Grundnorma
Hans Kelsen byl při konstruování své teorie Grundnormy ovlivněn Immanuelem Kantem v jeho tezi, že objektivní realitu můžeme chápat jenom skrze aplikaci formálních kategorií jako čas a prostor, přestože tyto kategorie v podstatě v přírodě neexistují. Používáme jenom proto, že nám umožňují vnímání světa. Kelsen doplňuje, že podobně pro chápání práva potřebujeme formální kategorie - jako je základní norma (Grundnorma), která leží v základech každého právního řádu.[1] Platnost každé normy závisí na vyšší normě, jejíž platnost závisí zase na normě vyšší - a takto to pokračuje, dokud nedosáhneme nejvyšší normy - Grundnormy. Z této normy vyplývají všechny ostatní normy s tím, že jak se od ní vzdalují, tím se zvyšuje konkrétnost těchto norem.[2] Protože platnost základní normy nemůž záviset na žádné jiné normě, existenci grundnormy můžeme pouze předpokládat. Jedná se tedy o pouhou hypotézu, formální konstrukt. Přesto bez ní podle Kelsena nejsme schopní chápat právní řád.[3]
Kelsenova viz právního řádu je tedy následnost vzájemně propojených norem, který postupují od těch nejobecnějších "mělo by" (z anglického "ought"), např. že sankce by měly být vykonávány v souladu s Ústavou, až po ty nejvíce konkrétní, např. že Karel je smluvně zavázán posekat Kamile trávník.[2]
Normativní pravidla jsou v podstatě dvojího druhu. Jsou to pravidla týkající se chování a jednání lidé nebo institucí, a jsou to zmocňovací normy, jež určují, jak lze tvořit platné normy.[4] V právní filozofii se problémem zmocňovacích norem zabávají dvě významné teorie, totiž dynamická teorie ryzí nauky právní (Kelsen, Weyr, Merkl) a Hartovo učení o primárních a sekundárních normách jako součástech každého moderního právního systému.[4]
Podle Kelsena, Weyra a Merkla je právní systém dynamický normativní systém. Je založen na jednom základním pravidel - na základní normě, z níž vychází veškerá tvorba norem.[4]
Nesouhlas s Kelsenem
Ota Weinberger se vyjadřuje ke Kelzenově koncepci právní platnosti tak, že se dle jeho názoru jedná o empirickou (konkrétně sociologickou) otázku, v žádném případě to není pouze věc předpokladu, hypotézy nebo nějakého právnického axiomu, jak soudí Kelzen.[5]
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
- ↑ WACKS, Raymond. Philosophy of Law. A Very Short Introduction. 2006, New York: Oxford University Press, s. 32.
- ↑ 2,0 2,1 WACKS, Raymond. Philosophy of Law. A Very Short Introduction. 2006, New York: Oxford University Press, s. 34.
- ↑ WACKS, Raymond. Philosophy of Law. A Very Short Introduction. 2006, New York: Oxford University Press, s. 35.
- ↑ 4,0 4,1 4,2 WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo, morálka. (Problémy praktické filozofie). 1993, Brno: Masarykova univerzita, s. 48.
- ↑ WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo, morálka. (Problémy praktické filozofie). 1993, Brno: Masarykova univerzita, s. 50.
