případě, kdy alespoň jeden kus spisu byl šířen, k šíření určen nebo připravován. Vlastníkem zabrané věci, náhradní hodnoty, zabraného spisu či zařízení se stává vždy stát. Tuto úpravu lze využít také u mladistvých. Zároveň je toto opatření jediné, které lze uložit právnické osobě.

4) Zabrání části majetku

Zabrání části majetku je upraveno v § 102a trestního zákona. V prvním odstavci daného ustanovení se uvádí, že soud může uložit zabrání části majetku pachateli, který byl uznán vinným úmyslným trestným činem, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyři léta, nebo trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (§ 230), opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§ 231), pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257), pletich při veřejné dražbě (§ 258), nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 2 až 4, šíření toxikomanie (§ 287), podplacení 4 (§ 332) nebo nepřímého úplatkářství (§ 333), pokud pachatel takovým trestným činem pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a soud má za to, že určitá část jeho majetku je výnosem z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřenském fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr. Dále může soud podle § 102a odst. 2 uložit zabrání části majetku ve vztahu k věci, která by jinak mohla být zabrána podle odst. 1, pokud pachatel takovou věc převedl na jinou osobu bezplatně nebo za nápadně výhodných podmínek a tato osoba věděla, nebo vědět mohla, že na ni takovou věc převedl z toho důvodu, aby se vyhnul jejímu zabrání, nebo že taková věc byla v rozporu se zákonem, nebo tuto věc převedl na osobu blízkou, převedl na právnickou osobu, ve které má sám nebo ve spojení s osobami blízkými většinovou majetkovou účast, většinový podíl na hlasovacích právech nebo rozhodující vliv na řízení, a takovou věc pachatel bezplatně nebo za nápadně výhodných podmínek užívá, převedl do majetku ve svěřenském fondu nebo nabyl do společného jmění manželů. V třetím odstavci daného ustanovení je uvedeno, jak soud postupuje při určení části majetku, jejíž zabrání ukládá. Ve čtvrtém odstavci je uvedena možnost soudu uložit zabrání náhradní majetkové hodnoty, pokud například není známo, kde se věci, které by mohly být zabrány nacházejí, nebo jejich zabrání není vhodné. V posledním odstavci se říká, že zabrání postihuje i plody a užitky věci, které náležejí osobě, jíž se taková věc zabírá, a dále, že zabrání se nevztahuje na věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb osoby, které se zabírá část majetku, nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je tato osoba podle zákona povinna pečovat.

5) Ochranná výchova

Tento institut nalezneme v § 84 - § 86 trestního zákona. Od ostatních ochranných opatření se odlišuje tím, že může být uložena pouze mladistvému, tzn. osobě, která dovršila patnáctý rok věku a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Ochranná výchova může být uložena samostatně nebo vedle trestu. Podle subjektu lze ochrannou výchovu lišit na ochrannou výchovu ukládanou mladistvému, jednak osobě mladší patnácti let. U osoby mladší patnácti let lze ochrannou výchovu uložit pouze v občanskoprávním řízení a to obligatorně, pokud osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, spáchala některý čin, za který je trestním zákoníkem dovoleno uložit výjimečný trest. Fakultativně lze ochrannou výchovu uložit tehdy, kdy je to nezbytné k zajištění řádné výchovy osoby, která je mladší patnácti let a spáchala čin, který by jinak byl trestným činem. Mladistvému může soud ochrannou výchovu uložit v případě, kdy o výchovu mladistvého není řádně postaráno, nebo jeho výchova byla zanedbána anebo to vyžaduje prostředí, ve kterém mladistvý žije.

K výkonu ochranné výchovy dochází ve speciálních zařízení resortu ministerstva školství. Pro osoby mladší patnácti let jsou určeny dětské ústavy, pro mladistvé výchovné ústavy pro mládež. Délka je omezena dvěma kritérii. Prvním z nich je účelnost, kdy ochranná výchova trvá, dokud to vyžaduje její účel a pokud bylo účelu dosaženo, musí být mladistvý propuštěn. Druhým omezením je stanovení nejvyšší možné věkové hranice osoby, která vykonává ochrannou výchovu, kdy ochranná výchova trvá nejdéle do dovršení osmnáctého roku věku.  Výjimečně je zakotvena možnost ochrannou výchovu prodloužit do dovršení devatenáctého roku věku osoby, kdy k rozhodnutí o prodloužení musí dojít před dovršením osmnáctého roku. Pokud důvody pro výkon ochranné výchovy pominuly, soud od jejího výkonu upustí.